Dům ze skla: Koncil číslo 21 v pořadí

21.01.2022, RC Monitor 1/2022

V celých dlouhých dějinách církve nikdy nebyl žádný ekumenický koncil považován za tak přelomový a výjimečný, že by se na základě toho začalo hovořit o církvi „předkoncilní“ a „pokoncilní“. To, že se vůbec takový přístup ujme, lze považovat za projev něčeho nezdravého. Tímto způsobem uvažování se totiž ocitáme blízko reduktivnímu smýšlení protestantské reformace, pro kterou byly směrodatné vlastní představy o prvotní církvi, zatímco v pozdějších dějinách církve údajně došlo k zatmění evangelia, trvajícímu bezmála 1500 let, až do vystoupení Luthera a Kalvína. Teprve od doby jimi založených církevních útvarů prakticky začínají skutečné dějiny církve, zatímco dlouhá předcházející staletí se děly především odsouzeníhodné výstřelky a jen tu a tam se objevily dílčí světlé stránky, které předjímaly skutečnou církev, odpovídající protestantským představám, například františkánství nebo husitství.


O to nepatřičnější je dělení dějin církve samotnými dnešními katolíky na úpadkové, tmářské „předkoncilní“ období, a novou, radostnou epochu po Druhém vatikánském koncilu, který prý teprve osvítil církev poznáním, na které tolik zpozdilých předchozích generací katolíků nebylo schopno přijít. Takovýto způsob zacházení s koncilem, který jej vytrhává z kontextu dějin církve a staví na samozvaný piedestal, je opravdu nedůstojné právě samotného tohoto koncilu. Všech 21 ekumenických koncilů bylo dílem Ducha svatého, ale zároveň také dílem lidským. Pýcha dnešního přístupu však shlíží svrchu pouze na „předkoncilní“ koncily a „předkoncilní“ papeže. Ano, některé koncily si například vytkly za cíl „vykořenění bludů“ (exstirpatio haeresum), přičemž tyto bludy byly schopny pouze pojmenovat, ale nikoliv vykořenit. Nicméně nevysmívejme se jim: Druhý vatikánský koncil si výslovně vytkl za cíl mj. obnovení viditelné jednoty církve: „Podpoření obnovení jednoty mezi všemi křesťany je jedním z hlavních úkolů posvátného ekumenického Druhého vatikánského sněmu“, jak praví první věta dekretu Unitatis redintegratio o ekumenismu. To bylo projevem atmosféry naivního idealismu, který, jak se velmi záhy ukázalo, nelze brát vážně. Jistě i následkem této iluze pak začalo mnohde docházet k praktikování ekumenismu v podobě, „ve které se nekatolíci mnoho nenaučí a katolíci mnoho ztratí“.

Všemu, co se v „předkoncilní“ katolické církvi dělo, se začala připisovat dobová podmíněnost. Pojďme se však podívat například na koncilní deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate. Neprojevuje se třeba i v tomto jinak průlomovém dokumentu dobová příchuť „zlatých šedesátých“, kdy se zdálo, že vývoj světa spěje k nezadržitelnému pokroku? Není i tato deklarace dobově podmíněná? Tak třeba o vztahu k muslimům deklarace v č. 3 uvádí: „Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“ Bezelstnost holubic ve snaze vydat světodějná a efektně znějící prohlášení je zde hmatatelná, avšak opatrnost hadů ve světle, řekněme, budoucích útoků 11. září 2001, zjevně scházela.

V šedesátých letech byla také módní existencialistická filosofie, jejíž slovník deklarace podsouvá dokonce vyznavačům hinduismu v č. 2: „Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou“.

Texty koncilních dokumentů obsahují kromě mnohých takových dobově podmíněných prohlášení a představ také, ba především, erudované teologické úvahy, jakož i výzvy normativní povahy. Ty se postupně převedly do liturgických předpisů a norem kanonického práva. Jistěže by výzvy koncilních otců mohly působit samy od sebe svou bezprostřední závazností, avšak převodové páky v podobě konkretizujících předpisů pro různé oblasti života církve byly po praktické stránce nutné. Duch doby se však bohužel ujal také této normativní recepce koncilních rozhodnutí. Koncilní otcové například jasně odhlasovali potvrzení latinského jazyka v liturgii: užívání latiny ať je zachováno, přičemž více místa má náležet národním jazykům „zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech“ (Sacrosanctum concilium č. 36). O přeložení celé liturgie do národních jazyků zde není ani řeči a je zřejmé, že v roce 1963, kdy koncilní otcové o liturgické konstituci hlasovali, by ani nemohlo projít. Následné liturgické zákonodárství, na něž již neměli hlasující koncilní otcové vliv, tento jasný příkaz koncilu obešlo. Kdo by se pak chtěl dovolávat skutečné vůle koncilu, vyjádřené v koncilních dokumentech, se najednou staví „proti koncilu“, zatímco věřícím se předkládá opak toho, na čem se koncil usnesl. Také toto je jedním z mnohočetných projevů onoho „pokoncilního“ vývoje, který chtěl zúčtovat se zpozdilou minulostí církve. Prakticky vůbec se neuskutečňuje příkaz koncilních otců ve prospěch jinak tolik vzývané „aktivní účasti“ lidu, daný v konstituci Sacrosanctum concilium č. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.“ Nicméně je příznačné, že ti, kteří považují právě tyto naprosto jasné příkazy koncilu za nepatřičné, překonané, a úmyslně je zamlčují, jinak velmi rádi o koncilu poučují a rozdávají druhým známky z „koncilního“ chování.

P. Stanislav Přibyl


Další články



Som z toho voľaaký zmätený...

05.02.2024, RC Monitor 2/2024

Památný výrok majora Terazkyho z Černých baronů, bylo to první, co mne napadlo po rozkliknutí článku z Vatican News „Papež přijal sdružení zaměřené na dialog křesťanů se socialisty“. Asi jsem příliš ovlivněn vlastními zážitky a vzpomínkami rodičů a jejich vrstevníků na „radostné budování šťastné budoucnosti“.

Je to tady: obrovská naděje

11.12.2023, RC Monitor 23/2023

Miluji adventní dobu. Dříve jsem se spíše těšil z přípravy na Slavnost Narození našeho Pána, ale od svého povolání ke kněžství intenzivně vnímám Boží zaslíbení, které betlémské Dítě přináší. Zejména když pohlížím na sebe, svou nedokonalost a na současný svět, ve kterém žijeme, kterému mnohdy nerozumím a s jeho směřováním se často nedokážu ztotožnit, mě Boží zaslíbení přináší vjem obrovské naděje.

Ex orbe et Urbe - 14. 12. 2023

14.12.2023, RC

Ed. Condon na portálu The Pillar přináší rozsáhlý exkluzivní rozhovor s Raffaelem Mincionem – obchodníkem, který patří mezi hlavní obžalované ve vatikánském procesu s kardinálem Becciu. Ed. Condon shrnuje: „Během naší mnohahodinové konverzace Mincione zodpověděl a vysvětlil každou myslitelnou otázku, kterou by mu někdo mohl položit ohledně jeho jednání s Vatikánem. Uvěřit mu znamená akceptovat příběh, který jej vykresluje nejprve jako terč skupiny lidí kolem Státního sekretariátu, a potom jako obětního beránka žalobců snažících se zažehnat průšvih a získat něco z peněz pro Vatikán zpět.“ Ale Condon se ptá: „Taková naivita jde těžko dohromady s jinak úspěšnou Mincioneho kariérou ve žraločím světě londýnských finančníků. Je tohle člověk, kterému měl Vatikán svěřit 200 milionů eur?“

Sněhuláka zakážem

05.01.2024, RC

Sníh padal celou noc. Postavil jsem si sněhuláka. Feministka ze sousedství šla okolo a ptala se, proč jsem raději nepostavil sněhulačku. Postavil jsem sněhulačku.

Ex orbe et Urbe - 12. 1. 2024

12.01.2024, RC

H. W. Crocker popisuje svůj tajný recept na evangelizaci mladých bezvěrců. „Až příliš často slyším: ‚Děkuju, ale dávám přednost satanským silám temnot, vůbec nejsou tak špatný‘. Na to odpovídám: ‚Pak Pán Bůh s tebou, idiote‘. To poslední slovo je klíčové. Myslím, že je to jeden z nejužitečnějších, byť opomíjených, obratů efektivní evangelizační strategie.“

Požehnán budiž ten, kdo nejdříve pozdvihne ratolest olivovou

25.03.2024, RC Monitor 6/2024

Asi každý z nás se již několikrát v životě přesvědčil o pravdivosti lidového moudra Panská láska po zajících skáče, a tudíž i na vlastní kůži i okusil, jaké je to býti oním pověstným zajícem. A nyní v době nedávné se této cti dostalo i Svatému otci Františkovi. A to od nikoho jiného, než od tzv. Sedmé velmoci, tedy od médií. K této velmoci se samozřejmě přidali i jiní drobní páni a též veřejnost (žel Bohu i někteří katolíci) statečně komentující papežovo vyjádření o bílé vlajce na sociálních sítích.


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.