Dům ze skla: Druhý vatikánský koncil a láska k dědictví, které nás přesahuje

20.07.2022, RC Monitor 14/2022

Dekret Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu shledává, že církve pocházející z protestantské reformace se vyznačují „láskou a úctou k Písmu svatému, ba téměř jeho kultem“ (Unitatis redintegratio č. 21).


Koncilní otcové také žasnou nad tím, jak pravoslavní i další s Římem nesjednocení východní křesťané milují své bohoslužebné dědictví: „Je také všeobecně známo, s jakou láskou konají východní křesťané posvátnou liturgii, zvláště eucharistickou“ (Unitatis redintegratio č. 15). V obou případech je tato láska k „médiím“, skrze něž křesťany oslovuje a na ně působí sám Bůh, dána také skutečností, že se před mnoha staletími utvořily jejich závazné, ba „kanonizované“ podoby. Tak požívá pro svoji starobylost úctu anglikánská King James Bible a opravdové lásce věřících se po dlouhá staletí těšila také Bible kralická našich českých bratří. V některých protestantských společenstvích, zejména v těch, která se ke své škodě zbavila liturgie, hrály takové „kanonické“ překlady Písma přirozenou roli nástrojů udržování identity. Protestantismus ovšem pod vlivem osvícenství začal pěstovat biblickou kritiku, která slovutné profesory biblistiky – dnes bohužel i katolické – utvrzuje v tom, že mnohé z toho, o čem se v Písmu píše, se nejen nestalo, nýbrž se to s jistotou ani stát nemohlo: „’Viděl jste někdy anděla?‘ ’Neviděl.‘ ’No tak nejsou.‘“ Dnes již u našich evangelíků dožívá poslední z generací, jež byly syceny Biblí kralickou a do jejího archaického jazyka pronikaly. Tyto generace překonaly intelektuálskou nedůvěru svých učitelů vůči detailně rozcupovávanému Písmu, neboť milovaly způsob, jakým Bibli kdysi četli a překládali „kraličtí“.

Rovněž není pochyb o tom, že východní křesťané milují svoje liturgie také proto, že představují dědictví z pradávných staletí, ještě daleko dávnějších, než těch, z nichž pocházejí klasické biblické překlady církví protestantské reformace. V liturgických textech orientálních obřadů je uloženo nesmírné dogmatické bohatství, přičemž ovšem jejich vnější působivá rituální podoba umožňuje, aby k nim přilnuli a milovali je také lidé prostí a teologicky nevzdělaní. Je to především sama úctyhodná starobylost, která zamezuje východním církvím nutkavou potřebu pokusů provádět na těchto liturgiích výraznější změny, jež by je více „přiblížily lidu“, zbavily je přílišného „ritualismu“, „nesrozumitelnosti“, otočily celebrantův pohled od východu směrem „k lidu“, rozbouraly překážky mezi kněžištěm a lidem (ikonostasy) apod. Je to právě ona mystická „nesrozumitelnost“, která takové liturgie udržuje v tajuplném napětí mezi nebem a zemí. Nelze však planout láskou k lidmi účelově sestavovanému konstruktu, který obřad přizpůsobí vlastním dobově podmíněným a subjektivně omezeným představám o potřebách „lidu“. To se bohužel stalo v naší římskokatolické (ano, stále ještě po formální stránce „latinské“) církvi.

Stáváme se tak svědky dvojího metru. Ty východní církve, které jsou s Římem spojeny (jako např. naši řeckokatolíci), obdržely od otců Druhého vatikánského koncilu velkorysé pověření, aby se svých tradic neochvějně držely a k jejich případným změnám přistupovaly velmi opatrně: „Ať všichni Výchoďané vědí a jsou přesvědčeni, že stále mohou a mají zachovávat své uzákoněné liturgické obřady a svůj řád a že změny se mají zavádět jedině z důvodu vlastního a organického pokroku“ (Orientalium Ecclesiarum č. 6). Svých starodávných zvyklostí se mají od nynějška držet dokonce ještě důsledněji: „Jestliže se od nich nenáležitě odchýlili vlivem dobových nebo osobních okolností, nechť se snaží o návrat ke zděděným tradicím“ (tamtéž).

Na druhé straně vyjadřuje konstituce Sacrosanctum concilium, která je určena pro liturgii západní, římskokatolickou, spíše nespokojenost se stavem věcí a přichází s požadavkem liturgii napříště měnit a přizpůsobovat. Hovoří se zde o potřebě „obnovy“ liturgie. Ano, zatímco Výchoďané se mají vracet ke své autentické minulosti, Západ musí vytvořit a přijmout liturgii „obnovenou“. Vůbec se nepočítá s tím, že by také „římskokatolíci“ již svoji liturgii milovali, ba ani není stanoveno jako cíl, že by ji měli začít milovat alespoň po změnách, které je údajně nutno provést.

Ve svých praktických pokynech však koncilní otcové nezašli až příliš daleko. Například jednoznačně přikázali: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat latinsky části mešního řádu, které jim přísluší“ (Sacrosanctum concilium č. 54). Ve kterých diecézích světa umí dnes věřící to, co koncilní otcové s takovou naléhavostí stanovili? Ve které diecézi se věřícím nezastírá skutečná pravda o tom, že si koncil přál převést do národních jazyků pouze některé části liturgie, avšak v žádném případě liturgii celou? Zrcadlo dnešní praxi pak nastavuje normativní požadavek: „Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo“ (Sacrosanctum concilium č. 116). Právě masivní návrat k nadčasovému gregoriánskému chorálu měl být účinným nástrojem autentické liturgické reformy, jejíž cílem v oblasti hudby bylo nahradit tím nejhodnotnějším dědictvím církve dosud oblíbené sentimentální lidové písničky a potlačit sebepředvádění neukázněných chrámových hudebníků.

Proč však došlo k takovému odklonu od některých původních záměrů koncilu? Na vině je až pokoncilní provedení liturgické reformy. Bez ohledu na to, co bylo na koncilu odsouhlaseno, jsme tady nyní my, pověřená komise, a sestavujeme puzzle z historických střípků i z našich představ a nápadů. Vytvořili jsme pro lidi i pro celebranty něco velmi pohodlného a komfortního, co určitě rádi přijmou. Lidé se budou radovat, že „všemu rozumí“, vždyť jsme jim nadělili jednoduchý obřad v národních jazycích. Z celebranta tajuplného posvátného obřadu, nikoli nepodobného těm tolik vychvalovaným východním ritům, se nyní stává předseda(jící) shromážděného společenství. Vždyť on se přece stal tak lidským, otočil se tváří k lidem, vítá je, rozhlíží se po nich, usmívá se na ně, a na závěr jim po sáhodlouhých farních oznamech přeje příjemný nedělní oběd. Komentuje dění, podle nálady mění slova liturgie, aktualizuje, zdůrazňuje, katechizuje. Toto ovšem není setkání nebe se zemí, nýbrž spíše schůze předsedajícího s návštěvníky organizované akce. V kostele se může také tleskat, juchat, jásat, atmosféra se z podoby schůze může transformovat až do podoby happeningu. Kytara nahradí koncilními otci požadovaný gregoriánský chorál, zatímco týmiž otci tolik vyzdvihované píšťalové varhany budou nahrazeny syntetizátorem s bicími. Pozornost shromážděných se pak obrací na všechno možné, co bezprostředně nesouvisí se skutečností, že se na oltáři zpřítomňuje kalvárská oběť samotného Krista. Posvátné dění na oltáři je totiž jakousi samozřejmostí, která se bez příslušných obzvláštňování a aktualizací může stát fádní.

Tak se v našich kostelích ocitáme tváří v tvář jiným žánrům než posvátnému obřadu, jehož cílem je pozdvižení duše k nebi. K takovým setkáním a happeningům však nemůže věřící získat niternou a trvalou lásku. Duše se jimi nenasytí. Návštěvník se při nich může cítit dobře, může být poučen, zapojen, ba pobaven. Může obdivovat schopnosti předsedajícího a kazatele, ale pokud bude příště „předsedat“ a kázat ten, který „to tak neumí“, pak se všechno obrátí v pravý opak. Zde nám mohou opět přispěchat na pomoc koncilní otcové, kteří důrazně zakazují: „ani kněz nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit“ (Sacrosanctum concilium č. 22 § 3). Už jen důsledné dodržování tohoto pokynu by odvrátilo mnoho špatností. Kdo však s určitou dávkou odvahy či zvídavosti zjistí, že i v naší církvi se dodnes slaví starodávné latinské obřady, v nichž zaujímá přesně v souladu s pokyny koncilních otců přední místo gregoriánský chorál, zjistí také, že lze niterně milovat obřad, ve kterém k nám stále týž Kristus přichází bez ohledu na šikovnost celebranta a zdatnost jeho předsedání, řečnění a aktualizování. Jestliže smí milovat svoje obřady „Výchoďané“, proč by nemohli i „Zápaďané“?

P. Doc. Stanislav Přibyl
Věnováno Tomáši Machulovi k jáhenskému svěcení dne 16. července 2022


Další články



Ex orbe et Urbe - 30. 1. 2024

30.01.2024, RC

Papež František se v Apoštolském paláci setkal s novináři akreditovanými ve Vatikánu a poděkoval jim za zdrženlivost, s níž informují o vatikánských skandálech. „K tomu bych připojil taktnost, kterou tak často projevujete, když hovoříte o skandálech v Církvi. Ty se vyskytují, a často jsem u vás pozoroval velký takt, ohledy, téměř bych řekl ‚rozpačité‘ mlčení. Děkuji vám za tento přístup,“ řekl papež.

Je plánování špatné?

16.01.2024, RC Monitor 1/2024

Začátkem roku si mnozí plánují, co chtějí stihnout, vidět, udělat do jeho konce. Jistě, plánovat se musí ale musí se plánovat s rozumem a je dobré počítat i s tím, že ne všechny naše plány vyjdou. Neboť, jak mnozí již z vlastní zkušenosti vědí; ne každý plán zcela vyjde tak, jak jsme si představovali.

Ex orbe et Urbe - 4. 3. 2024

04.03.2024, RC

V Miláně se bývalý prezident Papežské rady pro legislativní texty kardinál Francesco Coccopalmerio spolu s milánským arcibiskupem Mariem Delphinim, prezidentem Papežské teologické akademie Antoniem Staglianem a františkánským teologem Zbigiewem Sucheckim zúčastnili celodenního setkání za zavřenými dveřmi se třemi velmistry největších italských zednářských lóží.

Požehnán budiž ten, kdo nejdříve pozdvihne ratolest olivovou

25.03.2024, RC Monitor 6/2024

Asi každý z nás se již několikrát v životě přesvědčil o pravdivosti lidového moudra Panská láska po zajících skáče, a tudíž i na vlastní kůži i okusil, jaké je to býti oním pověstným zajícem. A nyní v době nedávné se této cti dostalo i Svatému otci Františkovi. A to od nikoho jiného, než od tzv. Sedmé velmoci, tedy od médií. K této velmoci se samozřejmě přidali i jiní drobní páni a též veřejnost (žel Bohu i někteří katolíci) statečně komentující papežovo vyjádření o bílé vlajce na sociálních sítích.

Požehnané Vánoce!

24.12.2023, RC

"Dávejte si pozor, abyste neodmítli dát lidem almužnu slova o Nejvyšším." (Řehoř Veliký)
Přejeme požehnané a milostiplné Vánoce a vytrvejte i v novém roce v dobrém.
Děkujeme, milí čtenáři, za vaši věrnost a veškerou podporu!

Jaký život, taková smrt, jaká smrt, taková věčnost!

04.11.2023, burv.sk

Pastýřský list rožňavského biskupa Mons. Stanislava Stolárika. Napsal jej před slavností Všech svatých. Vřele doporučujeme jako vzdělávací dopis vaší pozornosti. Říká se tomu základní katecheze!


načíst další


Články e-mailem

Týdenní přehled nových článků přímo do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2024 Res Claritatis, z.s.