20.07.2022, RC Monitor 14/2022
Rovněž není pochyb o tom, že východní křesťané milují svoje liturgie také proto, že představují dědictví z pradávných staletí, ještě daleko dávnějších, než těch, z nichž pocházejí klasické biblické překlady církví protestantské reformace. V liturgických textech orientálních obřadů je uloženo nesmírné dogmatické bohatství, přičemž ovšem jejich vnější působivá rituální podoba umožňuje, aby k nim přilnuli a milovali je také lidé prostí a teologicky nevzdělaní. Je to především sama úctyhodná starobylost, která zamezuje východním církvím nutkavou potřebu pokusů provádět na těchto liturgiích výraznější změny, jež by je více „přiblížily lidu“, zbavily je přílišného „ritualismu“, „nesrozumitelnosti“, otočily celebrantův pohled od východu směrem „k lidu“, rozbouraly překážky mezi kněžištěm a lidem (ikonostasy) apod. Je to právě ona mystická „nesrozumitelnost“, která takové liturgie udržuje v tajuplném napětí mezi nebem a zemí. Nelze však planout láskou k lidmi účelově sestavovanému konstruktu, který obřad přizpůsobí vlastním dobově podmíněným a subjektivně omezeným představám o potřebách „lidu“. To se bohužel stalo v naší římskokatolické (ano, stále ještě po formální stránce „latinské“) církvi.
Stáváme se tak svědky dvojího metru. Ty východní církve, které jsou s Římem spojeny (jako např. naši řeckokatolíci), obdržely od otců Druhého vatikánského koncilu velkorysé pověření, aby se svých tradic neochvějně držely a k jejich případným změnám přistupovaly velmi opatrně: „Ať všichni Výchoďané vědí a jsou přesvědčeni, že stále mohou a mají zachovávat své uzákoněné liturgické obřady a svůj řád a že změny se mají zavádět jedině z důvodu vlastního a organického pokroku“ (Orientalium Ecclesiarum č. 6). Svých starodávných zvyklostí se mají od nynějška držet dokonce ještě důsledněji: „Jestliže se od nich nenáležitě odchýlili vlivem dobových nebo osobních okolností, nechť se snaží o návrat ke zděděným tradicím“ (tamtéž).
Na druhé straně vyjadřuje konstituce Sacrosanctum concilium, která je určena pro liturgii západní, římskokatolickou, spíše nespokojenost se stavem věcí a přichází s požadavkem liturgii napříště měnit a přizpůsobovat. Hovoří se zde o potřebě „obnovy“ liturgie. Ano, zatímco Výchoďané se mají vracet ke své autentické minulosti, Západ musí vytvořit a přijmout liturgii „obnovenou“. Vůbec se nepočítá s tím, že by také „římskokatolíci“ již svoji liturgii milovali, ba ani není stanoveno jako cíl, že by ji měli začít milovat alespoň po změnách, které je údajně nutno provést.
Ve svých praktických pokynech však koncilní otcové nezašli až příliš daleko. Například jednoznačně přikázali: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat latinsky části mešního řádu, které jim přísluší“ (Sacrosanctum concilium č. 54). Ve kterých diecézích světa umí dnes věřící to, co koncilní otcové s takovou naléhavostí stanovili? Ve které diecézi se věřícím nezastírá skutečná pravda o tom, že si koncil přál převést do národních jazyků pouze některé části liturgie, avšak v žádném případě liturgii celou? Zrcadlo dnešní praxi pak nastavuje normativní požadavek: „Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo“ (Sacrosanctum concilium č. 116). Právě masivní návrat k nadčasovému gregoriánskému chorálu měl být účinným nástrojem autentické liturgické reformy, jejíž cílem v oblasti hudby bylo nahradit tím nejhodnotnějším dědictvím církve dosud oblíbené sentimentální lidové písničky a potlačit sebepředvádění neukázněných chrámových hudebníků.
Proč však došlo k takovému odklonu od některých původních záměrů koncilu? Na vině je až pokoncilní provedení liturgické reformy. Bez ohledu na to, co bylo na koncilu odsouhlaseno, jsme tady nyní my, pověřená komise, a sestavujeme puzzle z historických střípků i z našich představ a nápadů. Vytvořili jsme pro lidi i pro celebranty něco velmi pohodlného a komfortního, co určitě rádi přijmou. Lidé se budou radovat, že „všemu rozumí“, vždyť jsme jim nadělili jednoduchý obřad v národních jazycích. Z celebranta tajuplného posvátného obřadu, nikoli nepodobného těm tolik vychvalovaným východním ritům, se nyní stává předseda(jící) shromážděného společenství. Vždyť on se přece stal tak lidským, otočil se tváří k lidem, vítá je, rozhlíží se po nich, usmívá se na ně, a na závěr jim po sáhodlouhých farních oznamech přeje příjemný nedělní oběd. Komentuje dění, podle nálady mění slova liturgie, aktualizuje, zdůrazňuje, katechizuje. Toto ovšem není setkání nebe se zemí, nýbrž spíše schůze předsedajícího s návštěvníky organizované akce. V kostele se může také tleskat, juchat, jásat, atmosféra se z podoby schůze může transformovat až do podoby happeningu. Kytara nahradí koncilními otci požadovaný gregoriánský chorál, zatímco týmiž otci tolik vyzdvihované píšťalové varhany budou nahrazeny syntetizátorem s bicími. Pozornost shromážděných se pak obrací na všechno možné, co bezprostředně nesouvisí se skutečností, že se na oltáři zpřítomňuje kalvárská oběť samotného Krista. Posvátné dění na oltáři je totiž jakousi samozřejmostí, která se bez příslušných obzvláštňování a aktualizací může stát fádní.
Tak se v našich kostelích ocitáme tváří v tvář jiným žánrům než posvátnému obřadu, jehož cílem je pozdvižení duše k nebi. K takovým setkáním a happeningům však nemůže věřící získat niternou a trvalou lásku. Duše se jimi nenasytí. Návštěvník se při nich může cítit dobře, může být poučen, zapojen, ba pobaven. Může obdivovat schopnosti předsedajícího a kazatele, ale pokud bude příště „předsedat“ a kázat ten, který „to tak neumí“, pak se všechno obrátí v pravý opak. Zde nám mohou opět přispěchat na pomoc koncilní otcové, kteří důrazně zakazují: „ani kněz nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit“ (Sacrosanctum concilium č. 22 § 3). Už jen důsledné dodržování tohoto pokynu by odvrátilo mnoho špatností. Kdo však s určitou dávkou odvahy či zvídavosti zjistí, že i v naší církvi se dodnes slaví starodávné latinské obřady, v nichž zaujímá přesně v souladu s pokyny koncilních otců přední místo gregoriánský chorál, zjistí také, že lze niterně milovat obřad, ve kterém k nám stále týž Kristus přichází bez ohledu na šikovnost celebranta a zdatnost jeho předsedání, řečnění a aktualizování. Jestliže smí milovat svoje obřady „Výchoďané“, proč by nemohli i „Zápaďané“?
P. Doc. Stanislav Přibyl
Věnováno Tomáši Machulovi k jáhenskému svěcení dne 16. července 2022
22.05.2023, RC Monitor 10/2023
Ve čtrnácté kapitole Janova evangelia říká Pán Ježíš Tomášovi: „Já jsem cesta pravda a život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“. Z toho může vyvstat zcela osobní otázka; jdu já tou správnou cestou? Je má cesta pravdivá a opravdová a vede k životu?
20.04.2023, EpicPew
Vlídnost spadá do kategorie křesťanské spravedlnosti. Právě jejím prostřednictvím můžeme člověku prokázat úctu, kterou si zaslouží. Jde o ctnost, o níž jako katolíci neslýcháme příliš často. Existují čtyři kardinální ctnosti, jimiž jsou moudrost, spravedlnost, mírnost a statečnost. Tyto ctnosti slouží v naší víře jako pilíře v tom, jak máme víru žít a projevovat. Co je tedy vlídnost a jak ji v našem každodenním životě praktikovat?
04.09.2023, LifeSiteNews
Evropská unie „vyrovnává svůj počet obyvatel pomocí migrace a vede LGBTQ ofenzívu proti evropským národům, které mají přátelský postoj k rodině,“ varoval maďarský předseda vlády.
18.09.2023, RC Monitor 17/2023
Září je pro nás měsícem svátků dvou našich knížecích postav z počátku našich křesťanských dějin. Prvou je sv. Ludmila, moudrá žena, která naší zemi přinesla křesťanství. Druhou postavou je její vnuk, sv. Václav, provolaný národem za svatého dědice země české.
17.04.2023, RC Monitor 7/2023
Ještě jako kardinál Ratzinger si budoucí papež Benedikt XVI. při svých vzpomínkách na průběh Druhého vatikánského koncilu postěžoval na zásadní rozdíl mezi skutečným koncilem samotných koncilních otců a novináři zprostředkovaným „koncilem médií“.
07.06.2023, RC Monitor 11/2023
Na Hod Boží Svatodušní se mnohde biřmovalo a mnozí tedy obdrželi onu svátostnou „výbavu“ pomáhající jim k tomu, aby mohli lépe svědčit o víře, ji bránit a v jejím šíření pomáhat. Nakonec, i my jsme onou „výbavou“ byli obdarováni.