Závoj mlčení

Svatý Otec František ve své zdravici k novému roku před velvyslanci u Svatého Stolce, kterou pronesl 9. ledna 2020, krátce zmínil i situaci v Sýrii: „Rád bych se zmínil především o závoji mlčení, který hrozí zakrýt válku, která zdevastovala Sýrii během uplynulého desetiletí. Je zvláště nutné hledat adekvátní řešení, která dovolí drahému syrskému lidu, trpícímu válkou, nalézt mír a začít s obnovou země.“

Tento „závoj“ nedávno poodhrnul investigativní novinář Mansur Salib, který na internetových stránkách zveřejnil výsledky svého pátrání ohledně osudu dvou ortodoxních metropolitů z Alepa Paula Yazigiho (řecká ortodoxní církev) a Johna Ibrahima (syrská ortodoxní církev), unesených v dubnu 2013. Ve svém článku zmiňuje, že tito metropolité byli brutálně zavražděni již v prosinci 2016.

Tato smutná historie se však začala psát o dva měsíce dříve. V první polovině února misionáři z kongregace Instituto dell Verbo Incarnato ve svém popisu o tehdejší situaci v Alepu píší: „Včera byli členy al–Fosrat–Nosra uneseni dva kněží, kteří cestovali z Alepa do Bejrútu. Jsou to Michel Kayyal (arménský katolík) a Maher Mahfouz (řecký pravoslavný). Třetí, který cestoval s nimi, P. Charbel (salezián) byl propuštěn. Rodiny obou kněží jsou bez informací, únosci se s nimi nespojili. Zdá se, že únosci je mají v úmyslu zabít.“

Jak se však později ukázalo, tento únos byl zřejmě součástí větší operace, neboť již 22. dubna se právě výše jmenovaní metropolité, víceméně v tajnosti, vydávají na cestu z Alepa směrem k tureckým hranicím v doprovodu jáhna jménem Fatha´Allah Kabboud, otce tří dětí, jeho pick–upem značky Toyota, jednat s džihádisty o propuštění obou unesených kněží. Vše se tedy jeví jako past, do které byli tito metropolité vlákáni, neboť auto, kterým cestovali, bylo přepadeno a řidič Kabboud byl na místě zastřelen ranou do hlavy. K únosu se nepřihlásila žádná z bojujících opozičních skupin. V následujících měsících a letech se občas objevovaly informace o obou metropolitech, o jejich případném brzkém propuštění, žádná z nich se však neukázala jako podložená. Od chvíle únosu to tedy vypadá, jako by se po obou biskupech slehla zem a všechny zprávy o nich byly z říše dohadů a přání.

Můžeme se ptát, proč džihádisté věnovali tolik úsilí a plánování k tomu, aby unesli dva biskupy. Odpověď je však zcela zjevná a nalezneme ji v tehdejším válkou rozděleném Alepu. Toto město, které nese, alespoň v Sýrii, titul „město–mučedník“, bylo od začátku tzv. syrské krize rozděleno a jeho středem vedla bojová linie. Na jedné straně byla část kontrolovaná vládou a na straně druhé část kontrolovaná opozicí. A právě opozice využívala této situace k jednomu ze svých, můžeme říci sekundárních, cílů – snížit počet křesťanů v Alepu na minimum až nulu.

Jednou z osvědčených praktik opozice bylo např. obsadit čtvrť města obývanou křesťany, z ní ostřelovat vládní pozice, rychle se stáhnout a sledovat, jak křesťané opouštějí své domovy, popř. v nich umírají, ničené bombardováním syrskou armádou. Další osvědčenou praktikou bylo ostřelování kostelů minometnou palbou, pokud možno v čase bohoslužeb. Do takovéto mozaiky pak velice jasně zapadá i únos dvou kněží a následně i biskupů, dle receptu: zaútoč na pastýře stáda a stádo se rozprchne.

Pozorný čtenář se jistě rozpomene na zprávy v našich veřejnoprávních médiích, která zcela nepokrytě nadržovala právě opozici a nasazovala psí hlavu syrské armádě, a mnohým ani neunikla zpráva, že na území Alepa kontrolovaném opozicí působila i naše věhlasná charitativně–ideologicky vzdělávací organizace Člověk v tísni.

Na závěr ještě vyjádření ze strany obou postižených ortodoxních patriarchátů, že je třeba „obrátit každý kámen“ k objasnění osudu obou metropolitů a stále jim chybí plnohodnotné argumenty k potvrzení či vyvrácení pravdivosti spekulací o osudu obou metropolitů. „Vyjadřujeme naše srdečné díky všem, kteří pátrají po osudu našich arcibiskupů, zvláště těm, kteří posunují vpřed iniciativy, jež by vrhly světlo na jejich kalvárii, a prosíme všechny o modlitbu za oba metropolity. A také se obracíme na ty, kteří by mohli podpořit naše úsilí k vyřešení tohoto případu, aby se spojili s našimi církvemi skrze oficiální kanály určené k tomuto účelu.“

Naděje tedy, ač mizivá, že oba arcibiskupové jsou ještě naživu, stále trvá. Modlitba za ně, ale i za všechny křesťany trpící touto vleklou zkouškou víry, má stále svůj smysl a je dokonce i naší povinností. A není třeba zdůrazňovat, že naší povinností je modlit se i za ty, kteří křesťany pronásledují. Vždyť právě událost, kterou si dnes připomíná církev, by měla být naší velkou motivací a nadějí.

Psáno ve Svátek obrácení sv. Pavla.
P. Evermod Jan Sládek, OPraem.

12. 02. 2020, RC Monitor 3/2020