sv. Beda Ctihodný (Venerabilis) / po 25. květen 2020

Pocházel ze severovýchodní části Anglie. Již v mládí se řídil podle benediktinské řehole. Ve dne studoval, v noci vstával k modlitbě. Téměř celý život strávil v klášteře v Jarrově nedaleko rodného místa. Když s... (pokračování)

Světci, spisovatelé a premiéři: Dramatický příběh japonského katolicismu

Papež František po apoštolské návštěvě Thajska odletěl do Japonska, země světců a mučedníků, ale také země, kde jsou katolíci nepatrnou menšinou. Křesťané tvoří méně než dvě procenta tamního obyvatelstva a méně než polovina z nich jsou katolíci. Proč je i 370 let poté, co sv. František Xaverský přijel do města Kagošima, tak obtížné tuto zemi evangelizovat?

Světci, spisovatelé a premiéři: Dramatický příběh japonského katolicismu

Odpověď, kterou dal Šúsaku Endó ve svém kontroverzním románu Mlčení, pojednávajícím o víře, pochybnostech a apostazi v 17. století, zní tak, že Japonsko je bažinou, v níž cizí náboženství, křesťanství, mělo a vždy bude mít problémy zakořenit. Toto ponuré vysvětlení má v Japonsku – a nejen v Japonsku, jak ukázaly nedávné debaty ohledně Amazonské synody – stále velký ohlas, takže musíme zjistit, zda obstojí při podrobné analýze, což předpokládá podívat se blíže na japonské dějiny.

Vrátíme-li se k misii sv. Františka Xaverského, vidíme obrovský úspěch. Za dva a čtvrt roku sv. František obrátil 800 lidí a i v následujících letech církev dál rychle rostla. Ve 30. letech 17. století, po pouhých 80 letech působení misionářů, bylo více než šest procent obyvatelstva – asi 760 000 osob – katolíky. Bylo-li Japonsko bažinou, pak tedy pozoruhodně úrodnou.

Tento mimořádný úspěch misií však prudce zastavila dramatická změna postojů japonských politických představitelů. Po prvním pronásledování na konci 16. století, které vedlo k mučednické smrti sv. Pavla Mikiho a jeho druhů, v polovině 17. století propukla v Japonsku nová vlna násilí zaměřeného proti cizím misionářům a domorodým křesťanům.

Na více než 200 let se Japonsko stalo uzavřenou zemí. Křesťanství bylo zakázáno, cizinci byli vyhnáni a misijní činnost nebyla možná. Mezi roky 1640 a 1873 bylo podle oficiálních údajů umučeno přinejmenším 2138 křesťanů, ačkoli skutečný počet bude mnohem vyšší.

Misionáři v údivu
Navzdory strašlivému utrpení v těchto letech nebylo křesťanství zcela vymýceno. Počet křesťanů poklesl ze 760 000 na pouhých 50 000, ale těchto 50 000 se drželo víry více než 200 let bez kněží, vnější pomoci a jakýchkoli svátostí kromě křtu.

Když tito skrytí křesťané (kakure kirišitan) v roce 1865 vystoupili ze stínu, francouzští misionářští kněží, kteří nyní v zemi působili, byli udivení, když zjistili, že znají apoštolské vyznání víry a mnoho modliteb včetně Otčenáše, Zdrávasu a růžence jak v japonštině, tak v latině. Ani nejkrutější pronásledování nedokázalo křesťanství zcela vymýtit.

Na konci 19. století církev prožívala pozoruhodný růst, během posledních roků onoho století se rozrostla o 37 %. Po 200 letech, během nichž nebyla evangelizace umožněna, se církev vztyčila tam, kde kdysi byla nucena oficiálně ukončit svou činnost.

I přes rozšiřující se propast mezi starými věřícími soustředěnými okolo Nagasaki a novými konvertity, kteří žili převážně v Tokiu a Ósace, církev až do 20. století rostla. Například v desetiletí mezi roky 1984 a 1958 se počet členů církve v Japonsku více než zdvojnásobil ze 111 209 na 227 063. Tento nárůst nastal i navzdory strašlivým ztrátám ve válečných letech, kdy jen v Nagasaki atomová bomba zabila mnoho tisíc katolíků.

Až v druhé polovině 20. století se růst dramaticky zpomalil. Pesimistická analýza evangelizace v Japonsku, kterou předložil Šúsaku Endó, vypovídá spíše o době, kdy svůj román psal – tedy o 60. letech 20. století – než o historických skutečnostech, které údajně zobrazuje.

Nicméně čísla nevypovídají úplně o všem. Japonští katolíci v posledních sto letech bezpochyby dokázali mnohem víc, než bychom od nich čekali. Například je pozoruhodné, že Japonsko mělo více katolických předsedů vlády, než bylo katolických premiérů ve Velké Británii a katolických prezidentů v USA dohromady. (Japonsko mělo tři katolické premiéry: Haru Takašiho, Šigeru Jošidu a Taro Asa.)

Co můžeme udělat?
Japonští katolíci hrají významnou roli také v oblasti kultury. Nešťastným vedlejším efektem slávy Šúsaku Endóa bylo zastínění mnoha dalších skvělých katolických spisovatelů moderního Japonska, jakými jsou například Mura Šumon, Šimao Toširo, Kaga Otohiko a Sono Ajako.

Nesmíme zapomenout ani na vliv svatých osob, jako byli Takaši Nagai, jehož Zvony Nagasaki jsou jednou z nejpozoruhodnějších knih, které vyšly po druhé světové válce, a Satoko Kitahara, japonská Dorothy Dayová, která se v roce 1950 vzdala svého privilegovaného postavení a žila s tokijskými sběrači hadrů a sloužila jim.

„Katolicismus ani zdaleka není okrajový či bezvýznamný. Od poloviny 19. století do současnosti Japoncům nabízí důležitý, alternativní způsob vyrovnávání se s modernitou,“ řekl Kevin Doak z georgetownské univerzity.

A přesto jsme stále konfrontováni s klíčovou otázkou, která nezní, proč je tak těžké evangelizovat Japonsko, nýbrž proč je evangelizace od 50. let tak neúčinná. A v návaznosti na tuto otázku je třeba položit si další: co můžeme udělat, abychom tento trend zvrátili?

V nedávném rozhovoru tokijský arcibiskup Isao Kikuči poznamenal, že „v japonské společnosti je obtížné dosáhnout v misii hmatatelných úspěchů“. Popsal některé změny v japonské společnosti a upozornil zvláště na skutečnost, že katolické školy „se žel nestaly místem misijní činnosti“, a zdůraznil, že ačkoli by „školy měly být nezávislé na politice, jsou odkázány na dotace od státu, a proto postupně ztrácejí svou jedinečnost a zůstává už jen název ’katolická‘“.

Není však pravda, že by arcibiskup pouze obviňoval. Zmínil také dvě znamení naděje. Prvním z nich je příspěvek katolíků k praktickým skutkům milosrdenství; například po zemětřesení v roce 2011. A druhým je obrovský příliv katolických přistěhovalců a zahraničních dělníků v posledních letech: „Zejména ti, kteří zde uzavřeli manželství a budují si domov ve venkovských oblastech, umožňují, aby se evangelium dostávalo do míst, kde církev nikdy neměla příležitost působit.“

Povolání k misii
Zpráva japonské katolické Komise pro migranty, uprchlíky a lidi v pohybu z roku 2005 poukazovala na to, že „v Japonsku žije 529 452 katolických cizinců. Poprvé je tedy v zemi více katolických cizinců než 449 925 japonských katolíků.“ Japonsko už není odříznuté od vnějšího světa: naděje spočívá v přijetí katolicity katolicismu.

Tokijský arcibiskup má jistě pravdu, když říká, že „důležitým úkolem, jejž je nutno upřednostnit, je povzbuzování cizinců, kteří se usadili v Japonsku, aby si jako katolíci uvědomovali povolání k misii“. Problémy, kterým církev v Japonsku čelí, jsou nám na Západě až příliš známé – velmi nízká porodnost, lákadlo konzumního způsobu života a teologické zmatky – ale odpověď na tyto problémy je stejná, jako bývala vždy: stálé zvěstování evangelia.

Bývaly temné časy, kdy bylo obtížné Japonsko evangelizovat, ale to neznamená, že by se katolíci měli zpronevěřit svému poslání, které přijali od Boha. To, co kdysi řekla sv. Tereza z Kalkaty, platí i pro Japonsko stejně jako pro kteroukoli jinou zemi: Bůh nežádá, abychom byli úspěšní, pouze abychom byli věrní.

Roy Peachey
Přeložil Pavel Štička


29. 02. 2020, Catholic Herald