ČESKÁ REPUBLIKA

To je otázka, kterou si dnes klade nejenom generální ředitel České televize, ale i leckterý biskup. V případě generálního ředitele ČT se jedná o poměrně pochopitelnou starost. Do Rady České televize mu vplula mladá, talentovaná ekonomka, která je navíc naprosto nemanipulovatelná a svéhlavá. Podivně spíše působí manévrování českých a moravských biskupů, kteří ji do rady nejprve nominovali, aby se od ní následně distancovali. Podívejme se tedy na věc trochu zblízka.

Díky tzv. koronavirové krizi jsem letošní dovolenou strávil v naší krásné zemi a shodou okolností jsem navštívil dvě lázeňská města. Nebudu psát, která. A v obou jsem byl na nedělní bohoslužbě. Což mne dovedlo k zamyšlení, o něž se s vámi chci podělit. Zdá se, že být knězem v lázních má nepochybně svá specifika, dotyční důstojní pánové by jistě mohli vyprávět.

Tuto prosbu slýchávám při téměř každé modlitbě z úst malých a i větších kluků, když spolu v létě táboříme. Jednou už jsem jim to přátelsky vytýkal. Chápu jejich starost a volání po Boží ochraně před zlem, která k člověku patří, ale to vyjádření je přece jen příliš povšechné.

Náboženství má svá tajemství. Bez nich by byl lidský život jen rozumovým plaváním a šploucháním citů na hladině nepoznaného. My se přesně v polovině srpnových dnů s velkým tajemstvím setkáváme. A pokud se do něj ponoříme jako ryba do průzračné vody, nebudeme litovat. Nevadí, že náš rozum je v té chvíli pozadu. Srdce to vnímá.

Instalace kopie Mariánského sloupu, dílo sochaře Petra Váni, na Staroměstském náměstí se odehrává v nezvykle vyostřené atmosféře, kdy se naopak v některých zemí pomníky buď odstraňují, nebo poškozují, a dává se jim tak najevo, že ve veřejném prostoru nemají už co dělat.

Současná situace, kdy se celý svět chvěje úzkostnými obavami z pandemie nového typu koronaviru, odhalila i mnohé nemoci, před kterými si dnešní křesťanská obec dlouhodobě zakrývá nikoli nos a ústa, nýbrž oči.