sv. Jan de Rossi / čt 23. květen 2019

Pochází z Voltaggiu. Studoval v Římě, vynikal pilností, zbožností a mravností. ... (pokračování)

Pokusy o zdanění restitučních náhrad a pravda o Bohu a člověku

V posledních měsících u nás v Česku vrcholí několik útoků na člověka, rodinu a církev. Pokud jde o člověka a rodinu, jsou to snahy rozbít identitu člověka jako muže a ženy, které pramení z ideologie (či líbivěji označeno jako teorie) genderu nebo přesněji z jejích radikálnějších forem. Vychází však také z ideologie homosexualismu, která dělá z něčeho tak velmi osobního, jako je lidská i tělesná přitažlivost, politické téma. Mám přirozeně na mysli snahu zavést homosexuální „manželství“ včetně adopcí dětí těmito páry.

Pokusy o zdanění restitučních náhrad a pravda o Bohu a člověku

Tento pokus o rozložení rodiny se skrývá za líbivým heslem „manželství pro všechny“. Jeho zastánci tvrdí, že jejich návrhy rodinu neohrožují. Jistě, bezprostředně za měsíc či rok ji nerozloží; v dlouhodobějším horizontu však tyto zákony významně ovlivní vnímání zvláště dospívajících a mladých, a tím chápání rodiny zásadně posunou, tedy zničí její standardní pojetí, které je přirozené (dané Stvořitelem) či jak oni říkají „tradiční“.

Tři ataky
K těmto útokům na rodinu patří i snahy poskytnout obědy všem dětem ve školách tzv. zdarma, zavádění jeslí a další zdánlivě prorodinné akce. Nejchudším to možná trochu pomůže, ale celkově to znamená, že se peníze skrze daně vezmou lidem a stát z těchto našich peněz bude prosazovat svou kolektivistickou představu o výchově a posilovat svou moc a kontrolu nad rodinami. Štědrý sociální systém není nikdy zadarmo. Jedna z velkých daní je právě ztráta autonomie rodiny, kdy stát skrze přerozdělování financí vidí doslova detaily jejich každodenního života. Odtud může být jen krůček k tomu, aby státní ingerence do rodiny vyžadoval ideovou poslušnost, což si ostatně mnozí ještě stále pamatujeme z doby ne tak dávno minulé.

Ratifikace Istanbulské úmluvy
Pozorujeme snahy o ratifikaci tzv. Istanbulské úmluvy (Rady Evropy, nikoliv EU) o prevenci násilí na ženách. Již bylo mnoho napsáno o tom, že za tímto jistě dobrým cílem se skrývá poněkud problematické pozadí. Je to opět ideologie genderu, která poskytla autorům úmluvy pojmový aparát, dosti odlišný od běžných formulací. Radikálnější formy genderu, které chápou, v podstatě marxisticky, muže jako násilníky (vykořisťovatele) a ženy jako oběti (vykořisťované), se promítly i do textu úmluvy a ještě výrazněji do její důvodové zprávy. Proto se naši biskupové vyslovili proti ratifikaci v pastýřském listu i ve společném prohlášení s představiteli některých církevních společenství a nedoporučují ji. Když se pak proti Istanbulské úmluvě i proti ideologiím genderu a homosexualismu vyslovil ve svém svatováclavském kázání Mons. Petr Piťha, jeho vyjádření několik měsíců zaplňuje veřejný prostor. Evidentně tedy jde o velké téma.

Zdanění církevních náhrad
Pak je zde třetí téma, které eskalovalo nyní v lednu 2019, tedy snaha KSČ(M) a jejích politických spojenců o zdanění náhrady za majetek, který nebylo možno vydat v procesu částečné nápravy majetkových křivd, jichž se dopustili komunisté vůči církvím, církevním a náboženským společnostem, nepřesně a zjednodušeně nazývané restituce. Navrhované zdanění se má týkat výplaty 59 miliard plus inflace, tj. odškodnění za majetek, který z různých důvodů nešlo vydat. Toto odškodnění se pak má vyplácet 30 let, tedy do roku 2043. Podle schváleného zákona by se každoroční splátka za nevydaný majetek měla danit sazbou daně z příjmu právnických osob, která nyní činí 19%. Pokud by návrh zákona prošel legislativním procesem, mohl by ho zrušit nebo seškrtat Ústavní soud, což je dosti pravděpodobné. Pokud zákon vrátí Senát (to je téměř jisté), mají KSČ(M), ČSSD, ANO a SPD dost hlasů, aby veto Senátu přehlasovali (stačí jim 101 hlasů a již nyní zákon podpořilo 106 poslanců). Podobně pokud by zákon vetoval prezident republiky (což je otázka), opět se jeho přijetí jen oddálí. Naopak dosti pravděpodobné je zrušení zákona či některých jeho pasáží Ústavním soudem.

Mediální podání
Je velmi zajímavé všímat si, jak tyto útoky na člověka, rodinu a církev vnímají a popisují média, zvláště liberální média, která nesdílejí křesťanské chápání člověka a světa, k nimž patří do značné míry i veřejnoprávní Česká televize, Český rozhlas, dále Respekt, DVTV, Aktuálně.cz, aj. V těchto médiích je možné poměrně dobře pozorovat, jak na jedné straně jsou zásadně proti našemu konzervativnímu či tradičnímu odmítavému přístupu ke zmateným novotám v kulturně společenských otázkách (homosexuální „manželství“, genderové přístupy, Istanbulská úmluva, kolektivní výchova malých dětí, politicky korektní vyjadřování, morální relativismus a překvapivě v poslední době i neopuritánské výkřiky jako #MeToo). Liberální novináři stojí v těchto věcech v podstatě proti nám, byť to ne vždy dávají přímo najevo, a mnohdy se snaží z křesťanských či na pohled konzervativních kruhů zvát k debatám nejrůznější opozičníky, a to někdy i z řad kněží či akademiků, kteří by rozmělňovali odmítavý přístup církve a opravdových konzervativců.

Naopak v otázce zdanění tzv. restitučních náhrad se liberální média jednoznačně staví na stranu církve a církevních či náboženských společností. Vyvstává tedy otázka, proč v jedné věci hájí pravdu a spravedlnost, a na straně druhé, ve věci tradičního pohledu na společnost a rodinu, prosazují zmatené pokrokářství, které byť mluví o rovnosti, ve svých důsledcích bude znamenat zlo, hrubé nespravedlnosti a falešná obviňování (z homofobie, podpory násilí na ženách, sexuální agrese, aj). Z čeho tedy pramení tento dvojí přístup k pravdě a skutečné spravedlnosti?

Starokomunismus a novokomunismus
Velká část liberálních pokrokářů na dnešním Západě je výrazně ovlivněna tzv. novou levicí, která vychází mj. z tzv. frankfurtské školy. Její pohledy byly a jsou v podstatě marxistické, nikoliv však leninistické ani stalinistické, ani řekněme husákovské. Tradiční komunismus v podobě tzv. lidových demokracií 50. a 60. let či reálného (salámového) socialismu 70. a 80. let se již nevrátí. Nehrozí to myslím ani z Ruska vedeného Vladimírem Putinem, jak se nám to dnes snaží vsugerovat většina liberálních médií. Domnívám se, že ruské nebezpečí se poněkud zveličuje. Naopak myslím, že větší hrozbou je Čína s jejím komunismo-kapitalismem a imperialismem.

Jednoznačně největší nebezpečí však představuje právě ona nová levice, která po svém dlouhém pochodu institucemi (od roku 1968 je to 50 let) má nyní rozhodující vliv v politice, byrokracii EU, na univerzitách, ve velkých a mnohdy i veřejnoprávních médiích atd. Její agenda zahrnuje souhrnně řečeno rozklad rodiny i tradiční společnosti a také církve, respektive vlivu církve hlásající neměnné, Bohem zjevené pravdy o Bohu a člověku. (Rozbředlé církve, které řeší hlavně opravy památek, charitu a folklor nebo čtou evangelium, jak chce liberální většina, tolik nevadí; to neznamená, že charita, oprava památek či lidové tradice jsou špatné, jen nám nesmí chybět živý Zmrtvýchvstalý Kristus a člověk stvořený k obrazu Božímu jako muž a žena.)

Nenechat se ošálit
Toto myslím pochopili někteří lidé v čele české katolické církve, především otec kardinál Dominik Duka i mnozí další, a také spolupracovník a poradce Dominika Duky, prof. Petr Piťha. Osobně obdivuji, že tito moudří muži, kteří sami zažili šikanu starokomunismu, pochopili ve věku, kdy většina lidí odchází do důchodu, v čem spočívá hlavní výzva dneška: novokomunismus. V postoji jimi vyjádřeném bychom měli setrvat: i přes nehoráznou drzost stalinistické KSČ(M) a jejích spolupracovníků, i přes zjevný útok na v ústavě zakotvené právo na ochranu vlastnictví, i přes to, že snahy o zdanění náhrad nejsou asi posledním útokem na nás. Nenechme se vrátit zpět k přesvědčení, že hlavní nebezpečí je starokomunismus. Ano, braňme se, křičme, suďme se a hajme spravedlnost všemi prostředky. Nenechme se však vmanipulovat do pozice, kdy zůstaneme u boje se starokomunismem, zatímco novokomunuismus bude ještě rychleji ničit společnost, rodinu i církev za našeho mlčení.

Ať nám v horším případě vezmou jen peníze, a ne nic víc
Jako farář ve farnosti, kde nám vydali velmi zdevastované církevní stavby, moc dobře vím, že pokud by zdanění náhrad nastalo, velmi by nám to ekonomicky, organizačně i pastoračně uškodilo. Vnímám nutnost vytvořit zdroje pro dlouhodobé udržení církve a fungování farnosti a často to řeším. Vidím i to, že jsou někteří velmi velkorysí věřící, kteří dávají nejen finanční dary, ale mnohdy svůj čas a práci. Vím však také, že bohužel velká část věřících katolíků má pocit jakéhosi církevního „socialismus“: všechno je všech a zadarmo. Na rozdíl od některých bratří z evangelikálních církevních společenství, kteří skutečně dávají na církev 10 % svého příjmu (desátek), my katolíci nejsme zvyklí na potřeby církve výrazněji přispívat. S tím vším se jako farář velmi často setkávám.

Přes to všechno jsem hluboce přesvědčen, že jde v posledku jen o peníze. Nenechme se tedy prosím touto nespravedlností a křivdou postavit do pozice, kdy všechnu energii vyčerpáme na boj se starokomunisty a na boj s novokomunisty již nezbyde čas a síla.

JCLic. PhDr. Mgr. Radim Cigánek
farář na Sázavě a soudce Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze pražské


21. 02. 2019, RCM 3/2019

HLEDÁME
spolupracovníky, někoho šikovného a spolehlivého, s dobrým názorem a smyslem pro maličkosti i pro humor. Někoho, kdo nevěří na Murphyho zákon
"Nikdy nebuď první. Nikdy nebuď poslední. Nikdy se na nic nehlas dobrovolně."
redakce@rcmonitor.cz

Dobrý časopis


pdf >        archiv >