Naše jistoty: Všichni měli práci

S blížícím se třicátým výročím listopadového převratu se na českém internetu stále častěji objevovaly články o tom, že za socialismu bylo lépe. Zdůrazňují se zejména jistoty, které jsme tehdy měli a které nám dnes chybějí. Dovolím si to ilustrovat na příkladě vlastního života.

Ve školním roce 1958–1959 se nám blížila maturita a všichni (zejména naši rodiče) se klepali, jak se dostaneme na vysokou školu. Zavařili jsme si to z části sami: pod vedením synovce Jiřího Voskovce Prokopa (R.I.P.) jsme tehdy uspořádali divadelní představení hry V+W „Ostrov Dynamit“. V zásadě jsme se drželi původního textu, ale představení obsahovalo předscény, na kterých se Voskovec a další herec (už si nepamatuji, kdo to byl) vyřádili. Nebylo v nich mnoho politiky, spíše legrácky z aktuálního školního života.

Výsledek byl dramatický – odnesli to především profesoři a na prvním místě ředitel Bradáč, starší, slušný člověk. Několik profesorů to odneslo vyhazovem a vyhozen byl i ředitel Bradáč, jehož nahradil jakýsi Antonín Patejdl. Nevím, zda to někdo ze spolužáků věděl, ale já jsem tehdy nevěděla, že šlo o vedoucího kanceláře generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který se angažoval v organizaci procesu Milady Horákové. Místo ředitele pražského LaGuardiova gymnázia (tehdy už pouhé „jedenáctiletky“) dostal zřejmě jako odměnu za zásluhy.

Třetina studentů našeho ročníku tehdy nebyla doporučena k vysokoškolskému studiu a když se jedna z profesorek pokoušela za mne u nového ředitele přimluvit, ten jí odsekl: „Vyloučeno. Klerikální rodina.“ Počítala jsem s tím – otec už tenkrát několik let rubal uran na příbramském lágru Bytíz. To tedy byla jedna z mých jistot.

Maturitu jsem složila na tři jedničky a jednu dvojku, na vysokou školu jsem nesměla a musela jsem nastoupit do práce. Jenže tu byl problém. Jako dcera politického vězně jsem nemohla sehnat zaměstnání, všude mě odmítli. I to byla jistota. Současně tehdy platilo, že každý občan musel mít zaměstnání, což mu zaměstnavatel musel potvrdit razítkem v občanském průkazu na straně 14 (občanský průkaz, milé děti, byla tehdy knížka, ne dnešní kartička). Pokud bych potvrzení neměla, stala bych se příživnicí (rozuměj, prostitutkou) a octla bych se v kriminále.

Situaci zachránila moje matka. Pracovala v národním podniku Zemstav, což byla původně stavební firma Záruba a Pfeferman, a do Zárubovy firmy nastoupila před lety, kdy jako dívka z venkova přišla do Prahy, takže ji tam ještě po letech znali a mnozí se jí snažili pomoci. (Přiznám se, že i to byla jistota: většina obyčejných lidí jsou lidé slušní.) Náměstci ředitele mi důrazně sdělili, že mě přijmou jen proto, že je o to soudružka M. velmi prosila. Později mi sdělili, že mě přijali jen z dobré vůle, takže nedostanu tabulkový plat (pro technickou kresličku 600 Kčs), ale o sto korun méně. S tím jsem počítala (další jistota) a byla jsem ráda, že jsem ráda.

Pak došlo k  přesunům mezi podniky a já jsem se octla v jakési pobočce ostravské firmy, což byla výhoda – pobočka byla malá a o některých věcech jsme se mohli domluvit. Když se mi naskytla nabídka na místo sekretářky na jednom z ústavů Akademie věd, kde bych mohla uplatnit své jazykové znalosti, zkusila jsem to a slušné vedení pobočky mě podpořilo za cenu vlastního postihu, protože ostravské vedení mi chtělo přestup do jiné firmy zarazit: na to mělo právo, protože s výpovědí musel dosavadní zaměstnavatel souhlasit a bez jeho propouštěcího razítka v občanském průkazu nikdo nesměl dosavadní zaměstnání opustit. Na štěstí bylo pozdě, razítko jsem už měla. Když jsem ale u nového zaměstnavatele žádala o souhlas s večerním jazykovým studiem na brněnské universitě, sdělila mi Ústavní rada, že Ústav nemá na mém studiu zájem. I na to měli soudruzi vědečtí pracovníci právo.

Dál už pokračovat nebudu. Shrnu jen, že za „socialismu“ neměl člověk právo ani změnit místo, s lidmi se zacházelo jako s balíky, které bylo možné přesouvat z místa na místo bez jejich souhlasu. To byly naše jistoty, takto jsme všichni měli práci. Takto nám bylo „lépe“, není-liž pravda, soudruzi.

Michaela Freiová

01. 12. 2019, RC Monitor 23/2019