Naše jistoty: Všichni měli práci
S blížícím se třicátým výročím listopadového převratu se na českém internetu stále častěji objevovaly články o tom, že za socialismu bylo lépe. Zdůrazňují se zejména jistoty, které jsme tehdy měli a které nám dnes chybějí. Dovolím si to ilustrovat na příkladě vlastního života.

Ve školním roce 1958–1959 se nám blížila maturita a všichni (zejména naši rodiče) se klepali, jak se dostaneme na vysokou školu. Zavařili jsme si to z části sami: pod vedením synovce Jiřího Voskovce Prokopa (R.I.P.) jsme tehdy uspořádali divadelní představení hry V+W „Ostrov Dynamit“. V zásadě jsme se drželi původního textu, ale představení obsahovalo předscény, na kterých se Voskovec a další herec (už si nepamatuji, kdo to byl) vyřádili. Nebylo v nich mnoho politiky, spíše legrácky z aktuálního školního života.
Výsledek byl dramatický – odnesli to především profesoři a na prvním místě ředitel Bradáč, starší, slušný člověk. Několik profesorů to odneslo vyhazovem a vyhozen byl i ředitel Bradáč, jehož nahradil jakýsi Antonín Patejdl. Nevím, zda to někdo ze spolužáků věděl, ale já jsem tehdy nevěděla, že šlo o vedoucího kanceláře generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který se angažoval v organizaci procesu Milady Horákové. Místo ředitele pražského LaGuardiova gymnázia (tehdy už pouhé „jedenáctiletky“) dostal zřejmě jako odměnu za zásluhy.
Třetina studentů našeho ročníku tehdy nebyla doporučena k vysokoškolskému studiu a když se jedna z profesorek pokoušela za mne u nového ředitele přimluvit, ten jí odsekl: „Vyloučeno. Klerikální rodina.“ Počítala jsem s tím – otec už tenkrát několik let rubal uran na příbramském lágru Bytíz. To tedy byla jedna z mých jistot.
Maturitu jsem složila na tři jedničky a jednu dvojku, na vysokou školu jsem nesměla a musela jsem nastoupit do práce. Jenže tu byl problém. Jako dcera politického vězně jsem nemohla sehnat zaměstnání, všude mě odmítli. I to byla jistota. Současně tehdy platilo, že každý občan musel mít zaměstnání, což mu zaměstnavatel musel potvrdit razítkem v občanském průkazu na straně 14 (občanský průkaz, milé děti, byla tehdy knížka, ne dnešní kartička). Pokud bych potvrzení neměla, stala bych se příživnicí (rozuměj, prostitutkou) a octla bych se v kriminále.
Situaci zachránila moje matka. Pracovala v národním podniku Zemstav, což byla původně stavební firma Záruba a Pfeferman, a do Zárubovy firmy nastoupila před lety, kdy jako dívka z venkova přišla do Prahy, takže ji tam ještě po letech znali a mnozí se jí snažili pomoci. (Přiznám se, že i to byla jistota: většina obyčejných lidí jsou lidé slušní.) Náměstci ředitele mi důrazně sdělili, že mě přijmou jen proto, že je o to soudružka M. velmi prosila. Později mi sdělili, že mě přijali jen z dobré vůle, takže nedostanu tabulkový plat (pro technickou kresličku 600 Kčs), ale o sto korun méně. S tím jsem počítala (další jistota) a byla jsem ráda, že jsem ráda.
Pak došlo k přesunům mezi podniky a já jsem se octla v jakési pobočce ostravské firmy, což byla výhoda – pobočka byla malá a o některých věcech jsme se mohli domluvit. Když se mi naskytla nabídka na místo sekretářky na jednom z ústavů Akademie věd, kde bych mohla uplatnit své jazykové znalosti, zkusila jsem to a slušné vedení pobočky mě podpořilo za cenu vlastního postihu, protože ostravské vedení mi chtělo přestup do jiné firmy zarazit: na to mělo právo, protože s výpovědí musel dosavadní zaměstnavatel souhlasit a bez jeho propouštěcího razítka v občanském průkazu nikdo nesměl dosavadní zaměstnání opustit. Na štěstí bylo pozdě, razítko jsem už měla. Když jsem ale u nového zaměstnavatele žádala o souhlas s večerním jazykovým studiem na brněnské universitě, sdělila mi Ústavní rada, že Ústav nemá na mém studiu zájem. I na to měli soudruzi vědečtí pracovníci právo.
Dál už pokračovat nebudu. Shrnu jen, že za „socialismu“ neměl člověk právo ani změnit místo, s lidmi se zacházelo jako s balíky, které bylo možné přesouvat z místa na místo bez jejich souhlasu. To byly naše jistoty, takto jsme všichni měli práci. Takto nám bylo „lépe“, není-liž pravda, soudruzi.
Michaela Freiová
01. 12. 2019, RC Monitor 23/2019
Další zprávy
Stojíme na prahu nového roku 2021. Po prožití roku právě uplynulého se oprávněně ptáme, jaký bude ten letošní. Určitě to bude rok, kdy se budeme vyrovnávat nejenom se zbytky infekční choroby, ale zároveň i počítat hospodářské, politické a osobní škody. Nejenom ty materiální, ale především ty, které se úzce dotýkají našeho psyché....
Vážení a laskaví čtenáři, děkujeme vám z celého srdce za vaši přízeň, podporu, vaše reakce a veškeré formy spolupráce. Děkujeme Pánu Bohu za milost, že můžeme na tomto nedokonalém díle pracovat a sloužit tak, jak věříme, k dobru našich odběratelů, vás, čtenářů. Přejeme vám milostiplné, požehnané Vánoce a v novém roce 2021 pokoj, radost a všechno dobré od Pána, který se narodil k naší spáse. Teď je třeba už jen jedno, protože Jeho láska čeká na naši odpověď....
Současná kultura všemi dostupnými prostředky prosazuje buď individuální lidská práva, nebo společenská práva. Buď jedno, nebo druhé, ale ne současně jedno i druhé (považuje to a priori za vyloučené a nemožné). K tomu, aby to dokázala, musí jedno i druhé nejdříve ztratit....
V neděli 22. listopadu od 10 hodin se v Praze na Staroměstském náměstí u Mariánského sloupu bude konat poslední řádně ohlášené shromáždění, jehož součástí je mše svatá sloužená za nemocné a ty, kteří o ně pečují. Dle aktuálního krizového opatření vlády je počet účastníků shromáždění omezen na 100....
Kázat opětovně na určitý svátek by se mohlo jevit jako problém. Stejný světec, stejné texty, tytéž modlitby a zpravidla i týž kostel. Pokaždé je tu ovšem jiná společenská a dějinná situace. Letos je dramaticky jiná, protože nic podobného nikdo z nás nezažil. Co známe z literatury, výtvarného umění a filmů jakkoli impresivních, jsou jen svědectví....
Myslím, že nemusíme chodit příliš okolo, abychom při pohledu na domácí (tu zejména!) i světovou politickou scénu mohli konstatovat velmi neutěšený stav. Kdo ji sleduje, zná tu nevolnost, kterou zprávy z ní vyvolávají, kdo ji komentuje, nezřídka skončí u diagnózy: krize autority, nedostatek dobrých vůdčích osobností. Ale zřídkakdo se věnuje příčinám této diagnózy, osměluji se proto k pokusu o jejich pojmenování....