sv. Beda Ctihodný (Venerabilis) / po 25. květen 2020

Pocházel ze severovýchodní části Anglie. Již v mládí se řídil podle benediktinské řehole. Ve dne studoval, v noci vstával k modlitbě. Téměř celý život strávil v klášteře v Jarrově nedaleko rodného místa. Když s... (pokračování)

Odvaha nebo pošetilost

V posledním čísle bulletinu Jezuité (4/2019) čtenáře přivítá úvodník P. Jana Rybáře nazvaný Brzda, nebo plyn? Zasloužilý kněz v něm pozoruhodně prezentuje jako projev odvahy i svěcení žen, a to navzdory faktu, že je jasně papeži formulováno, že katolická církev nemá žádné oprávnění ženy světit. Je tedy zřejmé, že svěcení žen není otázkou odvahy, podobně jako jí není ťukání hlavou o zeď, i když by oťukat omítku ze zdi hlavou jistě také šlo.

Odvaha nebo pošetilost

Spíše je zajímavé, jak stále a znovu někteří kněží zmiňují možnost světit ženaté muže. Pravidelně se k tématu veřejně do médií vyjadřuje P. Marek Orko Vácha (např. vyjádřením o svém životě celibátu až na „hranici sebevraždy“) a vzhledem k tomu, že papež František není proti svěcení „ověřených“ ženatých mužů, zatím v odlehlých končinách světa, předpokládám brzy „osvětové“ články v tomto směru v nejrůznějších médiích od jiných mediálně známých osobností. Nápad to jistě není nový – připomeňme si, že odstranění celibátu katolických kněží bylo právě před sto lety, v r. 1920, jedním z důvodů vzniku Církve československé, později opatřené přídomkem husitská. Zůstatková vitalita této církve po sto letech od opuštění celibátu je rovněž pozoruhodnou skutečností sama o sobě.

Přestože celibát kněze je v latinské církvi organizačním opatřením a není výslovným požadavkem evangelia, po 26 letech života v manželství bych si dovolil ke zdobrovolnění celibátu napsat pár myšlenek. O tématu by totiž přece neměli mluvit pouze kněží. Je to záležitost celé církve, tedy zcela nepochybně bychom měli promluvit i my, kteří na rozdíl od veřejně debatujících kněží máme s životem v manželství osobní zkušenosti.

Milovat znamená dávat čas. Často v odpoledních hodinách pozoruji, jak ve firmě jednomu kolegovi za druhým postupně zvoní telefony a manželky kladou tu jedinou otázku, ovšem samozřejmě v různých formách: „Kdy asi přijdeš?“, a připomínají domluvené úkoly na odpoledne. Ženy střeží čas svých mužů. Abychom se my manželé náhodou někde nekontrolovaně nezapomněli v záležitosti, která není podle jejich názoru důležitá nebo není směrována k rodině. Vzhledem k mnohaleté praxi vedoucího ve strojírenské firmě vím, že totéž platí i pro každou hodinu přesčasu, která je manželkami snášena, pokud se následně projeví na výplatní pásce. Znám ženy, jejichž muži doma zamlčovali služební cesty a žádali k tomu i spolupráci svého vedoucího, protože takto „schované cesťáky“ byly tím jediným kapesným, které měli.

Říká se, že dobře se vdala ta žena, která nedokáže utratit vše, co manžel vydělá. Bylo by tedy logické, aby ženatý kněz požadoval podstatně vyšší plat než kněz žijící v celibátu, protože přece „musí uživit rodinu“. Logická by potom byla i nějaká forma „odborového sdružení“ takových ženatých kněží, požadující pravidelnou valorizaci mezd, a také vznik zájmové organizace kněžských manželek. Za předvídatelný výsledek obvyklého rodinného „tlaku na peníze“ tedy považuji to, že by se kněžství pro mnohé ženaté muže stalo především zaměstnáním, a to často jen jedním z několika jeho nutných zaměstnání. Našli bychom potom snad i finančního poradce nebo obchodníka, který by byl také knězem a farářem.

Po praktické stránce má tedy žena na manžela nárok především ve dvou oblastech: vyžaduje čas a peníze. Většina žen touží mít pro svou rodinu stejný standard, jako mají její kolegyně, kamarádky a příbuzné. „Dvořákovi byli v Paříži. Taky bychom mohli někam zajet, co myslíš?“ V myslích a srdcích mnoha dobrých manželek prostě probíhá neustálé srovnávání životních úrovní jejich manželství a rodin a času, který ten který manžel rodině věnuje a podle jejich názoru by věnovat mohl. O modernizacích domovů a oblečení se snad ani není potřeba zmiňovat. Myslím, že se zdobrovolněním celibátu by zásadně přibylo ne zcela nutných přestaveb far, farních kuchyní, farních zahrad apod.

Tlak na čas a peníze vidím jako hlavní důvod, proč nekatolické církve, které zdobrovolnily celibát, nemají výrazně více kněžských povolání. Rodina a žena mají prostě v praxi své zcela přirozené praktické nároky, obvykle trvale neklesající.

Občas člověk zaslechne i názor, že v životě každého muže hraje vždy významnou úlohu žena. To je jistě pravda, protože každý muž má matku a často máme i sestru. Někdy se dokonce jako argument použije to, že v životě velkých svatých bývá „silná“ žena. Tady je ovšem potřeba mluvit poctivě. Jsou světci, v jejichž životě víme o roli ženy (František a Klára, Jan Pavel II.), jiní byli ženatí, ne však kněžími (Tomáš More, Louis Martin), a jsou také světci, u kterých tomu tak téměř jistě trvale nebylo (Ignác z Loyoly, Josemaria Escrivá, Dominik). Zobecňovat tedy několik případů „silné ženy“ v životě některých svatých na pravidlo je téměř jistě mylné.

Ovšem vztahy světců k ženám navíc nemají ani zdaleka stejný obsah jako vztah mezi manžely. Nejen v tělesné oblasti, ale myslím, že ani v duševní a duchovní oblasti. Jan Pavel II. sice udržoval korespondenci i osobní setkávání s několika „silnými“ ženami, ovšem tyto případy (Wanda Poltavská, Anna–Teresa Tymieniecká, Anouk Meyrová, Chiara Lubichová) měly z jeho strany vždy buď pastorační, nebo pracovní charakter. Zajímavě je právě rozdíl ve vztazích vylíčen v britském filmu Šarlatový a černý. Film líčí životní příběh irského kněze Mons. Hugha O'Flaherty, který během druhé světové války zachránil mnoho židovských rodin a válečných zajatců. V jedné epizodě ve filmu atraktivní komtesa vyčítá v opeře v hloučku „ctitelek“ Mons. O'Flahertymu: „Koketujete nejen se mnou, ale i s jinými.“ A on odpovídá: „Muž mého povolání se může bránit kráse žen jen jejich množstvím“.

Myslím ovšem, že ten rozdíl ve vztahu je ještě mnohem hlubší. Zajímavě je v Bibli popisovaná návštěva Ježíše u sester Marie a Marty. Zatímco Marie si sedla k jeho nohám a „poslouchala jeho slovo“, Marta „měla plno práce“. Ježíš k tomu říká, že „Marie si zvolila dobře; vybrala si to, oč nepřijde“. Je to krásná situace, která líčí roli, jakou žena může zaujmout k muži – buď mu rozumí a věnuje pozornost jeho slovům, sdílí jeho mentální svět. Nebo je praktická a stará se o řádný chod domácnosti. Ve skutečnosti se každý muž ožení s jistým „mixem“ Marie a Marty. „Rodinné zázemí“ a jeho úroveň je velmi individuální záležitost.

Čínské přísloví říká, že sto mužů dokáže vytvořit tábor, ale jenom žena dokáže vytvořit domov. Rodina potřebuje „dům sv. Marty“. Ne všechny ženy však dokáží či chtějí plnit roli Marie i Marty, a proto někteří ženatí muži doma také perou a žehlí. V manželství je často ta potřeba závislá také na momentální situaci. A tak často tehdy, když my, manželé, potřebujeme pochopení, je manželka naší „praktickou ženou“, zatímco když v domácím „provozu“ něco nefunguje, má občas manželka právě náladu na oduševnělé diskuse. Proto Chesterton říká, že kdo má jednu dobrou ženu, jako by měl duchovní harém. A když Ježíš nepřišel ihned, na zavolání, aby uzdravil jejich bratra Lazara, schytal na potkání výčitky od obou sester, nejdřív od Marty, ale potom i od Marie. Obě měly vlastní představu o tom, co měl správně a ihned udělat.

Romantická idealizace kněžství ženatých ze strany některých kněží je zkrátka až úsměvná. Jistě bychom našli kněze, kterého by poté, co se vrátí domů např. z pomazání nemocného, někdo doma chápavě a lidsky přivítal. Ovšem našli bychom také jistě kněze, který by se ještě chtěl cestou zpět někde zastavit, protože by se domů moc těšit nemohl, a dalšího, který by nemohl vůbec z domu odejít. Domácí situace nás, ženatých mužů jsou rozmanité a často máme co dělat, abychom zvládali svou roli ve vlastní rodině, natož pak ve farní rodině. V kněžství, zvláště v „neživé“ farnosti, při nedostatku bratrství a duchovního vedení může někdo cítit samotu, zatímco v manželství je zase pro mnohé samota velkou vzácností.

Žít trvale s jednou dobrou ženou je tedy pro mnoho mužů přinejmenším stejně náročné jako pro kněze žít bez ženy. Chtít zvládat dvě naprosto rozdílná povolání a rodiny současně by potom skutečně mohlo být pro některé skoro „na hranici sebevraždy“. Záměrně zde již nechci rozvádět další myšlenky na téma zamilovanosti, která většinou odezní, sexuálního života či dopadů kněžské služby do otcovství. Nebudu se šířeji věnovat ani potenciálním situacím, kdy celá farnost bude hodnotit, jestli je jejich pan farář dobrý otec a manžel. Každopádně kněz, který dobrovolně přijal celibát a následně na něj skuhrá, je pro mne podobný muži, který se oženil, a potom začne veřejně prohlašovat, že si měl vzít jinou nebo jak je těžké být této manželce věrný.

Občas lze také narazit na myšlenku, že když kněz nežije v manželství, tak nezná ženy, manželskou problematiku a nemůže prý adekvátně reagovat ve zpovědnici. Je však jasné, že z těch příběhů ze zpovědnic je každý kněz poučen dostatečně o problémech obou stran. Naopak mentální a tělesná blízkost jedné konkrétní ženy v manželství může manžela psychicky i názorově výrazně deformovat, protože si neudrží potřebný nadhled a odstup.

S manželstvím v kněžství by přišly u některých samozřejmě také typické patologické jevy. Kdo je připraven na kněze, kterému manželka uteče, na kněze, který své manželce bude nevěrný s nějakou farnicí, na domácí násilí fyzické a psychické, na problémy s farářovými dětmi, na kněze podpantofláka, za kterého rozhoduje ve farních záležitostech „silná“ žena? Bude moci být rozvedený kněz farářem? A knězem? A co když se jen doma s manželkou občas pořádně u otevřeného okna pohádá? Budou lidé chtít chodit k takovým lidem ke zpovědi? Jak budou biskupové tyto zapeklité situace spojení kněžství a manželství asi tak řešit? Nebo to naopak vůbec řešit nebudou, vždyť ono to přece „nějak“ dopadne? Někdy mi diskuse o manželství pro kněze připomínají vtip k gender diskusím naší doby: „Už sis dnes ráno zvolil pohlaví?“ Ženatého kněze by se možná zase po ránu mohl někdo zeptat: „Už sis dnes ráno zvolil rodinu?“

Jeden můj přítel, který žil nějakou dobu v USA, dokonce říká, že manželství pastorů je jednou z příčin stálého vzniku nových a nových církví a sborů v americkém prostoru. Nevhodné chování dětí vede k nucenému přesunu pastora jinam a vzniknou kolem toho vážné názorové střety, a přitom to třeba ani nemusí být něco nepřekonatelného. Tyto rodiny a manželství prostě jsou jen pod velkým drobnohledem farností a sborů a čelí velkým očekáváním ze strany mnoha lidí.

Světit ženaté muže by jistě vyžadovalo ještě mnohem, mnohem větší kuráž, než si romantici představují. Ovšem odvaha směřující k cíli spíše pošetilému v naší západní kultuře, zásadně odlišné od situace východních církví, je sama jednou velkou pošetilostí. Ptá-li se tedy P. Jan Rybář, zda v těchto záležitostech použít spíše brzdu, nebo plyn, chce asi řídit už jen rychlost jízdy, o volantu se nezmiňuje. Ale šlo by přece také zatočit tam, kam své úsilí a odvahu nasměrovali první jezuité. Když nemohli realizovat svůj záměr usadit se v Jeruzalémě a tam „pomáhat duším“, soustředili se na evangelizaci Evropy a světa. Za patřičnější nadpis úvodníku jezuitského bulletinu bych tedy považoval Směr jízdy je nad rychlost. Když má výprava správný cíl, muže ochotné opustit všechno – nejen svého otce a matku – po cestě za Ním vždy najdeme. Víme, že je Bůh včas povolá, když budeme prosit. Obdobně jako povolal nás, ženaté muže, k unikátní jednotě těla s naší manželkou, ke které můžeme a máme přilnout naplno, když budeme chtít a Boha prosit. Každý z nás si tedy může vybrat prapor, pod ním statečně a vytrvale bojovat a nepokukovat přitom po praporech jiných. AMDG.

Martin Kvapilík

Odkazy:
1. https://zpravy.proglas.cz/udalosti/cirkev-nemuze-menit-svou-pozici-ke-sveceni-zen-napsal-prefekt-ladaria/
2. https://dvojka.rozhlas.cz/marek-orko-vacha-celibat-jsem-odzival-v-zasade-na-remizu-na-hrane-sebevrazdy-8085622
3. https://www.ncronline.org/news/theology/francis-expresses-openness-married-priests-places-pastoral-necessity
4. https://plus.rozhlas.cz/rok-1920-chceme-vlastni-cirkev-jak-se-zrodila-cirkev-ceskoslovenska-7614356
5. Borgheseová, A: Ženy a Karol Wojtyla. Karmelitánské nakladatelství, 2014.
6. Bible, Lk 10:38–42.
7. https://www.goodreads.com/quotes/425813-variability-is-one-of-the-virtues-of-a-woman-it
8. Bible, Jan 11:21,32
9. V zachování prvotního ducha záleží takřka celý život řeholních společenství. Hevenesi, G.: Jiskry sv. Ignáce. Myšlenka na den 3. prosince.

18. 03. 2020, RC Monitor 5/2020