sv. German / čt 28. květen 2020

Pocházel od Atunu ve Francii. V dětství postrádal lidskou lásku. Později se stal mnichem a žil prý podle východních řádových stanov. Zůstal jako pravý mnich střídmý a zdrženlivý i v postavení pařížského biskupa... (pokračování)

… et substantialiter

Církevní právo vykazuje obdivuhodnou pružnost mj. díky nástroji zvanému dispens. Kanonický zákon sice nadále platí, ale v konkrétních jednotlivých případech může být pro své adresáty „zrušen“.

… et substantialiter

Hromadný až spektakulární účinek dispense právě zakusili a dosud zakoušejí naši katoličtí věřící plošným osvobozením od tzv. „nedělní povinnosti“ účasti na mši svaté. Jednou z hlavních podmínek udělení dispense je, že se jedná o zproštění od zákona stanoveného církví, nikoli od samotného zákona Božího. Udělit dispens z nedělní povinnosti proto předpokládá, že tento závazný předpis si stanovila sama církev, neobdržela jej od samotného Pána. S nedělní eucharistií je to však poněkud složitější. Pokud by šlo jen o čistě církevní předpis, znamenalo by to, že by církev mohla s tímto předpisem libovolně disponovat, například přeložit nedělní povinnost na jiný den v týdnu. Je však zřejmé, že k tomu by se církev nikdy neuchýlila. Praxe prvotní církve, osvědčená ve zřejmých náznacích již v Novém zákoně, je vnímána jako závazná, převyšuje tedy následnou „svobodnou“ církevní normotvorbu, díky níž byly například stanoveny zasvěcené svátky s obdobně povinnou účastí věřících, jako je tomu o nedělích. Navíc je nedělní slavení eucharistie posíleno příkazem Páně z večeřadla „to konejte na mou památku“, a rovněž zjevením vzkříšeného Pána „prvního dne po sobotě“. Sečteno a podtrženo: jako den Páně určený ke slavení eucharistie byla bezesporu již na samém počátku působení církve „ustanovena“ neděle, a to Duchem, který i v tomto případě uváděl církev „do celé pravdy“ (srov. Jan 16,13).

Udílení dispense od tohoto pro život církve tak zásadního úkonu vyžaduje nejen odpovědnost vůči světským autoritám, které pečují o „tělesné blaho“ občanů, nýbrž především vůči věřícím, jimž církevní kodex přiznává: „Křesťané mají právo obdržet od pastýřů církve pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z Božího slova a svátostí“ (CIC, kánon 213). V této souvislosti jsme se stali svědky dvou extrémů. Zejména některé skupiny pravoslavných křesťanů vzdorovaly drakonickým státním opatřením s odůvodněním, že sama eucharistie je „božským lékem“ a nikdy se údajně nestalo, že by se křesťané při účasti na ní nakazili. Z katolické strany jsme se setkali bohužel někdy s opakem, totiž snahou „stát se menšími a ještě menšími“ a předem se vzdávat i toho, co ani nebylo světskými autoritami zakazováno a co by bylo nadále možné i prospěšné pro „spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v církvi“ (srov. CIC, kánon 1752).

K tomu se následně přidružila ještě argumentace typu „z nouze ctnost“. Zaznělo až příliš mnoho nepokrytě nadšených hlasů, že věřící jsou údajně rozmazlováni „svátostným servisem“, takže dobře jim tak, když zůstanou doma a začnou si hlouběji uvědomovat, proč do kostela chodí. Tento nouzový stav má tak znamenat úžasnou a nečekanou novou příležitost. Díky absenci účasti na eucharistii se věřící začnou doma modlit – jako by snad domácí modlitba neměla jít ruku v ruce s účastí na mši svaté nebo jedno vylučovalo druhé. Zcela nepřípadně se tak aplikuje Pánův příslib „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (srov. Mt 18,20). Rovněž se prohlubuje neblahý dosavadní trend, podle něhož účast na mši svaté nahradí sledování přenosů. Je tak otázkou, co by po rozvolnění zákazů návštěv bohoslužeb mělo přivést věřící opět zpátky do kostelů.

Zde je problém v tom, že věřící sice „rozumí česky“ liturgii přeložené do češtiny (o latinském originálu mnozí ani nevědí), ale někdy spíše ke své škodě. Myslí si o to více, že mše je především službou pro ně, že ji vlastně Bůh „nepotřebuje“. Podle této představy je mše především společné setkávání lidí, proto se tolik hovoří o „návštěvnosti“ kostelů, obdobně jako se hovoří o návštěvnosti koncertů a divadel. I tyto kulturní produkce jsou ušlechtilé, ale nejsou nezbytné, takže proč pravidelně navštěvovat kostel? Podle této logiky koná také kněz veřejnou produkci: musí pro věřící pěkně odsloužit, mile se na ně usmívat, něco podnětného říci v kázání a vymýšlet atraktivní novinky, aby „obecenstvo“ přicházelo.

Kde se ale řekne, že mše svatá především není „lido-služba“, nýbrž skutečná Boho-služba? Že se v ní stále koná Kristovo dílo vykoupení a Kristus se zde tajuplným způsobem obětuje Otci? Právě to se děje stále znovu na oltáři při každé mši svaté. Vykupitelská oběť kříže se v ní soustavně aktualizuje. Při tomto úchvatném mystériu nejde o to, že se „tady spolu tak pěkně scházíme“, že se „aktivně účastníme“. Účastnit se je třeba především niterně, teprve pak jsou případné projevy aktivní účasti hodnotné a nestávají se samoúčelným aktivismem. Je to totiž sám moment eucharistického proměňování, který má být pro věřící magnetem, jenž je stále znovu přitahuje a který nelze ničím nahradit. Nic takového nemají a nemohou věřící mít například při domácích modlitebních setkáních.

Eucharistickou přítomnost Kristovu ve mši svaté charakterizoval tridentský koncil třemi přívlastky. Kristus je v Eucharistii přítomen vpravdě (vere), skutečně (realiter) a podstatně (et substantialiter). Rozhodující je onen poslední znak. Jistě i tam, kde jsou shromážděni „dva nebo tři“, je Kristus přítomen vpravdě – vere a také skutečně – realiter. Avšak Kristova eucharistická přítomnost je již zábleskem jeho příchodu na konci věků, je to osobně týž Kristus, který dosud „sedí po pravici Otce“. Jeho eucharistická přítomnost je tedy osobní, bytostná, ano: je podstatná – to chce vyjádřit termín substantialiter. Čím více budou věřící vyučováni a upevňováni právě v tomto porozumění samotnému základu oběti mše svaté, tím více si budou uvědomovat, co ztrácejí, pokud se eucharistické oběti nemohou účastnit. To Boží, co se při Eucharistii děje, je neporovnatelně více než to, jak bude pan farář kázat, jak vstřícně pro nás vše uspořádá, ba více než to, zda mohu či nemohu přistoupit ke svatému přijímání...

Je to tedy paradox: čím více budou věřící vnímat především Kristovo sebeobětování Otci za nás, které se ve mši svaté stále znovu děje, tím více bude mše svatá i skutečnou službou pro lid. Kněží v prázdném kostele, obráceni čelem k lavicím, do nichž si poskládali cedulky se jmény či fotografiemi svých věřících, snad pochopí do hloubky nauku církve a uznají, že cedulek není zapotřebí, vždyť Eucharistie je především „úkonem Krista a jeho Církve“. Čím více i kněží budou vnímat eucharistii především jako úkon Kristův a nebudou pohrdat také slavením „soukromých“ mší, tím účinněji budou opět po uvolnění restrikcí vtahovat věřící do tajuplného dění na oltáři. Teprve když se dá to, co je Božího, Bohu, je možno účinně a s opravdovým užitkem sloužit Božímu lidu.

Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., Th.D., JC.D.

04. 05. 2020, RC Monitor 9/2020