sv. German / čt 28. květen 2020

Pocházel od Atunu ve Francii. V dětství postrádal lidskou lásku. Později se stal mnichem a žil prý podle východních řádových stanov. Zůstal jako pravý mnich střídmý a zdrženlivý i v postavení pařížského biskupa... (pokračování)

Kdy přijde doba post–dukovská?

Kardinál Dominik Duka koncem dubna oslavil své 77. narozeniny. Znovu se tedy vynořila otázka, jak to bude s jeho setrváním na svatovojtěšském stolci.

Kdy přijde doba post–dukovská?

Není žádným tajemstvím, že podobně jako jistá část společnosti čeká na smilování v podobě nového prezidenta, určitá část českých katolíků, a vlastně především křesťanů, vyhlíží nového pražského arcibiskupa.

Zájem o obsazení pražského svatovojtěšského stolce je logický: váže se s ním titul primase a metropolity českého, výhledově pak i funkce předsedy České biskupské konference a časem snad i kardinálský klobouk. Tedy nejsilnější figura české církve. Pražský arcibiskup bývá tradičně veřejností vnímán i jako šéf českých věřících vůbec. O to se zasloužily silné osobnosti v úřadu pražského arcibiskupa z minulosti – od arcibiskupa Kordače, Berana, Tomáška až po kardinály Vlka a Duku. De iure tomu tak samozřejmě není, nicméně symbolika s funkcí spojená tomu tak chce a s touto myšlenkou se do určité míry ztotožňují i nekatolíci. Trochu jedovatě by se pak chtělo i poznamenat, že nebýt kardinála Duky a papeže Františka, tak v časopisu Protestant a Kostnických jiskrách není o čem psát...

Manévry kolem nového arcibiskupa začaly už krátce před jeho 75. narozeninami, kdy byl podle kanonického práva povinen zaslat papeži rezignační dopis. Kazatel Tomáš Halík se například nechal už v listopadu 2017 slyšet, že Dominik Duka pravděpodobně odejde v průběhu roku 2018 do „zaslouženého důchodu“ a že je třeba se připravit na „dobu post–dukovského českého křesťanství“. Slovíčka „českého“ a „křesťanství“ je třeba podtrhnout, protože jasně naznačuje logiku těchto úvah, avšak každé samostatně a něco jiného.

Liberální část církve sázela zejména na svou představu papeže Františka, který by na arcibiskupském stolci nenechal konzervativního arcibiskupa déle, než je nutné. Myšlenka byla jednoduchá: dáme Vatikánu sérií občanských projevů najevo, že tu Duku už nechceme a do května bude hotovo. Teorii rychlé změny na arcibiskupském stole nahrávala i skutečnost, že tehdejší papežský nuncius Leanza byl stejný ročník jako kardinál Duka. Jevilo by se tedy jako vysoce logické, aby nuncius uzavřel své sedmileté působení v českém prostředí výběrem nového arcibiskupa, zvláště v situaci naléhavého volání českého křesťanství, aby se situace neprodlužovala. Stačí se podívat na seznam petentů pod proslulým dopisem „Stovky věřících“ papežovi. Katolíka aby tam jeden pohledal.

Takhle jednoduše to však ve Vatikánu nefunguje. Občanské iniciativy pak už vůbec. Nový nuncius Charles Balvo, jmenovaný na podzim 2018, navíc nevypadá, že by s výběrem arcibiskupa spěchal. Ve skutečnosti se netají tím, že ani nevybírá. Když se na jaře 2019 nechal pro Deník N slyšet, že pro výměnu na pražském arcibiskupském stolci zatím není důvod a že kardinál Duka tu může být třeba i do osmdesáti, bylo to bráno ještě jako žert. O rok později, v rozhovoru pro magazín Hospodářských novin Ego! na otázku po novém pražském arcibiskupovi odpověděl ještě pregnantněji, tedy že nehledá nejenom on, ale ani papež. Půvabné pak je, že si papežský nuncius tato sdělení šetří pro výkladní skříň české progresivní levice, tedy nakladatelství Economia a Deník N.

Co nám tedy nuncius sděluje? Že jakmile dostane pokyn z Vatikánu, začne oslovovat vytipované kandidáty. Poté sestaví tzv. terno se třemi jmény, ke kterým se bude vyjadřovat několik instancí. Pokud by vše šlo hladce, jedná se o proces na necelý rok. Nicméně to se u takto exponované volby nedá předpokládat. Nějaký čas pak představuje i prodleva mezi jmenováním a uvedením do úřadu.

Suma sumárum, pokud by Vatikán začal jednat nyní, dříve než roce 2021 tu nový pražský arcibiskup zcela jistě nebude, a to ani v případě, že by kardinál Duka v úřadě skončil ze své vůle. Rok 2022 se jeví reálněji, byť i to je z výše uvedených důvodů velmi pochybné. Doby „post–dukovské“ se tedy podle všeho „dočkáme“ až kolem roku 2023, kdy Dominik Duka dovrší osmdesát let. To se kouzlem nechtěného (v kontextu výše uvedených úvah) budeme pomalu nacházet zároveň už i v době „post–zemanovské“. A mělo by to svou logiku, protože nový prezident z podstatné míry nastaví i nový společenský diskurz. A ten, jak dal Vatikán v minulosti svými kroky několikrát najevo, se respektuje. Nepřímo se tak dostáváme i k odpovědi na otázku, jaký bude nový český primas a pražský arcibiskup, ač zatím nekonkrétní.

Otázkou jen zůstává, jak si svůj takřka dialektický rozpor úvah o papeži Františkovi a následné reality vyloží určitá část „českého křesťanstva“. Být prorokem je občas hořký úděl.

Josef Nerušil

11. 05. 2020, RC Monitor 9/2020