sv. Kleofáš / pá 25. září 2020

Byl učedníkem, který v den zmrtvýchvstání Páně šel se svým druhem do Emauz a Ježíš se k nim přidal. Poukázal na jejich váhavost, která bránila jejich víře, poučil je a povzbudil. Odňal jejich zármutek a u stolu... (pokračování)

Aby se nám nic nestalo… aneb antiamen

Tuto prosbu slýchávám při téměř každé modlitbě z úst malých a i větších kluků, když spolu v létě táboříme. Jednou už jsem jim to přátelsky vytýkal. Chápu jejich starost a volání po Boží ochraně před zlem, která k člověku patří, ale to vyjádření je přece jen příliš povšechné.

Aby se nám nic nestalo… aneb antiamen

Ani na táboře, ani v životě totiž nejde o to, aby se nikomu nic nestalo. Naopak z tábora má kluk přijet a životem člověk projít změněn, něco se má stát, něco má prožít, něčím být pohnut (jak citově, tak z místa na místo, tak třeba ve svém názoru nebo postoji). K čemu by byly společně strávené chvíle bez dobrodružství, bez uvedení touhy v čin, bez napínání tětiv, bez tužení těla i ducha, bez překračování hranic rizika do neznámých zákoutí, bez stmelujících průšvihů a lapálií?

Malé i velké životní události jsou obchodováním s hřivnami, něco utratím, něco vydělám, utržím modřiny a šrámy, vytěžím zkušenosti a ostruhy, obchody se hýbou, něco se děje, žiju. No pain, no gain. Neobchoduju-li, nežiju. Bacha na zakopání hřiven.

Vrátím-li se v myšlenkách z tábora do celé reality, nemohu nenarazit na totéž. Svět je doslova zachvácen výkřikem „Aby se nám nic nestalo!“, jakýmsi „antiamen“, a sevřen divnou křečí, v níž na jednu stranu autority pod diktátem předběžné opatrnosti zmrazují, konzervují a činí strnulým jakýkoli náznak života (tedy pravého života, který sám o sobě znamená, že se něco děje), na druhou stranu neváhá ve jménu toho vyhlašovat ty nejabsurdnější války. Posuďte jaké nesmysly nám dnešek servíruje: Někteří ostentativně pochodují proti rakovině – růžové tričko a mašle a jde se. Jiní si i po opadnutí bezprostředního ohrožení rouškami přivírají přívod kyslíku, aby dali najevo, že koronavirus na ně nevyzraje, že s náhubkem jsou jaksi ohleduplnější než druzí. Další si kladou předsevzetí, že do roku 2030 dokáží průměrnou teplotu na planetě snížit o 1,5°C (mimochodem si myslím, že o 1,62°C by bylo určitě aspoň o 31,4 % lepší než o toho 1,5°C...) – a tak třeba vyhodíme funkční kotel na smetiště, abychom měli ten správný energetický štítek, že. S velkou pompou jsme na ochranu soukromí zavedli slavné GPRD, pardon GDPR (to aby se ve světě, kde všichni ví skoro všechno, ještě vědělo, kdo co ví), a už napochodováváme s trasováním nakažených – pokaždé, aby se nikomu nic nestalo. Pak třeba tahle maličkost – v kolika dětských knížkách západní a někdy i naší provenience je vyobrazen kostel bez kříže na věži? Ano, aby se dětem nic nestalo, aby nebyly dotknuty Boží přítomností, vygumujeme náboženské symboly. Přece je nevystavíme nepříjemným otázkám o smyslu života! Mohli bychom jistě pokračovat.

Jak napsal P. Milan Glaser (19.7.2020 radiovaticana.cz), „globální politika vyhlásila válku lidské smrtelnosti“. Prostě „spolu to zvládneme“, protože „budoucnost je v našich rukách“ a „každý z nás je hrdina“. Jen je to celé tak nějak na úkor svobody. Puritánstvím byla znásilněna ctnost čistoty, a kam jsme to dopracovali se sexualitou. Nyní byla znásilněna ctnost ohleduplnosti, a jak chráníme život. Smrt a svoboda prostě okecat nejdou, ze života je nevyženeme, i kdybychom se rozkrájeli (přestože se o to pokoušíme, místy i vydatně). Nemůže se nám nic nestát, jsme Bohem postaveni do života, ve kterém musíme volit a ve kterém na nás číhá smrt. Ale: S pomocí Boží to zvládneme, protože budoucnost je v Božích rukách. Amen.

Vojtěch Macek

17. 08. 2020, RC Monitor 16/2020