sv. Antonín M. Klaret / so 24. říjen 2020

Pocházel ze Sallentu v Barcelonské provincii. V rodné Katalánii se stal tkalcem, farářem, apoštolským misionářem a založil kongregaci misionářů Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Roku 1850 se stal arcibiskupem v... (pokračování)

Priest lives matter

Díky tzv. koronavirové krizi jsem letošní dovolenou strávil v naší krásné zemi a shodou okolností jsem navštívil dvě lázeňská města. Nebudu psát, která. A v obou jsem byl na nedělní bohoslužbě. Což mne dovedlo k zamyšlení, o něž se s vámi chci podělit. Zdá se, že být knězem v lázních má nepochybně svá specifika, dotyční důstojní pánové by jistě mohli vyprávět.

Priest lives matter

V tom prvém místě jsem vstoupil do chrámu, v němž vládlo velebné ticho. Všude pořádek, vhodná výzdoba. U oltáře kněz a dva ministranti, na kůru – jak jsem pochopil – varhanice a dvě zpěvačky. Mše svatá důstojná, kázání na čtyři minuty, k přijímání zpěv z Taizé, byli jsme „hotovi“ za 44 minut. Po mši svaté srdečný rozhovor kněze s varhanicí a věřícími, vše seriózní, důstojné, spořádané.

V tom druhém místě seděl kněz do poslední chvíle ve zpovědnici, zatímco se věřící modlili růženec a modlitbu za papeže, za kněze, za nemocné... Příchod kněze k oltáři zřejmě s trvalým jáhnem, kázání uvedeno oním starým dobrým „pochválen buď Ježíš Kristus“, na konci homilie stručné shrnutí několika větami. Obyčejná mešní píseň, kterou ovšem přítomní opravdu zpívají z plných plic. Před oltářem klekátko, takže kdo chce k přijetí Svátosti Oltářní pokleknout, může. Jiní přijímají ve stoje do úst, jiní na ruku. Přiznám se, že jsem rád poklekl. Mše trvala 61 minut. Pak ještě zpěv, závěrečná modlitba a srocení věřících před kostelem.

Zahlédl jsem toho druhého kněze po mši. Seděl na židli v rohu sakristie, zpocený, vyčerpaný, oddechující. Vypadal jako Šimon z Cyreny, když se vrátil z Golgoty domů a dostal od manželky vynadáno, co že se angažuje v nějakém nošení kříže.

Uvědomil jsem si, jaký byl v tom rozdíl. Ten první kněz mši svatou sloužil. Nepochybně platně, nepochybně požehnaně, nepochybně se vší vroucností, vážností a upřímností. Ten druhý kněz však spíše tu mši svatou obětoval. Ta první mše byla spíše obrazem Zeleného čtvrtku, radostným společenstvím kolem oltáře. Ta druhá byla spíše Velkým pátkem, mysteriem a snímáním hříchů přítomných věřících.

Žijeme v době, kdy musíme být rádi, že vůbec máme nějaké kněze, že máme kam chodit na bohoslužby. Kritizovat toho či onoho kněze jen kvůli tomu, že nám na něm to či ono nevyhovuje, je opovážlivost.

Ne všichni kněží dokáží strhávat davy, jsou různé povahy, mají různý přístup k životu i světu, mají různé zkušenosti, představy a priority ve svém kněžském působení. Ale právě na tom záleží, podle toho pak vypadá obraz jim svěřené farnosti. Proto bychom se měli zamyslet nad tím, jak jim v jejich těžkém povolání ulehčit. A měli bychom se za ně i za nová kněžská povolání modlit.

MUDr. Jan Toman

21. 09. 2020, RC Monitor 17/2020