Priest lives matter
Díky tzv. koronavirové krizi jsem letošní dovolenou strávil v naší krásné zemi a shodou okolností jsem navštívil dvě lázeňská města. Nebudu psát, která. A v obou jsem byl na nedělní bohoslužbě. Což mne dovedlo k zamyšlení, o něž se s vámi chci podělit. Zdá se, že být knězem v lázních má nepochybně svá specifika, dotyční důstojní pánové by jistě mohli vyprávět.

V tom prvém místě jsem vstoupil do chrámu, v němž vládlo velebné ticho. Všude pořádek, vhodná výzdoba. U oltáře kněz a dva ministranti, na kůru – jak jsem pochopil – varhanice a dvě zpěvačky. Mše svatá důstojná, kázání na čtyři minuty, k přijímání zpěv z Taizé, byli jsme „hotovi“ za 44 minut. Po mši svaté srdečný rozhovor kněze s varhanicí a věřícími, vše seriózní, důstojné, spořádané.
V tom druhém místě seděl kněz do poslední chvíle ve zpovědnici, zatímco se věřící modlili růženec a modlitbu za papeže, za kněze, za nemocné... Příchod kněze k oltáři zřejmě s trvalým jáhnem, kázání uvedeno oním starým dobrým „pochválen buď Ježíš Kristus“, na konci homilie stručné shrnutí několika větami. Obyčejná mešní píseň, kterou ovšem přítomní opravdu zpívají z plných plic. Před oltářem klekátko, takže kdo chce k přijetí Svátosti Oltářní pokleknout, může. Jiní přijímají ve stoje do úst, jiní na ruku. Přiznám se, že jsem rád poklekl. Mše trvala 61 minut. Pak ještě zpěv, závěrečná modlitba a srocení věřících před kostelem.
Zahlédl jsem toho druhého kněze po mši. Seděl na židli v rohu sakristie, zpocený, vyčerpaný, oddechující. Vypadal jako Šimon z Cyreny, když se vrátil z Golgoty domů a dostal od manželky vynadáno, co že se angažuje v nějakém nošení kříže.
Uvědomil jsem si, jaký byl v tom rozdíl. Ten první kněz mši svatou sloužil. Nepochybně platně, nepochybně požehnaně, nepochybně se vší vroucností, vážností a upřímností. Ten druhý kněz však spíše tu mši svatou obětoval. Ta první mše byla spíše obrazem Zeleného čtvrtku, radostným společenstvím kolem oltáře. Ta druhá byla spíše Velkým pátkem, mysteriem a snímáním hříchů přítomných věřících.
Žijeme v době, kdy musíme být rádi, že vůbec máme nějaké kněze, že máme kam chodit na bohoslužby. Kritizovat toho či onoho kněze jen kvůli tomu, že nám na něm to či ono nevyhovuje, je opovážlivost.
Ne všichni kněží dokáží strhávat davy, jsou různé povahy, mají různý přístup k životu i světu, mají různé zkušenosti, představy a priority ve svém kněžském působení. Ale právě na tom záleží, podle toho pak vypadá obraz jim svěřené farnosti. Proto bychom se měli zamyslet nad tím, jak jim v jejich těžkém povolání ulehčit. A měli bychom se za ně i za nová kněžská povolání modlit.
MUDr. Jan Toman
21. 09. 2020, RC Monitor 17/2020
Další zprávy
Stojíme na prahu nového roku 2021. Po prožití roku právě uplynulého se oprávněně ptáme, jaký bude ten letošní. Určitě to bude rok, kdy se budeme vyrovnávat nejenom se zbytky infekční choroby, ale zároveň i počítat hospodářské, politické a osobní škody. Nejenom ty materiální, ale především ty, které se úzce dotýkají našeho psyché....
Vážení a laskaví čtenáři, děkujeme vám z celého srdce za vaši přízeň, podporu, vaše reakce a veškeré formy spolupráce. Děkujeme Pánu Bohu za milost, že můžeme na tomto nedokonalém díle pracovat a sloužit tak, jak věříme, k dobru našich odběratelů, vás, čtenářů. Přejeme vám milostiplné, požehnané Vánoce a v novém roce 2021 pokoj, radost a všechno dobré od Pána, který se narodil k naší spáse. Teď je třeba už jen jedno, protože Jeho láska čeká na naši odpověď....
Současná kultura všemi dostupnými prostředky prosazuje buď individuální lidská práva, nebo společenská práva. Buď jedno, nebo druhé, ale ne současně jedno i druhé (považuje to a priori za vyloučené a nemožné). K tomu, aby to dokázala, musí jedno i druhé nejdříve ztratit....
V neděli 22. listopadu od 10 hodin se v Praze na Staroměstském náměstí u Mariánského sloupu bude konat poslední řádně ohlášené shromáždění, jehož součástí je mše svatá sloužená za nemocné a ty, kteří o ně pečují. Dle aktuálního krizového opatření vlády je počet účastníků shromáždění omezen na 100....
Kázat opětovně na určitý svátek by se mohlo jevit jako problém. Stejný světec, stejné texty, tytéž modlitby a zpravidla i týž kostel. Pokaždé je tu ovšem jiná společenská a dějinná situace. Letos je dramaticky jiná, protože nic podobného nikdo z nás nezažil. Co známe z literatury, výtvarného umění a filmů jakkoli impresivních, jsou jen svědectví....
Myslím, že nemusíme chodit příliš okolo, abychom při pohledu na domácí (tu zejména!) i světovou politickou scénu mohli konstatovat velmi neutěšený stav. Kdo ji sleduje, zná tu nevolnost, kterou zprávy z ní vyvolávají, kdo ji komentuje, nezřídka skončí u diagnózy: krize autority, nedostatek dobrých vůdčích osobností. Ale zřídkakdo se věnuje příčinám této diagnózy, osměluji se proto k pokusu o jejich pojmenování....