V nejlepší možné společnosti
Je běžnou lidskou zkušeností, že dva mladí lidé, kteří jsou dlouho spolu a rozumí si, se zamilují, zahledí se do sebe, stále na sebe myslí, až se nakonec rozhodnou vzít se, uzavřou manželství a slíbí si věrnost a lásku na celý život. Je to požehnaný přirozený proces, a tak by to mělo i vždycky být. Ale, žel Bohu, není...
Podobný proces, ale ještě trvalejší, důležitější a hlubší, se dá pozorovat i ve vztahu duše k Bohu, k Nejsvětější Trojici. K tomu, aby se člověk zamiloval do Boha, musí ho mít také stále před sebou, musí s ním mluvit, navázat s ním osobní vztah. Kdo na něj často nemyslí (nebo vůbec), nemluví s ním, nesetkává se s ním (tedy nemodlí se...), i když je statisticky katolíkem, nemůže si ho zamilovat. Protože nestačí jen v Boha věřit, ale máme ho především milovat. Věřit můžeme rozumem, ale milovat celou svou bytostí, co se zkratkovitě vyjadřuje slovem srdce. A láska roste a upevňuje se jen častým setkáváním.
Ježíš se Petra třikrát neptal, jestli v něho věří, ale jestli ho miluje... (srov. Jn 21,15–17) Víra se u věřícího předpokládá, ale ani to ještě plně nestačí... Ježíš chce slyšet, jestli ho miluje více než ostatní. A o to máme (i když to zřejmě nikdy plně nedosáhneme) usilovat celým svým životem. Příležitostí, kde to můžeme jasně projevit, jsou pokušení. Nevyhledávat je, ale postavit se rozhodně proti nim, když se ukážou. Současný svět a jeho kultura se snaží co nejvíc odstranit každou živou vzpomínku na Boží milost a jeho milosrdenství, na jeho působení. Dává přednost tomu, aby se křesťanstvo ukazovalo spíše jako jakýsi relikt minulé kultury, minulosti, a většinou o něm mlčí.
Jedním z důsledků tohoto postoje je množství osamělých a smutných lidí i uprostřed vnějšího veselí a zábavy. Kdo však stále (často) myslí na Boha, nikdy se nemůže cítit osamělý a sám, natož smutný. Vždycky se nachází v nejlepší možné společnosti.
Mons. Ladislav Hučko
apoštolský exarcha řeckokatolické církve
06. 10. 2020, RC Monitor 19/2020
Další zprávy
Začíná postní doba, a zdá se nám taková jiná v době různých omezení. Rezignovaně máme pokušení se do ní vůbec nepouštět. Říkáme si: stejně je tolik restrikcí, zákazů, téměř deprese a já si mám ještě něco odříct? Ale půst není o odříkání....
Bývá teď často slyšet, že křesťan není „chodič do kostela“. Je přece víc než to a jeho víra se osvědčuje mezi bližními, ne v bezpečí chrámu. Kvalita mého katolictví se prý nepozná z toho, že při mši pěkně pěju, ale spíš z toho, jak trpělivě se chovám vůči tupějšímu kolegovi a jak ve společenství s bližním zkouším svědčit o naději....
Málokdo si klade otázku: Přísluší nám lidem a stvoření, abychom vůbec jen uvažovali o tom, jestli Bůh existuje nebo ne, jestli má moc nad námi nebo ne? Máme k tomu nějaké oprávnění? Není to otázka, která nám nepřísluší?...
Vánoce za námi, Hromnice za dveřmi, v hlavě se mi ještě promítá vánoční drama: Bože, byl to opravdu dokonalý plán, jak skrýt nejdůležitější událost před těmi, kdo by mohli věci uškodit – ať se zlým úmyslem pronásledováním a zahubením klíčícího výhonku spásy, nebo jen z hlouposti roztrubováním a předčasným oslavením mesiáše....
V těchto dnech, kdy si připomínáme týden modliteb za jednotu křesťanů, bude jistě řečeno mnoho slov o důležitosti pokání a smíření, o skandálu, kterým rozdělení křesťanů pro svět bezpochyby je, o ekumenických aktivitách apod....
Voják se stará, voják má. Tak se to alespoň říkalo u oddílu vojskových raket, kde jsem byl před mnoha lety na vojně. Toto pořekadlo mne napadlo v době nedávné, když nám zavřeli kostely a kdy mne televizní přenosy až tak moc duchovně neuspokojily....
