sv. Fridolin / so 6. březen 2021

Byl věrozvěstem z Irska. Působil jako putující mnich. Ve Francii v Poitires vyzvedl z trosek ostatky sv. Hilária. Zakládal kostely a hledal místo na něž byl ve snu povolán. Byl to ostrov na Rýně, kde u Säckinge... (pokračování)

Ekumenický heretikon. K týdnu modliteb za jednotu křesťanů

V těchto dnech, kdy si připomínáme týden modliteb za jednotu křesťanů, bude jistě řečeno mnoho slov o důležitosti pokání a smíření, o skandálu, kterým rozdělení křesťanů pro svět bezpochyby je, o ekumenických aktivitách apod.

Ekumenický heretikon. K týdnu modliteb za jednotu křesťanů

V našich krajích se zdá, že problematika rozdělení je především problém katolicko–protestantský; když se začne mluvit o rozdělení, vybaví se většině lidí kostnická hranice s českým mistrem, Luther přibíjející na kostelní vrata své pověstné teze, Tridentský koncil, prostě ovzduší 15. a 16. století poznamenané náboženskými spory, které vyvrcholily rozbitím jednoty západní církve. V jiných krajích, např. na Ukrajině, je rozdělení vnímáno hlavně jako spor katolicko–pravoslavný a místo výše zmíněných obrazů se vtírají spíše představy římských legátů a cařihradského patriarchy dávajících se navzájem do klatby a následné neúspěšné unijní snahy, které z různých důvodů místo žádoucí jednoty dosahovaly často pravého opaku. Jak často lze slyšet toužebný povzdech po ztracené jednotě prvotní církve, po společenství víry a lásky, které panovalo v prvním tisíciletí. Ale není šťastná představa jednoty v prvních stoletích církve iluzí? Již při prvním pozorném pohledu na toto období musíme připustit, že iluzí je. Málokterá doba byla tak bohatá na hereze a schizmata jako první tisíciletí. Tento fakt ovšem nelze chápat jako důkaz o marnosti nebo zbytečnosti současných ekumenických snah. Může nám ale pomoci k lepšímu pochopení neustálého boje za jednotu církve, za pravé učení a za správný křesťanský život. Podívejme se tedy na počátky církve poněkud podrobněji.

Nový zákon
Jedna z nejznámějších pasáží o sporech a herezích prvotní církve je první list apoštola Pavla do Korinta (1,11–17). Petr, Pavel, Apollo nebo Kristus? Zde byla nezdravá sektářská tendence zřejmě včas podchycena a úspěšně odražena. Prvotní církev se však musela vypořádat i s explicitním odmítáním nebo zkreslováním apoštolské nauky, ať už ve věci pravd víry nebo morálky. Byly to například judeo-křesťanské hereze (Kol 2,8.16–19), velmi nebezpečné systémy gnostické (1Tim 1,3–7; 4,1–11; 2Tim 2,14–26; 3,6–9; Tit 1,9–16; Juda; 2Petr 2; Zj 2,2.6.20–25), docházelo dokonce k odmítání vtělení (1Jan 4,1–6; 2Jan 7), stejně jako k vážným morálním úpadkům (1Kor 5,1–2; Zj 2,13–6.20–25). Spisy Nového zákona často svědčí o obraně církve před bludy a morálním rozvratem (1Tim 4,7–11; 2Tim 2,21; 2Jan 10) a zjistíme i pro někoho možná překvapující fakt, že exkomunikace (vyobcování z církve) není výmyslem „temného středověku“ (1Kor 5,13; 1Tim 1,20; Tit 3,10–11).

Církev předkonstantinovská
Viděli jsme, že apoštolská církev nebyla bez problémů a sporů. V následujících stoletích se však situace zkomplikovala ještě víc; pomohl tomu ve velké míře rychlý růst církve, hlubší reflexe nad otázkami víry a životní praxe a v neposlední řadě konfrontace s okolními filosofickými a náboženskými systémy. Mnohé z herezí této doby mají své kořeny již v době apoštolské, jako např. židokřesťanské heretické skupiny popírající božství Krista a odmítající autoritu apoštola Pavla (ebionité, elkesaité, nazarejci), které na konci prvního století přijímaly podněty gnostické. V téže době se objevují přehnaně asketičtí enkratité, odmítající manželství a zakazující požívání masa, církví sice odsouzení, ale přesto nikoli zcela bez vlivu na vznikající mnišství. Celé knihy byly napsány o gnosticích, širokém duchovním proudu, jehož kořeny sahají do doby předkřesťanské. Slovo gnosticismus je odvozeno z řeckého gnosis (poznání), neboť stoupenci tohoto směru přikládali stěžejní důležitost poznání jistých tajemství a zasvěcení. V podstatě šlo o synkretismus – směs některých starých řeckých filosofií, pohanských mystérií a mytologií, astrologie a samozřejmě i nejrůznějších výkladů křesťanského Zjevení. Známým gnostikem byl v Římě působící Valentinos. Možná bude účelné krátce si přiblížit jeho učení: Základním principem je pro Valentina Otec, z něhož vychází patnáct dvojic duchovních bytostí (eonů). Ti vytvářejí duchovní sféru. Tvorstvo světa, stvořené demiurgem, se do této duchovní sféry touží dostat, neboť lidé obsahují vedle hmoty i prvek duchovní. Aby se duše oprostila od těla a po smrti mohla projít říšemi nepřátelských mocností, je nutné člověka zasvětit do pravého poznání (gnose), které mu umožní odolat demiurgovým andělům a dostat se do říše světla. Dědicem starověkého gnosticismu je známé hnutí New Age, které je dnes také křesťany odmítáno.

Další velkou hrozbu rané církvi představoval marcionismus. Prakticky se jednalo o striktní dualismus. Marcion (nar. okolo 85, syn synopského biskupa, později exkomunikován) odmítl Starý zákon i s jeho „bohem zla“ a uznával jen „dobrého Boha Nového zákona“. To, že odmítal skutečné lidství Krista a v důsledku svého dualismu nenáviděl tělo, nás už asi ani nepřekvapí.

Další dualistický pohled na svět představoval manicheismus (3. stol). Jeho zakladatel, Peršan Mání (215–273), sloučil prvky buddhismu, zoroastrismu a křesťanství. Život je pro něj zápas dobra a zla, ducha a hmoty, což je opět spojeno s odmítáním sexuality stejně jako některých pokrmů a nápojů. Montanismus byl zase reakcí na údajné zesvětštění církve. S mravním rigorismem je zde spojeno i vyhledávání mučednictví a očekávání brzkého konce světa. Bohužel se k montanistům na konci svého života přidal i jeden z nejvýznamnějších otců té doby – Tertullianus.

Bylo by možné pokračovat v tomto výčtu dále, zmínit kristologické bludy jako arianismus (popírání božství Krista), monofyzitismus (učení o jedné přirozenosti v Kristu), dále pelagianismus (učení, že člověk nepotřebuje nutně ke spáse Boží milost) apod. Že k bludům nebyli církevní otcové nijak shovívaví, svědčí také názvy jejich děl: Adversus Marcionem, Adversus haereses, Contra Celsum, Adversus Hermogenem, De praescriptione haereticorum, Adversus Valentinianos, Adversus Praxean... abychom uvedli jen několik málo případů.

Co tedy s ekumenismem?
Tento stručný nástin dějin herezí v prvních staletích církve by nás neměl v žádném případě zdrtit nebo vést k rezignaci na ekumenismus. Měl by nám ale vzít až příliš časté iluze o jakémsi ideálním a nezkaženém čase, kdy všichni křesťané žili v dogmatické a morální svornosti a lásce. Jsme jen lidé, to znamená bytosti omylné a hříšné. Snění o pozemských časech (lhostejno zda minulých či budoucích) nezatížených dědičným hříchem, kdy všichni žijí v dokonalé jednotě, lásce a pravdě, zůstává pouhým sněním a praktická snaha o realisaci takové utopie končívá terorem, o tom nás dějiny přesvědčují dostatečně.

Dále bychom si měli uvědomit, že poklad víry je příliš vzácný, než aby se dal v zájmu jednoty korigovat, osekávat nebo „vylepšovat“, snažit se o kompromis. Nejde především o to, kdo si kdysi začal, kdo první pohoršil... Kdo z nás je bez hříchu, ať první hodí kamenem. Hříšní jsme všichni, takže by se žádné kamenování konat nemělo, ale pouze to, že se nebudeme nenávidět, samo o sobě žádanou jednotu nenastolí, vzájemný respekt a spolupráce je pouze prvním a nezbytným krokem. Neshody totiž nejsou jen na rovině mezilidských vztahů, ale především v samotném pojetí Zjevení a církve. A z toho, co už bylo řečeno o sporech prvních století církve, můžeme vidět, že ve své době třeba zdánlivě malé ústupky, kompromisy a zmatení v dogmatické nebo morální oblasti nás odvádějí časem víc a víc od pravdy. Jaká by byla dnes církev, kdyby v zájmu jednoty a lásky slevila např. z hlásání soupodstatnosti Otce a Syna? Vždyť i sám císař prý byl tehdy netrpělivý a rozladěný, jaký spor se to vede o jakýsi teologický detail. To, co lze považovat na první pohled za nepodstatné a v zájmu jednoty pominutelné, se ve svých důsledcích může projevit jako destruktivní pro celé křesťanství. Nepravda, ať už jde o omyl, nedorozumění, nebo lež, se pravdou prostě nestane. Podívejme se tedy na skandál rozdělení církve, stejně jako na možnosti a snahy o jeho překonání, i optikou boje o pravdu. Jednoduché recepty, jako zapomenutí některých ekumenicky ožehavých dogmat, nejsou řešením, ale rezignací na pravdu a podkopáním samotných základů takto ustavené jednoty. Uvědomme si to, až budeme netrpěliví při sledování dlouholetého dialogu mezicírkevních komisí o zdánlivě nedůležitých otázkách, o vzájemné uznání některých svátostí nebo o výklad choulostivých dějinných událostí. Na obou stranách dialogu jde o hodně. Pravda bez jednoty pravdou zůstává, ale platí to i naopak?

Tomáš Machula
převzato z časopisu Amen 1/1997


29. 01. 2021, RC Monitor 2/2021