sv. Valerián / ne 15. prosinec 2019

Narodil se asi kolem roku 380. Později se stal knězem a byl ustanoven biskupem ... (pokračování)

Světlo ve stínech: Katolické povolání J. R. R. Tolkiena

16. dubna 1891 si v anglikánské katedrále v Kapském městě mladí snoubenci vzájemně složili manželský slib. Nevěstě bylo pouhých 21 let a dorazila do Jižní Afriky teprve několik dní před svatbou po dlouhé plavbě po moři. Znamenalo to pro ni konec dlouhého čekání. Vztah s jejím milovaným Arthurem Tolkienem, o třináct let starším než ona, však nebyl bez problémů.

Světlo ve stínech: Katolické povolání J. R. R. Tolkiena

Rodina měla námitky proti jejímu sňatku, nemluvě o tisících kilometrů, které dělily Birmingham ve střední Anglii od exotické země, kam Arthur nedávno předtím emigroval s nadějí na lepší zaměstnání. Ale čekání skončilo a život Mabel Suffieldové nyní rozkvetl příslibem štěstí a lásky v nové zemi pod věčným sluncem.

Ale její štěstí nemělo mít dlouhého trvání. Arthurovo zaměstnání bylo náročné a jihoafrické klima a životní styl pro ni byly téměř nesnesitelné – a především pro jejího prvorozeného syna, jenž se následujícího roku narodil v Bloemfonteinu.

V dubnu 1895 Mabel se svými dvěma syny odcestovala zpátky do Anglie na původně zamýšlenou krátkou dovolenou. Ale její manžel, který zůstal v Jižní Africe, o několik měsíců později zemřel a zanechal po sobě mladou vdovu Mabel s nepatrným příjmem a nejistou budoucností.

Nevíme přesně, co se v následujících letech odehrálo v Mabelině srdci, ale je známo, že v červnu 1900 byla přijata do katolické církve poté, co prošla konverzí, jež začala smrtí jejího manžela.

Osudová konverze
Tato konverze se ukázala jako osudová. Protikatolické nálady Suffieldových a Tolkienových byly velmi silné a Mabel zemřela o čtyři roky později, opuštěná a vyčerpaná poté, co se „zabila prací a starostmi o to, aby si její děti udržely víru“, jak po mnoha letech napsal její syn.

Mabel je pohřbena na hřbitově v Rendalu na okraji Birminghamu, nedaleko od hrobu kardinála Johna Newmana, který byl později svatořečen. Jeho charisma ji v jejích posledních letech živilo a poté živilo i její syny, které k rozhořčení své rodiny svěřila jednomu z Newmanových žáků, katolickému knězi P. Francisi Morganovi.

J. R. R. Tolkien nikdy nepochyboval o tom, že jeho matka je mučednice a že za jeho vlastní víru zaplatila svou obětí. Byla to cenná oběť a semeno vložené do jejího prvorozeného vzešlo a v Boží čas bohatě rozkvetlo. Nakonec vytvořilo bezpochyby nejrozšířenější a nejvlivnější katolické dílo moderní doby.

„Katolicismus“ Tolkienova díla nelze popřít. Sám Tolkien popsal Pána prstenů jako „v zásadě náboženské a katolické dílo“. Co to však znamená?

Tuto knihu můžeme považovat za katolickou nejen proto, že její autor po celý život zůstal zbožným katolíkem, ctil památku své matky heroickou oddaností svátostem a nesmírnou láskou a věrností církvi.

Každý čtenář jeho dopisů musí obdivovat sílu a prostotu Tolkienovy víry, často zářící v každodenním rodinném životě nebo ve společenském kontextu, například mezi jeho přáteli ze školy, mezi členy Čajového klubu a Barrowské společnosti (T.C.B.S.).

Pán prstenů není katolickým dílem pouze proto, že některé jeho prvky mohou být spojeny s klíčovými aspekty katolické zbožnosti, jako je kristovský typ postav, jako jsou Gandalf, Sam, Frodo a Aragorn, eucharistická symbolika elfského chleba „lembas“, chronologické paralely mezi časovým rámcem románu a liturgickým rokem, mariánský charakter Galadriel a tak dále.

Katolicismus Tolkienova díla nesouvisí ani pouze s rozsahem údajně katolických „hodnot“ nebo „pojmů“, které lze z tohoto románu vyčíst – od přátelství po sebeobětování, od moci milosrdenství po ekologii, abychom uvedli alespoň některé.

Božský a lidský příběh
Tolkienovy knihy jistě přeneseným způsobem představují prvky křesťanské pravdy. On sám prohlašoval, že „si klade za cíl objasňovat pravdu a povzbuzovat dobré mravy v tomto skutečném světě“.

Mezi těmito „prvky pravdy“ je třeba zdůraznit především Tolkienovu představu světových dějin jako střetu dvou příběhů: lidského příběhu, který je lépe viditelný pro lidské oči a sestává z dlouhého a neúprosného podléhání moci smrti a úpadku; a postupně se rozvíjejícího Božího příběhu, který je více skrytý, tajný a uskutečňovaný těmi nejskromnějšími osobami, a přesto nakonec směřuje k vítězství.

Tolkien to asi nejlépe shrnul ve dvou dopisech svému synovi, které napsal v době zahalené nejtemnějšími stíny 20. století:

„To, co je skutečně důležité, je před současníky vždy skryto, a semena toho, co má vzniknout, tiše klíčí ve tmě kdesi v zapomenutém koutě, zatímco všichni hledí na Stalina nebo Hitlera. Žádný člověk nemůže odhadnout, co se skutečně v přítomnosti děje sub specie aeternitatis. (...) Víme, že vždy existuje dobro: mnohem více skryté, mnohem méně rozpoznatelné, zřídkakdy se projevující ve zřetelné, viditelné kráse slova, skutku či tváře – dokonce ani tehdy, když je tam přítomna svatost, mnohem větší než viditelně podporovaná špatnost.“

Tato představa je samozřejmě hluboce křesťanská a lze ji vztáhnout na Tolkienův náhled na životní příběh jeho vlastní matky. Je také ústředním bodem ve vyprávění knihy, kde je vítězství dosaženo navzdory všem předpokladům, díky hrdinství skromných hobitů a skrytého krále, jenž je přirovnán k „hlubokým kořenům“, které „mráz nespálí“.

A Tolkienovo dílo není v etymologickém smyslu „katolické“ pouze kvůli své přístupnosti a univerzalitě, přestože obojí bylo záměrné a chtěné. Tím, že zasadil děj románu do předkřesťanských kulis, Tolkien bezesporu usiloval o to, aby zasáhl své současníky žijící v postkřesťanské společnosti.

Tato jeho touha se naplnila a miliony čtenářů z nejrůznějšího prostředí jsou touto knihou okouzleni a radují se z ní, zakoušejí opětovné probuzení toho, co bychom mohli nazvat „náboženským smyslem“: stejné „touhy po tom Vysokém“ (a nakonec po Bohu), kterou Gandalf probouzí v hobitech.

I když je toto všechno pravda, Pán prstenů (a všechny ostatní Tolkienovy knihy obecně) není katolický jenom kvůli tomu.

Boží plody
V Pánovi prstenů je skutečně a především katolické spíše to, jak vůbec vznikl, cesta či „metoda“, kterou Tolkien sledoval, aby jej napsal, myšlenkový rámec, v němž tento příběh vytvořil a rozvíjel. Tato kniha jistě nevznikla jako realizace autorova dříve existujícího plánu, jako produkt intelektuálního úsilí nebo apologetické, didaktické či kulturní strategie.

Tato kniha se spíše v Tolkienově životě „přihodila“ jako nečekaný plod vůle někoho jiného, komu se dal plně k dispozici a následoval povolání, které rozpoznal, a nikoli vymyslel.

Lze to doložit krátkým příběhem z Tolkienova života, kdy hovořil o náhodném setkání s jedním starým, výstředním kolegou:

„Tu mi náhle řekl: ’Určitě se nedomníváte, že jste tu knihu napsal celou sám, že ne?‘ Nebohý Gandalf! Znal jsem Gandalfa až příliš dobře na to, abych se ukvapeně vystavil všanc nebo abych se zeptal, co tím myslí. Myslím, že jsem odpověděl: ’Ne, už si to nemyslím.‘ Je to znepokojující závěr (...), nicméně ne takový, který by měl zdrtit toho, kdo bere v úvahu nedokonalost ’zvolených nástrojů‘ a pochopitelně i to, že se občas zdají být k danému účelu žalostně nevhodné.“

Gandalf je pro Tolkiena božskou entitou, symbolem božské milosti: je tak vlastně samotným Bohem, božskou „Pravdou“, která si činí nárok na „spoluautorství“ Tolkienových příběhů a připomíná mu, že jeho rolí je být především nástrojem.

Tolkien sám o sobě často říkal, že je Božím nástrojem, a přál si jím být od nejútlejších let. Přátelům z klubu T.C.B.S. napsal: „Domnívám se, že největší je ten, kdo se stane nástrojem v Božích rukou – hybatel, muž činu, úspěšný člověk, který dokáže velké věci, ten, kdo započne i tu nejmenší z velkých věcí.“

Toto vědomí, že je povolán stát se nástrojem v Božích rukou a nikoli primárně obráncem nauky či hodnot s Bohem spojených, je zřejmé na všech částech kompozice Pána prstenů.

Tolkien například často připomínal, že při psaní knihu „nevymýšlel, ale (nedokonale) zapisoval a občas musel čekat, dokud nenastane to ’co se skutečně událo‘“.

Tolkien považoval své psaní za „událost“, o níž pouze podával nedokonalou „zprávu“.

Například pokud Pán prstenů září krásou křesťanské pravdy, nepochází to z Tolkienovy mysli, ale on ji pouze zprostředkoval – podobně jako byla role Panny Marie při Ježíšově početí.

Víra prostá, ale velká
Tolkien si od jinošských let uvědomoval, že je předurčen k tomu, „aby zapaloval nové světlo či – což je totéž – znovu rozsvěcel staré světlo ve světě“, to znamená „aby svědčil o Bohu a Pravdě“. A přesto si nikdy nemyslel, že světlo Boží pravdy, které je možno spatřit v jeho knihách, pochází od něj, ale spíše se na něm „odráželo“ – abychom použili obraz, který se opakovaně objevuje v jeho díle.

Krása a pravda Pána prstenů je tedy zakořeněna v Tolkienově víře, která stále ještě není depozitářem motivů a hodnot, ale spíše zdrojem postojů k životním okolnostem. Vnímal ji jako místo, kde Bůh podněcuje jeho vyprávění, jako plán, který volá po spolupráci s člověkem.

Tolkienův katolický přístup k „mystériu literární tvorby“ byl prostě odrazem jeho obecného přístupu k situacím, jež vyvolával k životu, které – řečeno jeho vlastními slovy – považoval za Boží nástroje nebo Boží zjevení.

Taková byla Tolkienova prostá víra: prostá, ale velká jako víra jeho matky, prostá a přesto silná jako víra milionů obyčejných katolíků.

Půjdeme-li ještě hlouběji, měli bychom dospět k závěru, že Pán prstenů je zakořeněn ve víře Tolkienovy matky, mladé Mabel Tolkienové, která zemřela jako skrytá svědkyně (martyr) příběhu, který ji ovlivňoval během jejího krátkého, dramatického života. Jak Tolkien sám uznal, když zareagoval na první vlnu nadšeného přijetí jeho Pána prstenů:

„Ve skutečnosti jsem toho vědomě plánoval jen velmi málo; a hlavně bych měl být vděčný za to, že jsem byl vychováván (od svých osmi let) ve víře, která mě živila a naučila mě to málo, co znám; a že za to vděčím své matce, která lpěla na své konverzi a zemřela mladá, především kvůli potížím spojeným s chudobou, jež byla následkem této konverze.“

V tomto smyslu je Tolkienovo nejznámější dílo hluboce katolické. Pán prstenů slouží jako svědectví o pravdě a kráse, kterou náš nedokonalý, zraněný život může vytvořit pro dobro zraněného světa, když se držíme povolání, které máme v životě následovat v důvěrném vztahu s Bohem a s věrností církvi a svátostem.

Názorně dokládá pravdu, že naším úkolem není nutně „dosáhnout velkých věcí“, ale spíše zasadit semínko, které Bůh ve chvíli, kterou sám určí, přivede k rozkvětu.

Giuseppe Pezzini
Přeložil Pavel Štička pro RC Monitor 13/2019

11. 07. 2019, angelusnews.com

HLEDÁME
spolupracovníky, někoho šikovného a spolehlivého, s dobrým názorem a smyslem pro maličkosti i pro humor. Někoho, kdo nevěří na Murphyho zákon
"Nikdy nebuď první. Nikdy nebuď poslední. Nikdy se na nic nehlas dobrovolně."
redakce@rcmonitor.cz

Dobrý časopis


pdf >        archiv >