sv. Kleofáš / pá 25. září 2020

Byl učedníkem, který v den zmrtvýchvstání Páně šel se svým druhem do Emauz a Ježíš se k nim přidal. Poukázal na jejich váhavost, která bránila jejich víře, poučil je a povzbudil. Odňal jejich zármutek a u stolu... (pokračování)

František a německé schisma. Historie noční můry

Amazonská synoda je již druhou synodou v řadě, na které František zklamal očekávání těch, kdo touží po inovacích, jež on sám, papež, předpovídal.

František a německé schisma. Historie noční můry

Na synodě o mladých lidech v roce 2018 se očekávání a diskuse zaměřovaly na problematiku homosexuality. Základní dokument pro diskusi v odstavci 197 výslovně připouští možnou změnu paradigmatu v názorech na „homosexuální páry“. A místo toho se nestalo nic.

Když se synoda sešla, František o tomto tématu mlčel a ani ostatní o něm nehovořili. V diskuzích během synody ani v závěrečném dokumentu o něm nepadla zmínka, stejně tak v postsynodální pontifikální exhortaci „Christus vivit“. A tak se synoda o mladých lidech – zbavená své jediné pikantní ingredience – stala nejzbytečnější a nejnudnější synodou v historii.

Následující rok synoda o Amazonii, a zejména to, co po ní následovalo, způsobilo inovátorům ještě větší zklamání.

Tentokrát totiž na synodě proběhla diskuse o nejočekávanější a nejspornější změně, kterou mělo být svěcení ženatých mužů. V závěrečném dokumentu byl tento návrh přijat více než dvěma třetinami hlasů. A ještě počátkem ledna si mnozí byli jisti tím, že František návrh přijme a schválí v postynodální exhortaci, kterou napjatě očekávali.

Odpověď hledejme v Německu
Pak ale vyšla kniha emeritního papeže Benedikta a kardinála Saraha usilovně bránící celibátní kněžství, která pro inovátory zapůsobila jako předzvěst katastrofy.

A skutečně, krátce nato postsynodální exhortace „Querida Amazonia“ přišla jako studená sprcha, protože František o tomto tématu úplně pomlčel. A aby udrželi alespoň slaboučký plamínek při životě, mohou se inovátoři chytat jen několika úvodních řádků, v nichž papež vyzývá k „četbě plného znění“ závěrečného synodního dokumentu a „kéž Bůh dá, aby obohatil celou církev“. Vyzývá a doporučuje, aby se jej „pastýři“ Amazonie „snažili aplikovat“.

Co však kromě tohoto hroutícího se posledního opěrného bodu, který František nechal inovátorům k dispozici, přimělo papeže k opakovanému šlápnutí na brzdu v záležitostech, které podle všeho byl dříve ochoten inovovat?

Odpověď se nachází v Německu.

V prosinci loňského roku byla v Německu zahájena „synodální cesta“, jejímž cílem je v průběhu dvou let odstranit povinný celibát, udělovat svěcení ženám, žehnat homosexuálním svazkům a demokratizovat vedení církve.

Co se týče ženatých kněží a svěcení žen se německá synoda zaměřovala na synodu o Amazonii jako na průkopnickou akci. Kdyby se tam v těchto dvou záležitostech objevily skuliny, jakkoli malé, byla by vydlážděna cesta k jejich zopakování a rozšíření také v srdci Evropy.

Papež František to věděl. V loňském roce se velice snažil přivést katolickou církev v Německu zpět k pořádku. Ale bez úspěchu. Jeho mlčení o ženatých kněžích a jáhenkách na synodě o Amazonii bylo v Německu i jinde považováno za další krok papeže k zastavení posunu německé církve k ještě důraznější autonomii.

První reakcí Německa na toto papežovo mlčení bylo vyjádření zklamání, ale také vzdorovité potvrzení vůle pokračovat. Mnichovský arcibiskup a předseda německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx znovu ocenil otevřenost amazonské synody vůči otázce ženatých kněží a svěcení žen a uvedl, že papež v této věci neučinil „konkrétní rozhodnutí“ – což znamená, že ji nezakázal, ale mlčí – a proto „tato diskuse pokračuje“.

Mezi německými biskupy je Marx vůdcem inovátorů. Je však třeba mít na paměti, že se německé synody neúčastní pouze 69 členů biskupské konference, ale se stejnými hlasovacími právy na ní zasedají mnozí zástupci Ústředního výboru německých katolíků (ZDK), různí zástupci řeholí, děkanství, teologických fakult a hnutí – celkem 230 členů.

A velká většina z nich je pro změny. Jedním z mála nesouhlasících laiků byla teoložka Marianne Schlosserová, která v roce 2018 obdržela Ratzingerovu cenu, ale 21. prosince na členství na synodě rezignovala. Mezi biskupy však lze oponenty inovátorů spočítat na prstech jedné ruky. Nejvýznamnějším je kardinál Rainer Maria Voelki, kolínský arcibiskup, který opakovaně upozorňoval na nebezpečí rozkolu.

V Lutherových stopách
Mezi oponenty inovátorů jsou samozřejmě další tři němečtí kardinálové. Z důvodu věku nebo role, kterou plní, se však synody nezúčastňují. Jsou to kardinálové Gerhard Müller, Walter Brandmüller a Paul Josef Cordes. První dva jsou obzvláště neúnavní při odsuzování nebezpečí schismatu na probíhající synodě. Před několika dny Brandmüller v komentáři pro „Die Tagespost“ synodu obvinil, že chce v Lutherových stopách vytvořit novou regionální protestantskou církev.

Ale žádného z těchto tří kardinálů František nikdy zvláště neocenil a ani jim nenaslouchal. Místo toho papeže varoval další německý kardinál sídlící v Římě – který je opravdu velmi vážený a má pověst reformátora –, sedmaosmdesátiletý kardinál Walter Kasper, jenž byl v letech 2014 – 2016 protagonistou operace provedené prostřednictvím konzistoře kardinálů a dvou obratně zpracovaných synod a jejímž výsledkem bylo to, že František povolil podávat svaté přijímání rozvedeným, kteří uzavřeli nový sňatek.

Pokus papeže Jorgeho Marii Bergoglia o zkrocení německé synody se odehrál v několika etapách. První z nich pečlivě zrekonstruoval Lucas Wiegelmann v článku, který v Německu vyšel roku 2019 v „Herder Korrespondenz“ a v Itálii v „Il Regno“.

První etapa proběhla loni na jaře. Bojovné proklamace znějící přes Alpy a znepokojivé zprávy nuncia v Německu, Nikoly Eterovice, vedly některé vlivné členy kurie k tomu, aby vyvinuli tlak na papeže a přesvědčili ho o závažnosti situace a potřebě učinit nápravu.

V tomto směru působili kardinálové Marc Ouellet, prefekt Kongregace pro biskupy, Luis Ladaria, prefekt Kongregace pro nauku víry, Beniamino Stella, prefekt Kongregace pro klérus, a státní sekretář Pietro Parolin.

Ladaria byl pověřen úkolem setkat se s papežem a navrhnout mu, aby napsal varovný list německé biskupské konferenci. František návrh přijal, rozhodl se však nepsat biskupům, ale adresovat otevřený dopis celému „Božímu lidu v Německu“.

Tím se dostáváme do druhé fáze. O pomoc při psaní tohoto dopisu papež v červnu požádal kardinála Kaspera. Jejich setkání – jak Kasper později uvedl v rozhovoru pro „Herder Korrespondenz“ – mělo široký záběr a týkalo se celkové situace církve v Německu. Bergoglio sepsal dopis ve svém rodném jazyce – ve španělštině – a svěřil jej kardinálovi Ladariovi, aby jej přeložil do němčiny. 29. června byl tento dopis zveřejněn. Předně trval na potřebě „evangelizace“, spíše než „funkční“ modernizace, která má s misií, jež je církvi vlastní, jen málo společného.

Ale účinek dopisu nebyl takový, v jaký doufali, což sám Kasper s obavami uznal: „V Německu byl tento dopis vysoce oceňován, ale poté jej odložili stranou a věci pokračovaly podle původního plánu. Avšak bez obnovy víry žádná strukturální reforma, bez ohledu na to, jak dobře zamýšlená, nikam nevede.“

Potvrzení celibátu
Papež se nevzdal a – ve třetí etapě – obnovil palbu prostřednictvím kardinála Ouelleta. Po přečtení návrhu stanov synody připravených v Německu během léta, adresoval prefekt kongregace pro biskupy s jasným mandátem papeže Františka kardinálu Marxovi, předsedovi německé biskupské konference, velmi přísný dopis datovaný ze 4. září, ale doručený 13. září.

Aby nebylo tak snadné vyhnout se výtkám, byl Ouelletův dopis doplněn právním posudkem papežské rady pro legislativní texty, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že záležitosti projednávané na synodě se netýkají pouze Německa, ale celé univerzální církve, a proto „nemohou být předmětem jednání a rozhodování partikulární církve, aniž by se dostala do rozporu s tím, co vyjádřil Svatý otec“.

V reakci na to se Marx a prezident ZDK Thomas Sternberg omezili na veřejné poděkování papeži za jeho dopis z 29. června. 20. září byl Marx přijat na audienci v Římě papežem Františkem i kardinálem Ouelletem a prohlásil, že „při obou setkáních proběhl konstruktivní dialog“. Nakonec byly stanovy synody trochu poupraveny. Každý bude mít stejný hlas, ale konečné rozhodnutí bude pouze na biskupech. A pokud jde o „usnesení, jejichž témata jsou v normativní kompetencí univerzální církve, budou předány Apoštolskému stolci“.

V Římě však byli stále opatrní. Před amazonskou synodou a během ní v říjnu dva ze čtyř hlavních představitelů kurie, kteří jako první upozornili papeže – kardinálové Ouellet a Stella –, veřejně hovořili o zachování nedotčeného standardu celibátu, což jasně ukazuje, že František byl na jejich straně.

A skutečně byl. V postsynodální exhortaci „Querida Amazonia“ papež o tomto výbušném problému zcela mlčí. Je to čtvrtá a zatím poslední silná palba z jeho strany proti obávanému směřování německé synody.

Ale tím to neskončí, vzhledem k tomu, že první zasedání synody, jež se konalo ve Frankfurtu od 30. ledna do 1. února, mělo – pro Řím – silně znepokojivý trend.

To, že jsou Františkovy obavy stále vážné, dokazuje také přátelský ručně psaný lístek, který poslal 12. února kardinálu Müllerovi, s nímž měl opakované konflikty – jež vyvrcholily tím, že jej v roce 2017 odvolal z místa prefekta Kongregace pro nauku víry – a který nikdy nešetřil kritikou tohoto pontifikátu, ale je také jedním z nejvýznamnějších cenzorů německé synody.

„Drahý bratře,“ napsal papež Müllerovi, „mnohokrát děkuji za knihu ,Papež, poslání a povinnost‘ a za dokument o exhortaci ,Querida Amazonia‘, který se mi líbil.“

„Dokumentem“, který Františka „potěšil“, je komentář zveřejněný 12. února v „National Catholic Register“, v němž kardinál silně oceňuje opětovné potvrzení celibátu papežem, což je přesný opak očekávání německých inovátorů.

Pokud jde o bouři, která vypukla kolem knihy emeritního papeže Benedikta XVI. a kardinála Saraha, která je obhajobou celibátu, je třeba poznamenat, že zuřivou agresi proti oběma autorům skutečně vedli muži a publikace z Bergogliovského okruhu, ale objevil se pouze jeden oficiální komentář, jejž lze připsat papeži Františkovi. Šlo o poznámku, kterou zmínil Andrea Tornielli v „L'Osservatore Romano“ ze 14. ledna, jež měla za cíl zdůraznit dokonalý soulad mezi emeritním a současným papežem v otázce celibátu.

A to i s německým schismatem formujícím se na pozadí. Nevyhlášeným, ale stále hrozícím.

Sandro Magister, L‘Espresso
Přeložil Pavel Štička


31. 03. 2020, RC Monitor 6/2020