sv. Kleofáš / pá 25. září 2020

Byl učedníkem, který v den zmrtvýchvstání Páně šel se svým druhem do Emauz a Ježíš se k nim přidal. Poukázal na jejich váhavost, která bránila jejich víře, poučil je a povzbudil. Odňal jejich zármutek a u stolu... (pokračování)

Pozdravení pokoje by mělo být předmětem pečlivého zhodnocení a přešetření

Don Enrico Finotti je rodákem z Rovereta (poblíž Tridentu v severní Itálii) a působí jako redaktor časopisu Liturgia Culmen et Fons. Napsal bezpočet textů o liturgii a správné aplikaci liturgické reformy po Druhém vatikánském koncilu.

Pozdravení pokoje by mělo být předmětem pečlivého zhodnocení a přešetření

Epidemie koronaviru nás vede k tomu, abychom se více soustředili na vztahy s lidmi v našem blízkém okolí. Co se týče mše svaté, nutí nás to znovu přehodnotit pozdravení pokoje, neboť některým lidem se nyní zdá, že ztratilo svůj význam. Co si o tom myslíte?
„Musíme rozlišovat mezi samotným liturgickým gestem a jeho konkrétní realizací v našich liturgických shromážděních. Nejstarší historické prameny týkající se mše svaté dosvědčují o pozdravení pokoje (viz sv. Justin Martyr): pozdravení pokoje uzavíralo liturgii slova a uvádělo obětní část liturgie. Vede nás sám Pán: dříve než přineseš svůj dar na oltář, smiř se se svým bratrem a potom obětuj svůj dar. Dějiny liturgie dosvědčují, že k pozdravení pokoje docházelo v různých částech bohoslužby: mezi liturgií slova a eucharistickou liturgií (v byzantském a ambroziánském obřadu) nebo před přijímáním (v římském obřadu). Toto gesto tedy pochází z dlouhé a souvislé liturgické tradice.

Existují dvě různé perspektivy, jak se dívat na liturgické pozdravení pokoje a jak je chápat:

1. Horizontální pozdravení mezi bratry shromážděnými na posvátném slavení, kteří jsou vzájemně smířeni po slyšení Božího slova a před účastí na Boží oběti.

2. Dar pokoje, který sestupuje shora a který kněz přináší z oltáře a uděluje ostatním duchovním a lidu jako nebeský dar.

Existují tedy dva aspekty: vzájemný pokoj, který si vyměňují smířená srdce, a nadpřirozený pokoj, který plyne v důsledku božské oběti, pokoj, který svět nemůže nabídnout, protože se jedná o dar Zmrtvýchvstalého – podle jeho pozdravu: Pax vobis!“

To je všechno pravda, ale nezdá se vám, že se dnes klade větší důraz pouze na horizontální dimenzi pozdravení pokoje jako gesta přátelství mezi lidmi, ve kterém chybí jakýkoli odkaz na Boží dar, o němž jste hovořil? Dokonce i Kongregace pro bohoslužbu a svátosti se v roce 2014 pokusila stanovit určité meze, aby se zabránilo zneužívání tohoto liturgického gesta.
„Římská liturgická tradice upřednostňuje transcendentní aspekt pokoje, který přichází shůry a pramení z Kristovy nekrvavé oběti. Proto tato tradice umísťuje toto gesto do kontextu s fractio panis před přijímáním. Posvátný charakter tohoto gesta je tedy zcela zřejmý, a to jak v sestupném smyslu, kdy je pokoj předáván postupně od kněze k služebníkům s vyšším svěcením, poté k služebníkům s nižším svěcením a nakonec přechází k lidu, tak i ve smyslu vysoce posvátného okamžiku, při němž dochází k pozdravení pokoje v bezprostřední blízkosti nezměrného tajemství Kristova Těla a Krve.

Aby bylo možno adekvátně vykonat obřad pokoje podle klasické římské liturgie, je nutné respektovat přesné a pevně dané postupy, které zajišťují posvátný charakter takového gesta i jeho transcendenci:

1. Předávání postupuje v tomto pořádku: od kněze přes ostatní svěcené služebníky ke shromáždění.

2. Liturgické políbení pokoje je obdařeno vznešeným charakterem v porovnání s prostým podáním ruky, které, jak se zdá, toto gesto snižuje a dává mu spíše světskou povahu.

3. Jsou užívána liturgická slova – Pokoj s vámi. I s tebou. – Aby se zabránilo jakémukoli nevhodnému užívání profánních nebo neadekvátních výrazů.

Důsledným dodržováním těchto pokynů lze zajistit, že si pozdravení pokoje uchová svou posvátnou identitu.

Žel vidíme, jak se dnešní běžná praxe vzdálila od liturgického modelu dosvědčovaného po staletí. Potřebujeme proto vynaložit seriózní a odvážné úsilí, abychom zabránili jakékoli příležitosti k proměně pozdravení pokoje ve svobodnou živelnost věřících.“

Přesně! Toto gesto v současnosti ztratilo posvátný význam, o kterém se zmiňujete. A co bychom si nyní měli myslet o podávání ruky naprosto cizím lidem poté, co jsme dostali doporučení ohledně tohoto gesta vzhledem k pandemii koronaviru? Měl bych vážný problém potřást si s někým rukou s vědomím velkého rizika, které je s tím spojeno.
„To samo o sobě není problém, protože liturgie věřící vyzývá, aby si vyměnili „pozdravení pokoje“, aniž by přesněji určovala, jak by toto pozdravení mělo vypadat. Abych tomu, kdo stojí vedle mě, předal pozdravení pokoje, tedy postačí, když na něj mírně kývnu. Směrnice, které jsou již v platnosti, stanoví, že nikdo nemá odcházet ze svého místa a svěcení služebníci by neměli opouštět presbytář. Umožňují vhodná omezení v souladu s tím, co je vhodné pro liturgické jednání. Kromě toho toto gesto bylo vždy dobrovolné a vždy se předpokládalo jeho dočasné pozastavení v kajícných obdobích (v adventu a postní době), aby mohlo být autentičtěji a s větší motivací obnoveno, jako je tomu již s jinými liturgickými prvky (gloria a aleluja).“

Jsem pevně přesvědčen, že minimálně v této záležitosti bychom se měli učit od Číňanů, kteří si nepodávají ruce, ale místo toho před sebou vzájemně skloní hlavu. Nemyslíte si, že by to mohlo být řešení, které by církev mohla navrhnout, aby toto liturgické gesto zůstalo v platnosti a zároveň by se respektovaly požadavky ohledně zdraví?
„Není nutná žádná oficiální norma, protože již existuje svoboda volby, jak pozdravení pokoje vyjádřit. Jedná se o zavedení forem vyjádření, které jsou slučitelné se zdravým rozumem a liturgickou vhodností. Současná pohroma by mohla být vhodnou příležitostí k opětovnému přezkoumání pozdravení pokoje a k nápravě chování.“

Domníváte se, že je italská církev, kde často převládá ideologie, zralá na takové změny v liturgii?
„Každá ideologie deformuje pravdu nebo ji alespoň omezuje, a ta tudíž časem nevyhnutelně zmizí. Skutečné vzdělávání a trvalý homogenní pokrok nastane pouze prostřednictvím správného pohledu na teologickou povahu posvátné liturgie a objektivního poznání jejího historického vývoje, který není oddělen od zralé poslušnosti liturgické tradici církve. Proto je nutné opustit každou vizi, která je ideologická, a navrátit se k autentickým dokumentům trvalého církevního magisteria jako k základu pro soustavné ověřování při dalších krocích potřebných pro souvislý liturgický pokrok. Z tohoto pohledu lze liturgii – stejně jako církev – považovat za ’semper reformanda‘. Od liturgických reforem Druhého vatikánského koncilu uplynulo již padesát let. Potřebujeme moudrost k tomu, abychom pokoncilní liturgickou reformu čestně a kompetentně zhodnotili ve světle její praktické aplikace. Z tohoto pohledu by obřad pokoje měl být předmětem pečlivého zhodnocení a přešetření, aniž bychom se obávali provádět změny, pokud to bude považováno za nezbytné nebo přinejmenším vhodné. Je zřejmé, že sekularizační proud, který převládá, by se měl korigovat a měly by být vydány přesnější směrnice, aby toto liturgické gesto bylo v souladu s jeho posvátnou povahou a se smyslem pro uměřenost a vážnost, které jsou vlastní každé liturgii, a římské liturgii především.“

Aurelio Porfiri, Altare Dei
Přeložil Pavel Štička


23. 06. 2020, RC Monitor 12/2020