1. den novény za zastavení pandemie s prosbou o přímluvu sv. dětí / ne 29. listopad 2020

Novénu začínáme vždy křížem, úkonem kajícnosti a společnou Modlitbou národů proti pandemii . Bože, náš Otče, Stvořiteli světa, všemohoucí a milosrdný, z lásky k nám jsi poslal na svět svého Syna j... (pokračování)

Katolické školy musí naplno realizovat učení církve

Jako člověk, který na katolických školách v glasgowské arcidiecézi celý život učil náboženskou výchovu, jsem se svými žáky vždycky chtěla naplno sdílet církevní učení a evangelium. Katolické školy to lidem jako já umožňovaly svou odlišnou povahou a službou. Ekonomické a politické omezování katolického vzdělávání, jehož jsme dnes svědky, proto ohrožují schopnost příští generace naplňovat totéž povolání v roli katolického učitele.

Katolické školy musí naplno realizovat učení církve

V Deklaraci o křesťanské výchově Gravissimum educationis papeže Pavla VI. z roku 1965 jsou katolické školy vyzývány, aby poskytovaly přípravu „mládeži, neboť ona je nadějí církve“. Církevní autority mají dohlížet „na to, ať mládež není nikdy o toto svaté právo (na křesťanskou výchovu) připravena“. Žáci mají „být vedeni k správnému posuzování mravních hodnot“, a díky tomu pak „přispějí k blahu celé společnosti“.

Katolické školy mohou a musí rodičům, prvním vychovatelům jejich dětí, nabízet záštitu před množstvím organizací, jejichž účelem nebo deklarovaným záměrem je destabilizace společnosti a rozpad rodiny. Tyto síly mají v národním i mezinárodním školství rostoucí vliv a otevřeně se snaží „vysvobodit“ katolické žáky z jejich tradičních útočišť – oprostit je od vlivu rodičů, církve a církevních škol. Tento střet nepomine. To, co svět označuje jako osvobození dětí, je ve skutečnosti překrucování evangelia.

Tlak na katolické školy, aby se přizpůsobovaly světu, je silný, přičemž nekonformnost je pokládána za problémovou či dokonce nebezpečnou. Nevaroval však Kristus právě před tímto? Když odmítneme naplno hájit manželství, posvátnost života, přikázání a učení církve, odmítneme tím věřit v Ježíše a spoléhat na něj.

Katolické školy samozřejmě zůstávají nedokonalé. Avšak kde jinde by školák mohl zakoušet svátosti nebo se setkávat s vírou ve skutečnou Kristovu přítomnost? Kde jinde by jako přirozená součást školních osnov mohla být vyučována teologie těla podle papeže Jana Pavla II., aby žákům pomohla vytvořit si pozitivní pohled na sex a na vztahy? Kam jinam by se mohli obrátit rodiče, kteří nejsou katolíky, ale hledají pro své děti úkryt před jejich „osvoboditeli“? Kde jinde by se žáci, kteří nevyrůstají v církvi, mohli doslova setkávat s Bohem na zemi – jeho tělem, krví, duší a božstvím? A co se vyrovná pokladům katolické víry a kultury?

Jeden můj katolický student, který teď rozpoznává povolání ke kněžství, řekl: „Ježíš Kristus není pouhou životní volbou nebo otázkou rodinného přesvědčení, nýbrž je pro nás jako stvořené bytosti nezbytností, vetkanou do naší duše. Katolická škola se ze své povahy a nejvyššího povolání může stát svátostným tělem, které ukazuje na Ježíše Krista a pomáhá zjevovat jeho přítomnost světu. Papež Benedikt XVI. během své návštěvy Velké Británie roku 2010 našim katolickým školám řekl, že doufá, že se jejich žáci stanou ’budoucími světky 21. století‘. To je vznešený a bázeň vzbuzující úkol, za nějž je celá katolická obec v konečném důsledku zodpovědná před božským Učitelem.“

Pauline Gallagherová, Catholic Herald
Přeložila Alena Švecová


16. 09. 2020, RC Monitor 17/2020