sv. Eusebius / po 2. srpen 2021

Pocházel ze Sardinie a studoval v Římě. Ve Vercelli se stal r. 345 prvním biskupem. Osvědčil se ve výchově duchovenstva. Trval na pravověrnosti a byl proto ve vyhnanství a týrán od ariánů. Trpěl příkoří v Pales... (pokračování)

Je v tom paradox: vyzýváme k sociálnímu distancování, a symbolické prahy přitom snižujeme

Filosof Martin Steffens zdůrazňuje kontrast spočívající v tom, že se obnovují fyzické bariéry ve společnosti, kde ty symbolické byly znehodnoceny. Nabízí antropologický pohled na sanitární krizi.

Je v tom paradox: vyzýváme k sociálnímu distancování, a symbolické prahy přitom snižujeme

Martin Steffens je profesorem filosofie, vyučujícím filosofie na univerzitní přípravce, moderátorem a redaktorem listů La Croix a La Vie, a především autorem knih L’éternité reçue (Přijatá věčnost, 2017) a L’amour vrai, Au seuil de l’autre (Skutečná láska, na prahu druhého, 2018). Právě vydal sbírku úvah Marcher la nuit, Textes de patience et de résistance (Kráčet nocí – texty o trpělivosti a odporu).

FIGAROVOX. – Vaše kniha je souborem samostatných kronik rozdělených do tří částí, které odpovídají svatým třem králům. Proč jste zvolil tento přístup?
Martin STEFFENS. – Tři králové jsou noční bytosti. Spásu světa nacházejí uprostřed noci, a to v podobě dítěte. Všechno je pro ně zahaleno tajemstvím. Jak uvádím v předmluvě ke knize, s koronavirem jsme vstoupili do jedné z takových nocí, jakoby zatmění lidství. Během několika týdnů se v poušť změnilo všechno, kavárny, divadelní sály, školy i kostely, označkované, pomalované zákazy, obalené příkazy, které z nás dělají děti nebo jsou morbidní. Jako Maria a Josef už nemáme kam jít, abychom přivedli na svět to, co máme nejlepšího. Jako za Herodových časů se svět smiřuje se sčítáním lidu, strachem, kontrolou, protože stejně jako za Heroda se bojí dítěte, které se má narodit. To dítě symbolizuje život, který tryská, život, který se riskuje, oproti této morálce sebezachování, jež od nynějška převládá.

Stisk ruky, objetí, polibek, setkání jsou faktory spojení, společenství, života pro společnost, jenomže dnes se prohlašují za nositele nákazy a smrti. Jaké by mohly být odezvy tohoto velkého převratu, oné obzvláště propagované „bezdotykovosti“?
Spíše bychom se měli ptát, jaké tyto odezvy jsou, protože už teď muži a ženy páchají sebevraždy nebo přicházejí do psychiatrických léčeben. Jiní se drží a říkají si, že to je jen něco přechodného, taková vsuvka. Jenomže vsuvka existuje jen v gramatice. Dějiny vsuvku, jež otevřely, neuzavírají. Stále ještě čekáme na ukončení nukleární vsuvky, kterou zahájila Hirošima.

Komunistům se nikdy nepodařilo uzavřít „obyčejnou vsuvku“, které říkali „diktatura proletariátu“. A tak jsme přijali „správné reflexy“, reflexy fyzického a sociálního distancování, protože se to po nás chce. Ale jakmile si je jednou osvojíme, jak dlouho nám bude trvat, než je opět ztratíme?

„Bezdotykovost,“ říkáte. Ironií je, že bezkontaktní placení se rozšířilo těsně před lockdownem. Symbolizuje tento tekutý svět, v němž se vybledlé tváře vzájemně překrývají, aniž by nás upoutaly. Rouška skvěle vyjadřuje nahraditelnost každého člověka kýmkoli jiným.

Proto je tento tekutý svět také světem zanikajícím. Ve světě hodném toho jména existuje možnost jedinečných setkání. Aby svět byl světem, potřebuje podanou ruku, riziko dotyku, otevřenou náruč, pozvání přátel, na něž člověk může spontánně odpovědět...

„To, co se dnes sakralizuje, je lidská osoba,“ píšete. Je údajný primát života před ziskem inspirován křesťanstvím? Není třeba hledat spíše u Hobbese, který – na rozdíl od Aristotela a Církve – vidí jediný cíl života v přežití, to znamená, že život nemá jiný cíl než sám sebe?
Samozřejmě! Církev, jako každá filosofie inspirovaná humanismem, se ocitá v pasti, když je řeč o péči o ty nejzranitelnější. Kdo by chtěl zabít starého člověka? Takže ti, kdo vyzývají k zachování zdravého rozumu tváří v tvář epidemii, jsou pokládáni za vrahy, kteří se nehlásí ke svému jménu, možná nacisty...

Když se nad tím důkladně zamyslíme, vidíme, že se zde klade nesmírně závažná otázka. Je život sám svým vlastním cílem? Jsme ještě schopni raději zemřít za život hodný toho jména než žít a umírat přitom strachem? Uvažuji o ústřední scéně z Bernanosova Deníku venkovského faráře, kde prostý kněz přichází k paní hraběnce a po strašlivě intenzivním a prudkém rozhovoru z ní dostává přiznání, že od smrti svého osmnáctiměsíčního syna nesnáší dceru, která jí zůstala. Hraběnka, kterou ještě nikdy nikdo takto nevyslechl, vyčerpaná přiznáním následující noci umírá.

Je péče o duši nebezpečná pro zdraví? Je třeba brát na hraběnku ohledy, protože je vyčerpaná? Tomu nevěřím. Na konci své zpovědi hraběnka znovu nachází naději. Ta část lásky, která nás spojuje se světem a kterou Písmo nazývá „srdce z masa“, je právě tím „nejzranitelnějším“. Důkaz: může zemřít dřív než naše tělo. Kvůli této zranitelnosti duše – protože beznaděj přichází tak rychle – nemáme právo naše staré lidi opouštět v domovech důchodců, ani v mladých zabíjet jakoukoli touhu angažovat se v tomto světě.

Citujete Hannah Arendtovou, která vnímá rodinnou buňku jako poslední baštu svobody proti totalitnímu režimu. Má nás znepokojovat všeobecné rozšiřování práce doma kvůli tomu, že tyto dvě oblasti života směšuje dohromady?
Určitě. Náš prezident právě zakázal domácí školu. Bezpochyby by měl především zakázat „školu doma“, která se nazývá „distanční“, ale která tím, že děti připoutává k počítačovým monitorům a připravuje je o společnost druhých, by se měla jmenovat spíš „pekelná“.

Lidství se buduje zřizováním prahů. Na prahu přijímáme hosta nebo odmítáme vetřelce. Předsíň kostela je jako pozvání, abychom vešli. I tvé tělo má hranice, které bez tvého souhlasu nesmím překročit a tak dále. Existuje to, co je veřejné, a to, co je soukromé, posvátné a profánní. Jenomže v této době zavádíme sociální distancování, veřejný prostor zaplňujeme přenosným kovovými bariérami ... ale velkoryse přehlížíme všechny symbolické prahy.

Můj obývací pokoj, pokud to není ložnice, se stává mou kanceláří a mé děti účastníky mých pracovních jednání. Základem našich prahů jsou mravy, které je chránily: zdvořilost, slušnost, stud. Čím více budeme symbolické prahy ignorovat, tím víc budeme také potřebovat donucovací pravidla, fyzické bariéry, únavné příkazy, které se donekonečna opakují na našich nádražích. Zničení morálky, étosu naší civilizace, povede přes její technickou a policejní interpretaci.

Ve své knize důrazně trváte na důležitosti odporu proti vlivu státu a trhu na naše životy. Sociální sítě, Netflix, Deliveroo zažily během lockdownu explozi návštěvnosti, zatímco stát si za posledních několik měsíců dopřál nepředstavitelnou expanzi. Co je třeba udělat pro zachování svobody jednotlivce i společnosti vzhledem k těmto kleštím?
Ještě nevím. Pro tuto chvíli říkám svým dětem, aby si nezvykaly na svět, který od vás jakožto morální skutek žádá, abyste se nepřibližovali k druhým. Prosím je, aby svou dobrou vůlí podporovaly učitele, kteří se vyčerpávají pod rouškami, učitele hudby, kteří přes všechny komplikace inscenují představení a dělají všechno, aby je udrželi.

To, co je v této sanitární, ale i politické a antropologické krizi praktické, to znamená pečovat o vztahy, zvát se vzájemně domů, pěstovat radost v rodině, je už samo o sobě aktem odporu. K tomu ostatně ani nepotřebujeme vědět, co máme dělat.

Paul Ricœur v komentáři k Hannah Arendtové napsal: „Když už občané neuznávají svou moc v institucích, které zdivočely, pak se skutečná moc skrývá v občanské neposlušnosti.“ To, čemu Arendtová říká moc, vzniká spontánně ze spojení několika občanů, dají-li před svým soukromým měšťáckým štěstím přednost osudu společenství.

To, co je spojuje, bych nazval „non possumus“. „Non possumus sine dominico“ (bez neděle nemůžeme žít), odporovali křesťané v Abitene císaři Diokleciánovi. „Sine facie non possumus,“ bez tváře nemůžeme žít, řekli bychom dnes. V tomto všeobecném, vzývaném a institucionalizovaném odloučení nemůžeme růst.

V čem toto „ne“ spočívá? Na straně šéfů, policistů, ředitelů, učitelů už v tom nebýt příliš horliví. Nedat 135 eur pokuty člověku, který ve dvě ráno venčí psa... Postupně uvidíme, že za tímto „ne“ je nějaké „my“. A „ano“ všemu, co máme rádi: svobodě, vztahům, všemu, co předpokládá, že stát důkladně omezí moc velkých technologických firem nad našimi životy a sám se bude držet na místě, které mu náleží.

Žijme tedy toto „non possumus“ a to ostatní – „to, co je třeba dělat“ – nám bude přidáno.

Pierre Valentin, FigaroVox
Překlad Lucie Cekotová


22. 11. 2020, RC Monitor 22/2020