sv. Anežka Římská / čt 21. leden 2021

Byla dívkou z bohatší římské rodiny, která se ve 12 letech zasvětila Kristu. Krátce nato prošla nejtěžší zkouškou, z níž vyšla jako čistá, věrná, vítězná mučednice. Její úcta se brzy rozšířila v celé církvi na ... (pokračování)

Potrat je otázkou volby, ale je to volba špatná

Kinga – 11 let, Krzysztof – 7 let, Radek – 4 roky... Děti, které osobně znám. Které se, stejně jako mnoho dalších, vůbec neměly narodit, jak to požaduje polské hnutí Celostátní stávka žen. Všechny totiž měly stejnou diagnózu: trvalé poškození plodu nebo Downův syndrom. Dnes jsou to většinou naprosto zdravé děti a děkují svým rodičům, že se nerozhodli pro potrat a nechali je žít.

Potrat je otázkou volby, ale je to volba špatná

Jména dětí zmíněná v úvodu textu jsou skutečná, redakce je pro potřeby tohoto článku nezměnila. Jsou to skutečné osoby, které podle účastníků současných polských demonstrací neměly právo se narodit, neboť ženy mají mít výsostné právo připravit je o život. Vždy a bez jakýchkoliv omezení – vždyť jsou k tomu coby ženy zcela oprávněny, pokud lékařská diagnóza v prvních měsících těhotenství formulovala podezření trvalého poškození plodu nebo těžkého postižení.

Kinga – 11 let
Bylo to druhé těhotenství a druhé dítě. První dcera se narodila o několik let dříve, zcela zdravá. Lékařská diagnóza v asi 13. týdnu těhotenství byla strašná: dítě má zřejmě Downův syndrom. Diagnóza měla vysoký stupeň pravděpodobnosti. Další vyšetření v jiných nemocnicích původní diagnózu potvrzovala a prohlubovala drama rodičů, kteří se navzdory doporučením rozhodli těhotenství neukončit. „Mohli jsme se rozhodnout pro legální potrat. Byly chvíle, kdy se nám ty myšlenky zdály racionální, avšak život našeho dítěte pro nás byl nejdůležitější“ – přiznává otec Kingy, která se narodila naprosto zdravá.

Krzysztof – 7 let
Chlapec měl dosti záhy diagnózu vážné srdeční vady, jež by nedávala větší naději na přežití dítěte po porodu. První doporučení několika lékařů zněla stejně: dítě je prakticky bez šancí, uvažujte prosím o interrupci. Rodiče vnímali slova lékařů jako tvrdý rozsudek, svět se jim zhroutil, protože se o dítě snažili už několik let. Ale nevzdali se a našli pomoc v odborném zařízení, kde se podařilo dovést těhotenství do 8. měsíce, pak následovala komplikovaná operace, při níž se naděje na úspěch pohybovala kolem 30 procent. „Dnes máme syna, který žije stejně jako jiné zdravé děti.“ – říká Krzysztofova matka. Chlapec letos šel poprvé do školy.

Ania – 8 let
„Bude to downík. Nedělejte si žádné iluze a naděje. Jediné, co můžete udělat, je dát to pryč a zbavit se celoživotního problému“ – tato slova slyšeli rodiče Ani, která nakonec přišla na svět jen díky tomu, že ji chtěli. Během nesnadného těhotenství mnohokrát slyšeli z různých stran slova jako: „Proč se do toho pouštíte? Vždyť by bylo lepší toho mrzáčka dát pryč“, „Co s tím chcete dělat? Je tu přece jediné východisko, udělejte to dřív, než bude pozdě“. „Celé těhotenství jsem proplakala, ale někde uvnitř jsem cítila, že na potrat prostě jít nemůžu. Nemůžu zabít dítě, které je ve mně, protože bych si to nikdy neodpustila“ – říká matka Ani, která se skutečně narodila s Downovým syndromem. Rodiče se po porodu pustili do obtížného boje, snažili se co nejvíce omezit její postižení. Byl to hrdinský zápas, protože pomoc postiženým dětem a jejich rodinám a pečovatelům je dnes ze strany státu naprosto nedostatečná. „Dnes chodí, mluví a je to náš anděl, milovaná sestra dalších sourozenců“ – svěřují se rodiče.

Radek – 4 roky
„Byli jsme zděšení, když jsme se dozvěděli, že naše první dítě bude mít Downův syndrom. Lékaři říkali, že není vyloučeno, že se možná nikdy nebude normálně pohybovat, mluvit. Potrat pro nás tehdy nepřicházel ani na okamžik v úvahu. Strach byl nesmírný, ale také přirozený“ – říkají Radkovi rodiče. Zdůrazňují, že nikdy nelitovali rozhodnutí, které jejich svět obrátilo vzhůru nohama. Nebylo to snadné a zažívali přechodné krize, avšak všechny obtíže jim kompenzuje skutečnost, že Radek dnes normálně chodí, běhá, mluví, i když občas ne zcela srozumitelně, chodí do školky a normálně si hraje s vrstevníky.

Franciszek – v Nebi
Bylo to těhotenství s letální vadou. Po všemožných vyšetřeních vyšlo najevo, že dítě je smrtelně nemocné, bez šancí, že by přežilo jediný den. Nelze slovy vyjádřit, co v takové situaci cítí rodiče, otec a především matka, která v sobě nosí dítě odsouzené k smrti. Potrat byl východiskem, jež bylo nasnadě a zcela v souladu se zákonem, avšak rodiče se pro něj nerozhodli. „Ta jediná hodina, kdy jsem hned po porodu mohla synka držet v náručí, byla jednou z nejdůležitějších chvil v mém životě. Plakala jsem a tulila jsem ho k srdci, jak jen to šlo, s vědomím, že brzy odejde. Ale mohla jsem ho vidět a rozloučit se s ním. Díky lékařům netrpěl tolik, byl zcela jistě člověkem, za nějž ho v majestátu práva uznal stát, když mu vystavil rodný a úmrtní list. Je naším andělem tam v Nebi, kde se jednou všichni určitě setkáme“ – říká dnes Františkova matka.

Promluvme si o faktech
Uvedené příběhy a podobná, skutečná dramata matek a otců, kterých je mnohem více, ukazují, že potrat je vždy otázkou volby, avšak v podstatě je to volba vždy špatná. Navzdory levicovým heslům a názorům je nenarozený člověk z lékařského a vědeckého hlediska vždy člověkem. Ne shlukem buněk, nic necítícím plodem, ale lidskou bytostí. Během protestů Stávky žen, které ve jménu obrany práva žen na potrat masově blokují města, napadají kostely a profanují bohoslužby, stojí za to, abychom si ve veřejné debatě připomněli několik skutečností, jež odporují tomu, co tak hlasitě vykřikují polonahé ženy na střechách aut, když – jak tvrdí – bojují o vlastní práva.

Prenatální vyšetření budou zachována
Není pravdou, že nález ústavního soudu, který minulý čtvrtek konstatoval neústavnost ustanovení o možnosti přerušení těhotenství kvůli velké pravděpodobnosti těžkého a neodvratného poškození plodu nebo nevyléčitelné, život ohrožující nemoci, způsobí zákaz prenatální diagnostiky. Tato vyšetření nejenže nebudou zrušena, ale – jak oznámil premiér Mateusz Morawiecki – budou v Polsku rozšířena tak, aby jich mohly využít všechny těhotné ženy.

Interrupce nebyly zakázány
Není také pravdou – na rozdíl od tvrzení představitelů demonstrantů – že tento nález v podstatě znamená trestní stíhání žen za interrupci. Potraty nebyly v důsledku soudního verdiktu zakázány, a pokud – což stojí za zdůraznění – dojde k ohrožení života nebo zdraví ženy – budou se provádět i nadále. Důležitá role zde připadne samotným lékařům, kteří budou muset dobře určit diagnózu, stanovit, zda se těhotenství dobře vyvíjí a zda nemoc dítěte ohrožuje život nebo zdraví matky. Krom toho nedošlo ke zrušení výjimky pro případ těhotenství počatého v důsledku trestného činu.

Fakta, ne mýty
Pokud jde o soudní verdikt, který vyvolal společenskou vzpouru, zaštiťovanou levicovými a feministickými organizacemi, bylo by také dobré upřesnit, čeho, či spíše koho se týká. Místo abychom prezentovali snímky dětí s cyklopií či jinými těžkými letálními vadami, jež se samozřejmě vyskytují, promluvme si o těch případech, které tvoří v potratových statistikách největší skupinu. Podle nejaktuálnějších údajů ministerstva zdravotnictví se v Polsku v roce 2019 provedlo 1110 legálních interrupcí, z nichž většina – 1074 – byly zákroky provedené poté, co prenatální vyšetření či jiné lékařské předpoklady poukazovaly na velkou pravděpodobnost těžkého a neodvratného poškození plodu nebo nevyléčitelné, život ohrožující nemoci. Z uvedených údajů také vyplývá, že nejčastějším důvodem k provedení potratu nejsou letální vady, jak tvrdí komentátoři, nýbrž trisomie 21, tedy Downův syndrom. Loni došlo ke 271 přerušení takovýchto těhotenství, při nichž nebyla konstatována přidružená onemocnění, v dalších 164 případech byly konstatovány somatické vady. Nejčastější přidruženou vadou při trisomii 21 jsou srdeční vady léčitelné už natolik, aby život s nimi byl možný. Krom toho se osoby s Downovým syndromem při současném stavu lékařské vědy nejen dožívají průměrně věku 50 let, ale dokážou také samostatně fungovat ve společnosti, zkrátka samostatně žít. Další vadou, o níž se v poslední době rovněž hodně mluví, je Turnerův syndrom, s nímž lze rovněž samostatně žít. Neznamená pro dítě – vzdor tomu, co hlásají představitelé Stávky žen – rozsudek smrti.

Letální vady a utrpení dětí
Aktivistky Stávky žen tvrdí, že plody s letálními vadami, které přežijí porod, umírají v nesmírném utrpení a bolestech. Stojí nicméně za to vyslechnout v této věci profesory a lékaře, například zakladatele varšavského hospice pro děti profesora Tomasze Dangela. Podle něj i podle jiných lékařů, kteří se ve své praxi setkávají s takovýmito případy letálních vad, lze utrpení ve většině případů zmírnit a v těžších případech se praktikuje paliativní sedace.

Potrat není aktem milosrdenství vůči nemocným dětem
Lživé je také tvrzení, že potrat je vůči plodům humánnější, neboť plody netrpí. Tak je tomu možná v případě raných fází těhotenství, kdy k potratu dochází po aplikaci postkoitální pilulky. Avšak v případech, jichž se týká nález ústavního soudu, dochází k uměle vyvolanému potratu, při němž jsou ženy vystaveny nesmírné bolesti a utrpení, jak tělesnému, tak psychickému. Takovéto potraty se většinou provádějí kolem 20. týdne těhotenství. Dítě, anebo, jak říkají levicové kruhy, plod, přichází na svět během uměle vyvolaného potratu, s ještě nevyvinutými plícemi. Smrt nastává většinou udušením hned po porodu, přičemž nemocniční procedury většinou neumožňují, aby takovému dítěti byla udělena pomoc, trvá-li to déle – někdy až několik hodin.

Nikoho nelze nutit k hrdinství
Taková jsou fakta o potratech. Neustále slyším, že ženy nelze nutit k hrdinství, jakým je přivádění mrtvých nebo nemocných dětí na svět. Ano, to je pravda – nikoho nelze k takovému hrdinství nutit a nepomůže tu žádný rozsudek ani právní předpis. Nikdo to také nemá v úmyslu dělat. Je rovněž bez diskuse, že právo volby a rozhodování o sobě samém je zcela zásadní otázkou. Avšak toto právo není nejdůležitější a nestojí nad právem na život každého člověka. Toto přirozené právo má jak těhotná žena, tak její nenarozené dítě, jež je člověkem.

Ústava zaručuje právo na život
Článek 38 polské Ústavy říká jasně: „Polská republika zajišťuje každému člověku právní ochranu života.“ Znamená to, že dokud je v platnosti současná ústava – schválená roku 1997, za vlády levice pod vedením tehdejšího prezidenta Aleksandra Kwaśniewského – platí v Polsku toto základní ustanovení. Kritizovaný nález Ústavního soudu navíc není ničím novým ani ve vztahu k dosavadním verdiktům tribunálu ve věci potratů. Ústavní soudci, o nichž zdaleka nelze tvrdit, že by měli pravicové názory, stanovili před lety (roku 1997) ústavní výklad předpisů, jež tehdy umožňovaly interrupci ze sociálních důvodů. Konstatovali, že takovéto právo není v souladu se základním zákonem. Nález ústavního soudu v čele s Julií Przylebskou z minulého týdne tudíž nemohl být jiný, musel tuto interpretaci zopakovat.

Boj o legalizaci neomezených potratů
Ženám, jež už několik dnů protestují v ulicích polských měst, zdaleka nejde o obranu a dodržování ženských práv. Nejde jim o toleranci, úctu ke každému člověku, jak to tyto kruhy dosud hlásaly prostřednictvím šestibarevných duhových vlajek. Formy protestu, které si zvolily, vedou ke slovní a fyzické agresi, k devastaci a profanování sakrálních objektů, k blokádám měst. Jejich klíčovým alibi se stal argument, že lidé jsou zkrátka „nasraní“ a že mají právo demolovat, urážet, profanovat, útočit na ostatní, včetně policie, která, místo aby vymáhala dodržování zákonů, dostala příkaz neprohlubovat konflikt a nereagovat ani v případě, kdy dochází k evidentnímu porušování zákonů. Nejde samozřejmě o to, aby policie používala vůči demonstrantům násilí, avšak stát nemůže dovolit, aby osoby, jež se dopouštějí trestného činu (čímž například ničení kostelů a profanace jsou), zůstaly nepotrestány. Pokud by tomu totiž tak bylo, nic nezabrání dalšímu překračování hranic, až dojde k požáru nějakého kostela, někdo bude zmlácen anebo dokonce zabit. Vždyť na to máme právo, jsme přece „nasraní“. To nic neospravedlňuje.

Nejde už o demokratický protest na obranu práv žen, matek a dětí, ale – jak praví hesla skandovaná v ulicích – „je to válka“. Je to válka, už ne s vládou ani s ústavním soudem (který je nadále nejdůležitějším tribunálem, rozhodujícím o ústavnosti zákonů, ať se to někomu líbí nebo nelíbí, při všech právních pochybnostech ohledně toho, že před lety, za vlády PiS, byli jmenováni noví ústavní soudci). Je to především válka s náboženstvím, s církví a s každým, kdo právo na život pro každého bez výjimky považuje celá léta konstantně za základní právo civilizovaného světa.

Dnes se útoky na kostely a profanování sakrálních míst staly hlavní zbraní v boji o legální potraty, právem nijak neomezené a každému přístupné. V celém tom sporu a vzpouře, která zmítá Polskem, jde totiž právě o potraty, ničím neomezené, a není důvod předstírat, že je tomu jinak. Vždyť to otevřeně přiznávají také vůdkyně Stávky žen a poslankyně uskupení Levice (Lewica), které argumentují, že nikdo nemůže ženám omezovat právo volby, že mají právo rozhodovat, zda dítě porodí. Jinak řečeno: nikdo nemá právo omezovat ženy v právu na potrat, jehož důsledkem je zabití ještě nenarozeného dítěte. Malého člověka, jemuž bije srdce, funguje mozek a nervový systém. Dítěte, jež (jak to dokládají lidské příběhy) často může normálně žít, anebo – v případě nejtěžších vad – důstojně zemřít. Jako člověk.

Andrzej Gajcy, Onet.pl
Překlad LS, redakčně kráceno


11. 01. 2021, RC Monitor 24/2020