sv. German / čt 28. květen 2020

Pocházel od Atunu ve Francii. V dětství postrádal lidskou lásku. Později se stal mnichem a žil prý podle východních řádových stanov. Zůstal jako pravý mnich střídmý a zdrženlivý i v postavení pařížského biskupa... (pokračování)

Vytvářet kulturu povolání

Rozhovor s Timothy kardinálem Dolanem, arcibiskupem New Yorku

Vytvářet kulturu povolání

Katolíci pořád slyší o „krizi povolání“. Obvykle v souvislosti s diskusí o povolání ke kněžství. Ale otázka rozlišování povolání není omezena na kněžství. Každý je povolán k poznání, co od něj Bůh v životě chce. Jak mladý muž uvažující o kněžství, mladí muži a ženy vstupující do zasvěceného života, muž pociťující povolání k trvalému jáhenství, pár rozhodující se pro manželství nebo někdo zvažující zasvěcený život jednotlivce.

Dnes jsou však naslouchání Božímu hlasu kladeny mnohé překážky a úkolem Církve je asistovat mužům a ženám při rozlišování cesty, která je povede ke skutečnému štěstí a věčnému životu. Časopis The Catholic Answer hovořil s newyorským arcibiskupem (dnes kardinálem) Timothy Dolanem o tom, jak budovat „kulturu povolání“.

Timothy kardinál Dolan sloužil jako rektor North American College, semináře pro Američany v Římě v letech 1994 až 2001; byl arcibiskupem Millwaukee 2002–2009 a v roce 2009 byl jmenován arcibiskupem New Yorku. V letech 2010–2013 byl předsedou americké biskupské konference. Jeho blog najdete na www.cardinaldolan.org. Dne 18. února 2012 jej papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem.

 

The Catholic Answer: Vaše Excelence, možná nejlepším místem, kde začít, je základní otázka: Co nazývá Církev povoláním?
Arcibiskup Timothy Dolan: Existuje povolání v obecném smyslu. A také v přesném smyslu. Myslím, že nemůžeme mluvit o tom přesném, aniž bychom rozuměli obecnému významu.

Musíme věřit – je to součást katolického pohledu na svět – že Bůh má pro každého z nás nějaký plán. Zve nás, abychom žili život, který nás přivede zpět k Němu. Volá nás, abychom to udělali. Latinské slovo pro toto volání je vocatio. Tedy určitým způsobem, v širokém smyslu, celý význam učednictví, celý smysl božské Prozřetelnosti, celý smysl toho, že Bůh pro nás má nějaký plán, vyplývá z toho, co můžeme nazvat tímto obecným smyslem povolání.

A tímto způsobem je toto stěžejní otázkou, kterou si musíte zodpovědět: Jak Bůh chce, abych strávil svůj život? Obecně víme, že Bůh nás chce mít na cestě, kterou půjdeme zpět k Němu.

Povolání v přesném smyslu je velmi konkrétní způsob, kterým On chce, abychom to provedli. A to je bod, v němž přichází na scénu kněžství, zasvěcený život, cesta v řádu, manželský život a zasvěcený život jednotlivce.

Vždy přemýšlím o tom, jak nám ujíždí vlak, když nemluvíme o manželství jako o povolání. A myslím, že právě to je největší krize povolání v dnešní Církvi. Když jen polovina katolíků vstupuje do manželství, jaký div, že je v krizi počet povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu.

Právě teď jsem se setkal s mladým párem, který za mnou přišel, protože se ptal svého kněze – a ten je poslal, aby se zeptali svého arcibiskupa – zda je v pořádku, že by chtěli při svatbě ležet v prostraci na podlaze při zpívané Litanii ke všem svatým. Pomyslel jsem si: „Wow, proč ne?“ A teď k tomu mladému páru: mluvíte o smyslu pro povolání, oni pečetili své povolání. Říkáme manželským párům: „To, co vy dva děláte, říká, že společně chcete zpět do nebe. Chcete jeden druhému pomáhat dostat se k svému věčnému cíli. A to samozřejmě chcete dělat prostřednictvím svátosti manželství.“

 

Proč je to pro nás tak kriticky důležité rozlišit Boží vůli a poznat, jak žít podle této vůle?
Protože, jak nám připomíná sv. Tomáš Akvinský, ten nejzákladnější drive, syrový motiv, který všichni máme ve svém životě, je být šťastný. Rodíme se s touhou být šťastní. A víme skrze Boží zjevení, že jedinou cestou ke skutečnému štěstí v tomto životě i v tom příštím je Boží vůle. Bůh touží po našem štěstí a řekl nám o cestě, jak šťastní být. Takže v naplňování Jeho plánu, v rozlišování Jeho vůle, v poslouchání Jeho zákona dosáhneme štěstí v tomto i příštím životě.

Na Církev se vždy hledí, jako by ke všemu říkala ne, ale my neříkáme ne – Církev je jedno velké „ano“. Ano ke všemu, co nás učiní šťastnými v tomto životě i v tom příštím. A víme z vlastní dlouhé zkušenosti – a Pán ví, že svatá Matka Církev je moudrá a vyučila se na své pouti – že když jdete proti Boží vůli, nakonec štěstí nedosáhnete. A čím jste starší, tím víc to vidíte, ne? Je to podobné Žalmům, podobné knihám Moudrosti ve Starém zákoně. Přikývnete hlavou a řeknete, že k té srážce přece muselo dojít. Každý se učí tvrdým způsobem.

 

Jak vidíte roli rodiny v rozlišování povolání?
Víte, jak je smutné, když mluvíte s mladým mužem o tom, že se stane knězem, a vykládáte si a vidíte, že je tam zájem a že se umí sám nad sebou zasmát, a má znalosti i nadšení a také upřímnost. A nakonec mu řeknete: „Tak jak budeme pokračovat? Mohu vám zavolat?“ A někdy – zlomí vám to srdce – ten mladík řekne: „Nevolejte mi domů, protože maminka a tatínek budou rozzlobení, když uslyší, že přemýšlím o tom, že se stanu knězem.“

Někdy myslím, že pro to existuje benevolentní vysvětlení, že tyto matky a otcové se drží při zemi jen proto, že chtějí, aby jejich děti byly šťastné, a oni si myslí, že kněží jsou nešťastní. A když si myslím, že kněží jsou prostě krabi, tak nechtějí, aby jejich synové skončili stejně. A proto vždy říkám kněžím: „Musíme být muži radosti, protože jinak který rodič bude chtít, aby se jeho dítě stalo knězem?“ Myslím, že se to mění a máme pozitivní vliv. Když rodina září, když rodina podporuje, když rodina pomáhá. Často mne vidíte mluvit nebo psát o „kultuře povolání“.

Co chápu jako kulturu povolání: když naši mladí lidé dospějí v kultuře, která vás podporuje v plnění Boží vůle a potvrzuje touhu stát se knězem, získáte kněze. Vyrostl jsem v takové kultuře. Řekl jsem svým učitelům na základní škole: „Myslím, že chci být knězem“. A oni se rozzářili a udělali všechno možné, aby mne podpořili. Kněz v naší farnosti to samé. To samé lidé kolem mne. Moji bližní. Celá farnost. Vzpomínám si jako dítě – bylo mi 9 nebo 10 – seděl jsem u holiče a on povídá: „Hej prcku, čím chceš být, až vyrosteš?“ Odpověděl jsem: „Chci být knězem.“ A on ani nebyl katolík, ale řekl: „Tak to je paráda.“ Tak tohle je ta kultura povolání, kterou potřebujeme v Církvi.

Obávám se, že jsme určitý čas měli kulturu odrazující povolání. A rodiny byly někdy její součástí. Vždy mne udiví, když máme kněžské svěcení, kolikrát se to stane příležitostí k návratu celé rodiny k víře, protože předtím vyhasla. A někdy dnes v Církvi máme mladé muže, kteří svěcení přijímají jako noví konvertité. Možná byli vychování jako katolíci méně nadšeným způsobem, vzdálili se víře, obvykle na střední nebo vysoké škole, a potom snad přijali víru znovunalezeným způsobem jako dvacetiletí, a odtud přišlo povolání.

Rodina se mezitím takříkajíc „válí v prachu“, neoponuje, ale je naprosto lhostejná. A velmi často, když se seznamuji se seminaristy, mi říkají „Moje rodina je tím hodně rozhozená“ nebo „Moje rodina neví, co s tím dělat“ nebo „Moje rodina se pořád snaží přesvědčit mne, abych své rozhodnutí změnil“.

Ale velmi často je vysvěcení příležitostí k rodinné jednotě a rodina se vrací k praktikování víry a přímo září ze synovy volby, zvláště když vidí kulturu povolání v semináři, když vidí syna šťastného, když vidí dobré muže kolem něho, kteří sdílejí jeho hodnoty a smysl toho povolání. Tady se děje zázrak.

 

Někdy lze zaslechnout myšlenku, že zažíváme nové jaro v kněžských povoláních. Vidíte ho?
Tak vidíme ho v univerzální Církvi. Vidíme ho v Africe, vidíme ho v Asii, v některých částech střední Ameriky a východní Evropy. Vidíme ho v některých hnutích. Myslím, že musíme být realističtí. Jsme někde na začátku března. Tedy je trochu příliš brzy říkat, že jaro je tady. Církev však vždy žije při vědomí toho, že jaro přichází. Ale musíme být realističtí.

Myslím, že skutečná odpověď je v tom, o čem jsme mluvili na začátku: obnova povolání v nejširším smyslu v Církvi. A nemyslím tím ten obecný nejmenší společný jmenovatel, když hlásáme „každý má nějaké povolání“. Vždy říkám svým kněžím, aby kázali o povolání ke kněžství stroze, neapologetickým způsobem. Ale aby to ani neutopili výroky jako „Nemám záměr snižovat tato jiná povolání“ nebo „Kéž bychom mohli světit ženaté muže“, prostě něčím takovým. Pokud se sem dostanete, lidé jsou tak zmateni, takže jak můžete přesvědčivě svědčit pro kněžská povolání?

Mluvme o kněžských povoláních přímo a stroze. Ale v našich pravidelných kázáních také nemůžeme nikdy zapomínat na to, že pokud rozvineme smysl pro Boží prozřetelnost, že Bůh má pro nás všechny plán, že se dostaneme k základní otázce našeho života. Jak nám připomíná sv. Ignác z Loyoly, všechno, co děláme, by mělo být zacíleno k naší věčné spáse. Máme Prozřetelnost, máme náš věčný cíl a rozvíjíme smysl pro službu, správcovství.

Správcovstvím myslím to, že Bůh nám dal všechno, včetně našeho příštího nádechu, jako zcela nezasloužený a velmi štědrý dar. Takže chceme žít odpovědí pokorné vděčnosti za tyto dary a řádně se o ně starat, aby bylo vidět, že jsou používány k dosažení jejich věčného cíle a lásky a služby pro ostatní.

Pokud dosáhneme těchto tří věcí... smyslu pro Prozřetelnost, smyslu pro naši věčnou spásu a smyslu pro správcovství, těchto tří biblických ctností, ze kterých přicházejí povolání. To by mělo být stálou ingrediencí našeho kázání. A to povede k jarnímu období.

 

Jakou radu dáváte mladému muži, který uvažuje o kněžství?
První a nejdůležitější je smysl pro učednictví. Začínáte péčí o svůj vztah s Ježíšem Kristem. Poznáváme Ježíše, mluvíme s ním, říkáme mu, že ho potřebujeme, milujeme a že bez něho nemůžeme dělat nic. Říkáme mu, že je náš Pán a Spasitel, ale také mu říkáme, že ho považujeme za svého nejlepšího přítele. Říkáme mu, že chceme zbytek svého života, zde a na věčnosti, strávit s ním. Prosíme o jeho milost, o milosrdenství a o ctnosti. Čteme jeho evangelium. Sedáme před ním v jeho eucharistické přítomnosti. Toužíme ho přijímat ve svatém přijímání, toužíme slyšet ujištění o jeho milosrdenství ve svátosti smíření; toužíme sdílet to vše s přáteli ve zdravém společenství; toužíme setkávat se s ním ve tvářích chudých, v našich činech služby. Papež Benedikt nás učil všechny ve své úvodní homilii: „Volám vás ke svatosti, což je přátelství s Ježíšem.“ Když mi hoch řekne, že skutečně přemýšlí o tom, že se stane knězem, takže by měl víc pracovat na svém duchovním životě, myslím, že se trefil. Pracuješ na svém duchovním životě – zkoušíš se modlit co nejlépe, často chodíš na mši, rád přijímáš Pána ve svatém přijímání a trávíš čas návštěvami u Něho, máš rád Písmo, jsi ponořen do života svatých, chceš vědět víc a víc o své katolické víře, vážíš si přátelství s lidmi, kteří sdílí tvé hodnoty, miluješ Církev a svou farnost, jsi zapojen do služby. Všechny tyto věci zintenzivňují život přátelství s Ježíšem, které znamená svatost. Když to tak činíme, když rozvíjíme svatost, když rozvíjíme učednictví, potom přijde povolání ke kněžství.

Matthew E. Bunson, The Catholic Answer
Přeložil Martin Kvapilík



27. 04. 2020, RC Monitor 8/2020