1. den novény za zastavení pandemie s prosbou o přímluvu sv. dětí / ne 29. listopad 2020

Novénu začínáme vždy křížem, úkonem kajícnosti a společnou Modlitbou národů proti pandemii . Bože, náš Otče, Stvořiteli světa, všemohoucí a milosrdný, z lásky k nám jsi poslal na svět svého Syna j... (pokračování)

Metafyzický rozměr sporu Bostock versus Clayton County

Elizabeth Anscombová proslula svým tvrzením, že všeobecné přijetí antikoncepce oslabí vztah mezi manželstvím, sexem a dětmi. Také však předpověděla, že povede k celkovému přijetí homosexuálních praktik a vztahů. Když Nejvyšší soud Spojených států amerických v kauze Griswoldová versus Connecticut (1965) vyhlásil, že užívání antikoncepce je ústavním právem, etabloval se jako pečovatel o sexuální revoluci a spustil rozsáhlý sociální experiment, který měl tezi Anscombové prověřit.

Metafyzický rozměr sporu Bostock versus Clayton County

Dnes vidíme výsledky. Jestliže rozhodnutí ve sporu Griswoldová versus Connecticut na teoretické rovině oddělilo sex od dětí, rozhodnutí v kauze Eisenstadt versus Baird (1972) v těsném závěsu oddělilo sex od manželství. Poté v případu Lawrence versus Texas (2003) začal být homosexuální intimní styk pojímán jako ekvivalent manželství. Následovalo ještě mnohé další. Nyní nás tato dlouhodobá mizérie dovedla ve sporu Bostock versus Clayton County k rozhodnutí, jímž většina v čele se soudcem Neilem Gorsuchem téměř bez diskuse odmítla skutečnou existenci pohlaví a organické jednoty lidského subjektu.

Mnohé konzervativce zvlášť roztrpčuje skutečnost, že se Gorsuchovo rozhodnutí snaží tento nejnovější, silně radikální útok Nejvyššího soudu na lidskou přirozenost předkládat jako čistý projev „originalistického přístupu“ (přesvědčení, že americká ústava má být vykládána v souladu s původním záměrem jejích autorů – pozn. překl.). Soudci bývají často obviňováni z toho, že zemi vnucují své vlastní politické preference. Tato kritika však podceňuje rozsah toho, co je v sázce v řetězci případů vedoucích ke kauze Bostock. Otázka, zda opravdu existuje něco jako muži a ženy, není „politická preference“.

Gorsuch s pedantskou přesností latinského gramatika pomalejším z nás vysvětluje, že není možné, aby zaměstnavatel odmítl někoho zaměstnat na základě „homosexuality nebo transgenderového statusu“, aniž by se tím zároveň nedopustil diskriminace „na základě pohlaví“. Například s mužem odmítnutým proto, že ho sexuálně přitahují muži, se nakládá jinak, než kdyby byl ženou, kterou přitahují muži. Podobně s mužem, který je zaměstnavatelem odmítnut proto, že se „identifikuje“ jako žena, je nakládáno jinak, než kdyby byl ženou, která se „identifikuje“ jako žena.

Čtenáři nejspíš cítí, jak silně je tato argumentace zvrácená, ale možná nedokážou přesně určit v čem. Pokud argumentace nemá degenerovat na pouhá klišé, musí se vztahovat k něčemu z reálného světa. Ale k čemu? Pojem diskriminace, jak nám říká samotný tento případ, vyžaduje, aby nejméně dva odlišní, avšak „podobně postavení“ jedinci měli nějaký společný rys. V tomto případě je tímto společným rysem „přitažlivost k mužům“ nebo „sebeurčení jako ženy“; odlišnými, avšak podobně postavenými osobami jsou muž a žena, s nimiž se jedná rozdílně.

Argumentace tu tedy předpokládá, že když muži přitahují muže a když přitahují ženu, jde o identický druh přitažlivosti. Zároveň předpokládá, že „identita“ muže jako ženy je totožná s „identitou“ ženy jako ženy a že ve skutečnosti jde o identický druh „identity“. Odložíme-li stranou otázku, jak by muž mohl vědět, že sám sebe „jako ženu“ zakouší stejně, jako sama sebe vnímá žena, toto přirovnání vyvolává ještě jeden zásadnější problém. Gorsuch je těmito svými předpoklady nucen také předpokládat, že pohlavně dimorfní tělo a mentální aspekty přitažlivosti a „identity“ spolu souvisí jen vnějškově, ba dokonce nahodile.

V Gorsuchově sexuální ekonomii se tedy muži a ženy navzájem nepřitahují proto, že je přirozené, aby muži přitahovali ženy a naopak. Jejich vzájemná přitažlivost tu je dána pouze tím, že náhodou mají jednu z možných „orientací“. Právě tento předpoklad nahodilosti tvoří filozofický základ pro chápání homosexuality jako něčeho normálního. Gorsuch tak na základě v podstatě homosexuálního paradigmatu de facto celkově mění pojetí sexuality. Neméně důležité je, že tím, jak podle tohoto pojetí vykládá i způsob užití slova „pohlaví“ v VII. hlavě Občanského zákoníku, vnucuje toto paradigma nehledě na jeho filozofickou pochybnost jako otázku zákona všem mužům, ženám a dětem bez výjimky.

Podobně se nová sexuální ekonomie domnívá, že „gender“ je „určený“ a „přidělený“. Tyto výrazy vypovídají o vnějškovém a nahodilém vztahu mezi pohlavně odlišeným tělem a tím, jak člověk sám sebe vnímá jako pohlavně odlišenou bytost. Organická jednota daného subjektu je tak radikálně roztříštěna. I zde však platí, že implicitní filozofická antropologie předpokládaná tímto krokem přesně odpovídá postojům hnutí za právo na „genderové sebeurčení“. Podobně, jako tomu bylo s „orientací“, tak Gorsuch chápe lidský subjekt podle v zásadě „transgenderového“ paradigmatu a vnucuje toto paradigma celé populaci jako otázku zákona. Gorsuchova argumentace je převrácená, protože o věci fakticky rozhoduje předem a k závěru dospívá pouze převzetím metafyzické pravdy, která je svou podstatou a lidsky sporná.

Pro přirozenost člověka není nic tak základní jako dělení lidstva na muže a ženy a souvztažnost jejich těl. Nic není pro dějiny, civilizaci a budoucnost tohoto druhu tak ústřední. Nic nemá na osobní blaho, integritu a autentickou identitu člověka zásadnější vliv. Naše příbuzenské vazby jsou do našeho těla vepsány od narození. To vše je nyní podrobeno tříštivým a svévolným tendencím nové sexuality, s jejím redukováním těla na mechanismus a funkci a s tím, jak jednotlivce vydává na milost vrtochům psychických stavů. Schopnost definovat, co jsou lidé – jaká je jejich základní podstata – může být pouze prototypem chabě zastřeného totalismu.

Gorsuch předkládá daný názor jako konzervativní a umírněný. Zdánlivě uplatňuje Scaliův upřednostňovaný způsob výkladu a požaduje omezený rozsah uplatnění. Předstírá, že tělesné „pohlaví“ přijímá jako skutečné a že zachovává takzvané binární dělení na muže a ženy. Soudce Kavanaugh ve svém oponentním stanovisku oceňuje konečný výsledek jako důležitou záležitost spravedlnosti, když ne to, že ho bylo dosaženo soudcovskou legislativou.

Nikdo by se neměl nechat zmást. Principy ohlášené v rozhodnutí ve věci Bostock versus Clayton County budou expandovat do celého organismu amerického práva a jeho metafyzické předpoklady budou dál podkopávat „binární“ charakter pohlaví, jako tomu je ve velké části hnutí za právo na „genderové sebeurčení“. Nakonec tento proces začne ničit sám sebe, neboť toto hnutí na srozumitelnost odlišnosti pohlaví spoléhá a zároveň ji oslabuje. Jeho ztroskotání však nebude zárukou blahodárné obnovy.

Zatím s sebou toto expandování nese všeobecný požadavek, aby navzdory našemu nejhlubšímu lidskému instinktivnímu poznání a zkušenostem všichni mluvili a jednali – a nakonec i přemýšleli – podle nových metafyzických kategorií. To není nic jiného než vynucená nepoctivost.

David S. Crawford, First Things
Přeložila Alena Švecová


05. 10. 2020, RC Monitor 19/2020