sv. Eusebius / po 2. srpen 2021

Pocházel ze Sardinie a studoval v Římě. Ve Vercelli se stal r. 345 prvním biskupem. Osvědčil se ve výchově duchovenstva. Trval na pravověrnosti a byl proto ve vyhnanství a týrán od ariánů. Trpěl příkoří v Pales... (pokračování)

Katolík setrvávající v těžkém hříchu

Na své první mši, kterou jsem vysluhoval jako kněz, a od té doby i na všech ostatních, jsem se potichu modlil jednu ze dvou modliteb, kterou se modlí kněží po celém světě dříve, než přijímají Tělo a Krev Páně: Pro tvou lásku tě prosím, Pane Ježíši Kriste, ať přijímání tvého těla a tvé krve není mým odsouzením, ale mou ochranou a lékem pro duši i tělo.

Katolík setrvávající v těžkém hříchu

Tato modlitba evokuje slova sv. Pavla z 1. listu Korintským. Pavel zde církev vybízí, aby žila v opravdové víře, nerozpolceně a bezúhonně. Korinťanům připomíná: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti Tělu a Krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije“ (1. Korintským 11,27–29).

Tato slova o lásce církve k těm, kdo se odvažují přistoupit k oltáři, jsou plná péče a milosrdenství a Duch svatý nám je dal k ochraně a uzdravení. Obsahují však burcující varování: Kdo se hlásí k víře církve, musí žít tak, jak nám církev přikazuje, protože skrze svou církev nás Ježíš Kristus volá k pokání, odpuštění a svatosti. Přistupovat k Eucharistii jiným způsobem znamená odsuzovat se na oltáři Páně.

„Kdo se hlásí k víře církve, musí žít tak, jak nám církev přikazuje, protože skrze svou církev nás Ježíš Kristus volá k pokání, odpuštění a svatosti.“

Sv. Pavel ujišťuje o veliké moci Eucharistie, ale upozorňuje na to, jak nebezpečné je přijímat ji bez náležitého rozpoznání. Jde o svaté nebezpečí, které jde ruku v ruce s naší svobodou žít konzistentně, či nekonzistentně, žít v souladu s Boží pravdou a pravdami církve, nebo ne. Říkat a slyšet tuto pravdu může být těžké, ale láska mluví pravdu. Přistupovat k Eucharistii lehkovážně a beze strachu z možného odsouzení znamená dávat v sázku svou věčnou spásu.

My biskupové však dnes o odsouzení moc nemluvíme. Vytvořili jsme si téměř výlučnou pedagogiku přijetí. Jistě, všichni jsme povoláni k tomu, abychom se navzájem milovali mocnou láskou a uváděli nezasvěcené a hříšníky do tajemství nekonečného Božího milosrdenství. Tato láska se však v určitých ohledech stala povrchní. Láska opravdu je milosrdná, avšak ryzí láska je také pravdomluvná. Ježíš nám ve své službě dává mnoho příkladů: Petr a apoštolové, žena přistižená při cizoložství, Zacheus a Samaritánka. Láska uznává, že odsouzení je v dosahu. Uvědomuje si, že k oltáři a Eucharistii je nutno přistupovat s bázní před Hospodinem.

Tyto úvahy zde předkládám po mnohých modlitbách a přemýšlení o stavu církve v těchto náročných dobách. V posledních letech se obrovská pozornost věnuje politice, ekonomice, ekologii a globálnímu zdraví. Většina naší společnosti žije ve světě prosyceném zprávami o aktuálním dění. Dokonce i církev, včetně nás biskupů, jako by věnovala větší pozornost občanskému a fyzickému uspořádání než nadpřirozenu. To všechno je sice dobré a mělo by to být vážně promýšleno, ale nespočívá v tom účel, pro jaký jsme byli stvořeni, účel, pro který existuje Církev – podílet se na poslání Krista vykupitele a přivádět duše ke spáse a věčnému životu.

„K oltáři a Eucharistii je nutno přistupovat s bázní před Hospodinem.“
Otázky ohledně správného přijímání Eucharistie jsou často spjaty s politickými úvahami: Jak může církev v přepolitizovaném světě nejlépe dosvědčovat pravdu o své vlastní podstatě? Nebudou biskupové, kteří používají konzistentní, jasné a srozumitelné svědectví, odhánět věřící z církve? Nebude takové jednání využito k politickým účelům? Pro naši moderní společnost to jsou nesnadné otázky, ale zároveň celý problém zkreslují.

Otázka věrnosti podstatě Eucharistie se netýká především církevního práva nebo náležité kázně, byť ani to bychom neměli přehlížet; jde tu spíš o lásku, křesťanskou lásku vůči bližnímu. Sv. Pavel jasně píše, že pokud někdo přijímá Tělo a Krev našeho Pána nehodně, ohrožuje tím svou duši. Toto platí pro každého katolíka, ale zvlášť závažné to je v souvislosti s falešným svědectvím, které mnozí veřejní činitelé někdy podávají ohledně nejzákladnějších pravd o člověku.

Když Církev bagatelizuje nebezpečí nehodného přijímání Eucharistie, neprokazuje náležitou lásku těm, kdo dál ohrožují svou duši. Výměna věčného života za „uctivost“ a „zdvořilostní povinnost“ není dobrý obchod a jako biskup nemohu zůstat mlčet, když lidé, které jsem povolán milovat, potenciálně ohrožují svou věčnou duši. V soudný den budu tázán, jak jsem svým bližním projevoval lásku, a nechci být nucen odpovídat, že jsem zanedbával kázání Božího slova a učení církve, protože takové projevy lásky byly nepopulární, nepohodlné a nebyly v dané době pokládány za důležité.

„Biskupové, stejně jako věřící, by měli mít jasno v tom, že pokud neprojevujeme lásku těm, kdo nechtějí slyšet pravdy naší víry, dopadá na nás odsouzení.“

Pečovat o duše, jež mi byly svěřeny, je také definice mé služby. Biskupové, stejně jako věřící, by měli mít jasno v tom, že pokud neprojevujeme lásku těm, kdo nechtějí slyšet pravdy naší víry, dopadá na nás odsouzení.

Veřejná povaha Eucharistie také ovlivňuje, jak Církev řídí účast na ní. Kodex kanonického práva o přijímání Svátosti oltářní uvádí, že „rovněž se nepřipustí ti, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu“ (Kán. 915). Pravidla ohledně Eucharistie jsou stanovena v zájmu věřících a existují pro uchování autentičnosti a tajemnosti setkání, k němuž zde dochází se vzkříšeným Kristem. Existují proto, že Církev miluje každého člověka, touží po tom, aby každý dosáhl cíle, k němuž byl stvořen, spojení s Bohem. Církevní právo a láska se vzájemně nevylučují. Samotné Ježíšovo učení o Eucharistii bylo od samého začátku výzvou. Janovo evangelium (J 6,52–69) popisuje, jak ohlášení Eucharistie vyvolalo mezi Ježíšovými následovníky takové pozdvižení a rozdělení, že ho mnozí následovat přestali. Ježíš jim z pastýřské citlivosti nebránil odejít a nežádal od nich, aby zůstali. Místo toho je nechal jít, protože účast na Eucharistii („jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev“) vyžaduje určitý souhlas víry a určitou konzistentnost v životě daného člověka, jak to církev učí už od prvních století. Tento souhlas víry vidíme v Petrově odpovědi, když se Ježíš apoštolů zeptal: „I vy chcete odejít?“

Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (J 6,69).

Otázka svědomí
Dnes často slýcháme o nadřazené roli svědomí při rozhodování člověka ohledně Eucharistie. Svědomí však žádné rozhodnutí neomlouvá jen proto, že si daný člověk učiní osobní úsudek o tom, co je dobré a co ne. Svědomí musí být náležitě formováno, aby dokázalo správně rozpoznat mezi dobrem a zlem. Dobře formované svědomí vede lidské srdce, vůli a mysl k tomu, aby se podřizovaly vůli našeho milujícího Otce. Musíme také pochopit, že pokud svědomí není formováno, může se mýlit a nikdy by nemělo odporovat Božímu zákonu. Co je dobré a zlé, určuje Bůh, nikoli lidé, byť jsou případně i společensky jakkoliv vlivní. Stačí se podívat na minulé století, abychom viděli, co mohou způsobit špatné vlády, když prohlašují zlo za dobro: Podívejte se na příklady nacistického Německa a komunistických režimů.

Jako biskup jsem povinen pomáhat věřícím v mé péči správně formovat jejich svědomí. Jsem povolán řídit se týmž postupem, jaký Pán předkládá svým učedníkům v Matoušově evangeliu:

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Mt 18,15–18)

Tuto zodpovědnost beru velice vážně, a právě proto jsem nucen zabývat se omylem, že k svátosti oltářní může přistupovat každý pokřtěný katolík, který o to stojí. Nikdo z nás není oprávněn přicházet k Hospodinovu oltáři, aniž by řádně zpytoval své svědomí a činil náležité pokání, pokud se dopustil vážného hříchu. Eucharistie je dar, nikoli právo a nehodným přijímáním se posvátnost tohoto daru jenom znevažuje. S ohledem na způsobené veřejné pohoršení to obzvlášť platí v případě veřejných činitelů, kteří svým vládnutím zatrvzele porušují přirozený řád, zejména ve významné problematice umělých potratů a eutanazie, usmrcování nevinného života i dalších činů, jež odporují učení církve o důstojnosti života.

Je sice pravděpodobné, že mnozí – příliš mnozí – přijímají eucharistii ve stavu objektivní oddělenosti od Boha, ale veřejní činitelé, kteří otevřeně a odhodlaně žijí ve stavu vážného hříchu, nesou ještě větší zodpovědnost. Jejich příklad uvádí druhé do hříchu a zvyšuje nebezpečí odsouzení, které je může postihnout, až stanou před Bohem. Pokud je církev opravdu miluje, což je pravda, pak je víc než vhodné volat je k tomu, aby se skrze pokání vrátili do důvěrného vztahu s každou osobou Trojice, dřív než budou přijímat Ježíšovo tělo a krev způsobem, který ohrozí jejich věčnou spásu.

Mluvit pravdu jako projev lásky
Obávám se, že mnozí pokřtění katolíci neberou eucharistii vážně, protože neberou vážně hřích, a to je z velké části chyba špatné katecheze, kterou jako biskupové pozorujeme až příliš dlouho. Když se s eucharistií nakládá v naší liturgii nedbale, při zpovědi se bagatelizuje a v kázáních se opomíjí, není divu, že ohledně její posvátnosti panuje zmatek. V konečném důsledku tu jde o další selhání v křesťanské lásce. Opravdová láska je vždy plná soucitu, něhy a pravdy. Milovat svého bližního znamená toužit po tom, aby žil v nádherné pravdě mše svaté a skutečné přítomnosti našeho Pána. V tomto ohledu nesou duchovní za nesprávné přijímání eucharistie ještě větší zodpovědnost.

„Jako biskup jsem povinen pomáhat věřícím v mé péči správně formovat své svědomí.“
Když Ježíš odsuzuje ty, kdo slyší Boží slovo, ale nejednají podle něj (Lk 6,46–49), předpokládá, že se evangelium hlásá. Nepochybně tu jsou ti, kdo vědí, co církev učí, a odmítají to (například učení církve o posvátnosti života nebo pravdu o přirozeném manželství), ale jiní evangelium neslyší, protože ho církev nehlásá účinně.

Tento okamžik sebezpytování církve, zda postupuje v souladu s podstatou eucharistie, je pro mě a všechny ostatní biskupy příležitostí k tomu, abychom se nově zavázali k neapologetickému kázání Ježíše Krista. Naše kostely nezaplní tlumení evangelia, nýbrž hluboká, autentická víra v Ježíše, zakotvená v naší osobní lásce k němu jako k našemu Pánu a spasiteli. Takový příklad nám dávají svatí. Ukazují nám, jak víra v Ježíše vede k radikální poddanosti Otcově vůli, nehledě na politické či společenské důsledky, ať to stojí cokoli, jak to vidíme u dnešních mučedníků.

Modlím se, aby mě a církev vedl Duch svatý ke konzistentnímu životu, jehož zdrojem a vrcholem bude eucharistie a víra v Ježíše. Kéž nás to všechny vede k pokoji mysli a těla a k lásce vůči našim bližním, nehledě na cenu, abychom mohli tady na zemi zakoušet radost z evangelia – a žít v nebi společně.

Samuel J. Aquila
Přeložila Alena Švecová


23. 06. 2021, America: The Jesuit Review / RC Monitor 12/2021