sv. Eusebius / po 2. srpen 2021

Pocházel ze Sardinie a studoval v Římě. Ve Vercelli se stal r. 345 prvním biskupem. Osvědčil se ve výchově duchovenstva. Trval na pravověrnosti a byl proto ve vyhnanství a týrán od ariánů. Trpěl příkoří v Pales... (pokračování)

Nepodstatnost rasy

Od zavraždění Martina Luthera Kinga uplynulo víc než půl století. Jak národ na jeho zabití reagoval? Odpověď je snadná. Ihned se vzedmula vlna téměř všeobecného smutku a rozhořčení, které se neomezovaly na žádnou konkrétní rasu či politické přesvědčení. Američané v celé zemi byli tím, co se stalo, zděšeni a byli pevně odhodláni pokračovat v zápase, který dr. King vedl a který ho stál život.

Nepodstatnost rasy

O jaký zápas šlo? Jaké cíle mělo hnutí, jež spolu s ostatními započal a které jeho následovníci odmítli opustit? Lze je shrnout dvěma slovy: rovnost a spravedlnost. Prakticky to znamenalo, aby nikdo nebyl posuzován, slovy samotného dr. Kinga, „podle barvy své kůže, nýbrž podle obsahu svého charakteru“.

Toto vyjádření zní dnes velmi staromódně. V podstatě je natolik zastaralé, že pokud by se na něj v dnešní době někdo ve své lehkovážnosti odvolával, nejspíš by byl brzy umlčen. Co se to s námi stalo, že jsme dospěli do takového stavu? Uctívané ideály prohlašujeme za přežité a pak zatracujeme lidi, kteří v nich nadále vidí trvalou hodnotu a kteří jsou tak zpátečničtí, že idealizují vztahy mezi lidmi, jako by nezáleželo na barvě, ale hlavně na charakteru.

Je tato představa opravdu tak předpotopní? Při čtení obvyklých mediálních reakcí na nedávné události ve světě, kdy někde bělošští policisté usmrtili černošské muže – a dokonce i mladé černošské ženy, jako tomu bylo v případě zastřelení šestnáctileté dívky ve městě Columbus ve státě Ohio, právě v den, kdy byl Derek Chauvin ve všech bodech obžaloby usvědčen z vraždy Georga Floyda. (Poznámka pod čarou: je jedno, že přivolaný policista střelbou ve skutečnosti zachránil nevinnou černošskou dívku, kterou nezletilá útočnice ohrožovala nožem.)

Když je člověk v zajetí mánie, fakta mu nesmí stát v cestě. Například v článku od fejetonistky Connie Schultzové, která je mj. držitelka Pulitzerovy ceny, čteme následující: „Jsem běloška, která se nikdy ani na chvíli neobávala, že jí barva její pleti přivodí smrt.“

Tato věta je chybná ze dvou důvodů. Za prvé prostě není pravdivá, jakkoli to třeba paní Schultzová myslí upřímně. Za druhé až příliš mnozí lidé v Americe, vychovávaní médii hlavního proudu k tomu, aby si o své zemi – a ve skutečnosti i sami o sobě – mysleli to nejhorší, sami sebe víceméně přesvědčili, že i kdyby statistiky naznačovaly značně odlišný výsledek, musí se ztotožnit s převládajícím výkladem, protože jinak by byli nenapravitelnými rasisty.

Je to smutné, ale zdá se, že paní Schultzová do tohoto tábora patří také. „Snažím se nechat poučit od svých černošských přátel, studentů a kolegů,“ říká nám, zatímco úzkostně hledá řešení problému toho, že je běloška. Ale běda, jak připouští, jedinou radou, které se jí dostává, je zmlknout a poslouchat. „Pro všechno, co je správné a svaté,“ říkají jí, „prostě na chvíli zmlkni a poslouchej. Ignorovat jejich bolest,“ poučuje nás, „znamená zveličovat naši lhostejnost, přičemž zaplňovat tento prostor našimi slovy a našimi pocity je jen jiný způsob, jak říkat: ’Nechápu tě.‘“

Je docela těžké ubránit se tomu, abychom člověku, jemuž právě bylo řečeno, aby zavřel ústa, ale pak vychrlí stovky slov, jimiž nás vybízí k mlčení, nepřipomněli, že by možná působil věrohodněji, kdyby si vzal k srdci svou vlastní radu a prostě zmlkl – zvlášť když poté, co se celou dobu „snažila představit si, jaké to je, být právě teď na jejich místě“, nakonec jasně přiznává: „Nevím, protože v této bělosti bytí vědět nemohu. Kvůli nim se ale budu snažit dál.“

Proč přesně by se měla dál snažit? Proč by se o to vůbec měl kdo snažit? Pokud je „bělost“ stav, jemuž nelze uniknout, ale kvůli kterému nám je souzeno nikdy nepochopit „jinakost“, jaký smysl taková snaha doopravdy má? Pokud je být bělochem základní výpověď o bytí člověkem, pak se s tím samozřejmě nedá nic dělat, leda snad proklít den, kdy jsme se narodili.

Z toho mimochodem vyplývá i nesmyslnost spílání dalším bělochům – nebo dokonce jejich démonizování, když se opováží vyjádřit v této záležitosti svůj nesouhlas. To, že jsou běloši, přece není jejich vina. A protože neschopnost porozumět lidem jiné barvy pleti zůstává údělem všech bělochů, možná by nad námi paní Schultzová mohla přimhouřit oko.

Ani náhodou. „Za celých devatenáct let mé redaktorské praxe,“ sděluje nám z výšin Olympu, „nepřicházelo od lidí, kteří vypadají jako já, tolik nenávistných vzkazů o rasismu. Jejich obsah, zahalený někdy do slov Bible, ale často plný neskrývaného vzteku, je stále týž: Zrazuješ svoje lidi.“

Kdo jsou ti „lidé“? A jak zná jejich rasu? Zaškrtává se v některé z těch kolonek, které musí vyplnit ti, kdo si s ní dopisují? Člověk si tu nutně klade otázku, zda jejich jediným zločinem nebylo to, že nemoudře vyjádřili svůj nesouhlas s Connie Schultzovou. Samozřejmě to není jejich vina, pokud jsou dle jejího soudu takoví lidé už samotnou svou „bělostí“ nuceni nesouhlasit. Vyvstává tedy otázka, jak se paní Schultzové přesně podařilo tomuto údělu uniknout.

Úplně jiné a také mnohem víc osvěžující by bylo, kdybychom se mohli vrátit do doby, kdy v mysli dr. Kinga (a bezpočtu milionů, kteří sdíleli jeho jednotící vizi) lidé mohli být posuzování nikoli podle toho, jak vypadají, nýbrž podle toho, jak se chovají. Není toho na této frontě dost, aby to zaměstnalo nás všechny? Bylo by to i bezpečnější.

Regis Martin
Přeložila Alena Švecová


24. 06. 2021, Crisis Magazine / RC Monitor 12/2021