Přehled zpráv
SVĚT
Kongregace pro nauku víry zaslala biskupům celého světa dotazník ohledně aplikace motu proprio papeže Benedikta XVI. Summorum pontificum, který podstatně usnadnil možnost užívání starší liturgické formy podle misálu Jana XXIII. z roku 1962 jakožto tzv. „mimořádné formy“ římského ritu. Kongregace pro nauku víry nedávno vydala dva dekrety (Quo magis a Cum Sanctissima), které tento misál aktualizují doplněním sedmi prefací a umožněním slavení svátků světců kanonizovaných po roce 1960. Tato opatření příznivě komentoval známý obhájce tradiční liturgie Peter Kwasniewski. Současný dotazník naopak budí u některých příznivců tradiční liturgie nedůvěru.
K 93. narozeninám emeritního papeže Benedikta XVI., které oslavil 16. dubna, vychází jeho nový rozsáhlý životopis, jehož autorem je německý publicista Peter Seewald.
„Vrátí se katolíci na mše svaté?“ ptá se David G. Bonagura, Jr., na serveru The Catholic Thing. „Je mnoho rodičů, kteří mají za to, že chodit do kostela je dobré, ale není to nezbytné. Kromě té jedné nedělní hodiny jsou jejich životy už zcela sekularizované. Když nyní o mši svatou přišli, jak se jejich životy změnily po duchovní stránce? Patrně nijak zvlášť. A protože nemají plné porozumění mši svaté, budou se řídit svými pocity: necítím, že by mi něco nějak zvlášť chybělo, tak proč se vracet?“ obává se Bonagura. Podobné to prý může být u teenagerů a mladých, kteří brali náboženství legalisticky: do kostela chodili, protože si mysleli, že je to Boží zákon – teď se ale ukázalo, že o tom rozhodují biskupové...
Katolíci, kteří se snaží učit pravdu o ideologii transgenderu, nalezli nečekaného spojence: feministky neuznávající transgender či jinak řečeno feministky „kritické vůči genderu“, které tvrdí, že hnutí transgenderu ženám ubližuje. Ale přestože katolíci a feministky kritické k genderu nacházejí společnou základnu, existují také důležité body, na kterých se neshodnou, a to i v otázkách genderu.
Přední analytický tomista Edward Feser přirovnává ve své úvaze popírání nebezpečí koronaviru, běžné z počátku nákazy, k popírání nebezpečí pekla. „Vzhledem k tomu, že COVID-19 napadá pouze tělo, kdežto peklo obnáší trvalé utrpení jak těla, tak duše, nemělo by v nás zavržení budit mnohem větší strach než COVID-19?“ ptá se Feser. „Jestliže restriktivní opatření uvalené na celý svět jsou jedinou rozumnou reakcí na COVID-19, proč se stejná naléhavost nepřiznává potřebě obrátit nekatolíky na jedinou pravou víru, pro spásu jejich duší? V čem je rozumnější sázka na „nepřekonatelnou nevědomost“, pokud jde o jejich spásu, než sázka na to, že koronavirus vyřídí příchod letního počasí?“
Povinnost účastnit se mše svaté o nedělích a zasvěcených svátcích stanovená v kánonech 1246–1248 (viz též KKC čl. 2180–2183) je silně závazná ve svědomí. Žádný hodnověrný komentátor to nezpochybňuje. Církev však nevynucuje tuto povinnou účast vnějšně (na mši například nehlídkuje církevní policie a nedává pokuty za neúčast), ale formuluje pokyny k tomu, aby pomohla věrným katolíkům posuzovat jejich povinnosti za nejrůznějších okolností.
John Allen komentuje páteční mimořádné papežské požehnání Urbi et orbi a píše o „ikonickém obrazu“ papeže modlícího se na prázdném Svatopetrském náměstí. „Papež nejenže poskytl obraz, který je patrně předurčen stát se tím nejikoničtějším za celou pandemii, ale také zavřel ústa kritikům „neviditelnosti“ a „mlčení“ Církve,“ domnívá se Allen.
V průběhu nejbližších týdnů nebo měsíců, zvláště v době Svatého týdne a Velikonoc (což je kulminační bod celého liturgického roku), miliony katolíků v zemích tzv. svobodného světa budou zbaveny veškeré možnosti náboženského kultu v důsledku reakce civilních i církevních úřadů na epidemii koronaviru COVID-19. Nejbolestnějším a zároveň nejvíce znepokojujícím aspektem této situace je zbavení věřících možnosti účasti na mši sv. a svátostného přijímání Těla Páně.
Skutky jsou výmluvnější než slova. Způsob, jak denně žijeme, učí naše děti o tom, co to znamená být křesťanem. Překvapilo vás už někdy množství věcí, které chcete, aby se vaše dítě učilo?
