Bílá sobota / so 20. duben 2019

Je den ticha a rozjímání. Církev setrvává na modlitbách u Kristova hrobu v úvah... (pokračování)

Odkud se berou všelijaká lidská práva?

Častěji dnes můžeme z různých (zvláště nevládních) zdrojů slýchat, že člověk má právo na to či ono – a jsou to někdy prapodivná „práva“: právo ženy na nakládání s vlastním tělem, za nímž se skrývá možnost usmrcení počatého dítěte („umělé přerušení těhotenství“); právo těžce nemocného člověka na svévolné ukončení vlastního života – tedy na jakousi „asistovanou sebevraždu“ (eutanazii, „umělé přerušení nemoci“?); právo homosexuálně orientovaných osob na uzavření manželského svazku a na adopci dětí; právo dětí určit své pohlaví apod.

Odkud se berou všelijaká lidská práva?

A ono by se takových „práv“ jistě našlo více. Přitom heroldi těchto práv často matou a překrucují pojem práva, s nímž pak pracují. V tomto článečku mi proto jde o to tento a související pojmy, resp. premisy vymezit, aby bylo možno zjistit, zda z nich lze vyvodit logicky koherentní závěr. Přitom se neobejdeme bez trochy obecné teorie práva. Odkud se tedy tato práva berou?

Z lidského pozitivního práva
Právem se v těchto případech samozřejmě rozumí právo v subjektivním smyslu (tedy tzv. subjektivní právo čili oprávnění), které ovšem musí vyplývat z nějakého práva v objektivním smyslu (objektivní právo), tedy z právní normy. Subjektivní právo je právními teoretiky celkem shodně vymezováno jako míra (objektivním) právem dovoleného chování. Chovám-li se podle práva, mám/měl bych mít jistotu, že za toto chování nebudu postižen veřejnoprávní sankcí.

Člověk se sice fakticky může chovat i jinak – pak už ovšem nejde o realizaci jeho práva, nýbrž o libovůli či svévoli. A co je třeba považovat za zákon, který je nejvýznamnějším pramenem práva, to elegantně vymezil ve své Teologické sumě už sv. Tomáš Akvinský, a sice jako rozumné ustanovení toho, komu je svěřena péče o společnost, zaměřené na obecné dobro a řádně vyhlášené (I-II 90,4). Většina moderních definicí práva z tohoto Tomášova vymezení více či méně vycházejí. Jde samozřejmě o tzv. právo lidské (ius humanum), jehož původcem je lidská autorita. Takovýmto „lidským“ zákonem je u nás ženám, za určitých okolností, umožněn potrat. Jak je to ale s ostatními výše uvedenými „právy“, která nemají (alespoň u nás a alespoň zatím) povahu pozitivního zákona? Kdo je dává a kdo je garantuje?

Snad z přirozeného práva?
Není-li formálním pramenem subjektivního práva právo pozitivní, nezbývá než obrátit se k právu přirozenému, obecně chápanému jako „nadpozitivní“, které má dokonce sloužit jako korektiv vůči právu pozitivnímu – jiná kategorie práva totiž není známa. S výjimkou dnes už poněkud kuriózních postojů ultrapozitivistického právního monismu se existence jakéhosi přirozeného práva, ať už jakkoli chápaného, celkem obecně uznává.

Pracuje s ním i preambule k naší ústavě, když mluví o „nedotknutelnosti hodnot lidské osoby“. Zde však ani tak nejde o koncepci přirozeného práva, odpovídající na otázku, odkud se toto právo bere: podle naturalistické koncepce prý pramení v přírodě (ale kde? v lese?); podle racionalistické koncepce v lidském rozumu (ale každý má přece svůj vlastní rozum!); podle teologické koncepce, která je už na první pohled nejpravděpodobnější variantou, pramení toto právo v Bohu (vedle zákona božského pozitivního, tj. v Písmu zjeveného). Důležitější je, jaký je obsah tohoto práva; co všechno lze pod ně subsumovat, a zda je tento obsah konstantní, neměnný – tedy zda ono přirozené právo je věčně platné, anebo zda je také „flexibilní“, tak jako právo lidské.

A to je dodnes předmětem neutuchajících polemik právních teoretiků a filosofů práva. Vždyť např. jestliže se dnes (přibližně od dob osvícenství) s odkazem na přirozené právo všeobecně deklaruje „přirozená“ rovnost všech lidí, v antice se s odkazem na totéž přirozené právo argumentovalo ve prospěch „přirozeného“ rozdělení lidí na svobodné a otroky (Platón, Aristoteles, Cicero, Gaius...). Nelze zde nezmínit drsná slova dánského právního filosofa Alfa Rosse (1899–1979) v jeho publikaci On Law and Justice (Londýn 1958), že totiž „přirozené právo, stejně jako děvka, poslouží každému. Neexistuje ideologie, která by se nedala obhajovat odvolávkou na právo přírody“ (s. 260). Prostě: přirozené právo je považováno za značně „kaučukový“ pojem.

Principy přirozeného práva u sv. Tomáše Akvinského
To je ovšem směrem k přirozenému právu závažná výtka, která ale není nová – byl si jí dobře vědom už výše zmíněný sv. Tomáš Akvinský, když ve své Teologické sumě řeší otázku, co vlastně pod střechový pojem přirozeného práva spadá. S jistotou uvádí jen jedinou normu: „Ačkoli existují četné přirozené zákony, přesto je všechny lze vztáhnout k jednomu přikázání, a sice že je třeba konat dobro a usilovat o ně a vyhýbat se zlu“ (I-II, 94,2 concl.). A na příkladu Abrahámovy oběti versus páté přikázání Dekalogu výslovně poukazuje na to, že i přirozený zákon může být změněn, ovšem pouze ze strany zákonodárce – tedy ze strany Boží.

Tomáš nejprve vymezuje pojem přirozeného zákona jakožto souboru přirozených sklonů (inclinatio), mezi nimiž uvádí nejprve sklon k zachování sebe sama, dále sklon k zachování rodu (zde výslovně mluví o pohlavním spojení muže a ženy a o výchově jejich dětí) a konečně tendence, které jsou vlastní člověku jakožto rozumné bytosti (tendence poznávat Boha, žít ve společnosti, varovat se nevědomosti, neurážet ostatní). A následně jen velmi opatrně rozvádí, které další normy ještě lze podřadit pod tuto obecnou normu přirozeného zákona – tedy které z něj vyplývají a jsou jeho konkretizací: milovat Boha a bližního, nikomu nečinit zlo, jednat podle rozumu. A tyto principy rozumu, které zde mají vůči člověku mediační funkci, nazývá svatý Tomáš slovem synderesis, které představuje určitý habitus člověka, ve své podstatě zaměřený na dobro. Když si zde (přirozeně za cenu jistého zjednodušení) pro snazší pochopení místo syndereze dosadíme slovo svědomí, asi příliš nepochybíme.

Zcela analogicky se touto problematikou zhruba o čtyři sta let později zabýval např. anglický právní filosof a čelný představitel teorie společenské smlouvy Thomas Hobbes (1588–1679) ve svém slavném Leviatanu, a zdaleka nebyl sám.

Cui bono?
Jak je zřejmé, ona úvodem zmíněná a na první pohled prapodivná lidská „práva“ jsou v přímé kontradikci ke sklonům, kterými podle sv. Tomáše člověka vybavila sama přirozenost: s tendencí k zachování sebe sama je v rozporu „právo“ na eutanazii; s tendencí k zachování lidského rodu je v rozporu jak „právo“ ženy na potrat, tak „právo“ na manželské svazky osob homosexuálně orientovaných; s používáním zdravého rozumu je dokonce ve flagrantním rozporu snaha prosadit „právo“ na rozhodování o vlastním pohlaví, kdy člověk by chtěl zasahovat do oblastí, které leží za hranicemi jeho svobodné dispoziční sféry apod.

Co z toho vyplývá? Společným jmenovatelem všech norem přirozeného zákona je podle sv. Tomáše (a přirozeně nejen podle něj) sledování dobra – ať už obecného (bonum commune) nebo jednotlivých členů tohoto lidského obecenství, což zásadně nemůže být v rozporu (vždyť dobro či Dobro je jen jedno) – nelze si dost dobře představit, že by se skutečné dobro jednotlivce dalo prosadit na úkor společnosti – to snad jen za cenu hříchu. A je úkolem lidského rozumu, aby rozlišil mezi dobrem skutečným a dobrem zdánlivým, které je dnešní společnosti různými (vesměs nátlakovými) skupinami předestíráno či dokonce nestydatě vnucováno, což zřejmě nejde na vrub jen lidské omezenosti a touze po extravagancích. A proto tak, jak je to běžné v kriminalistice, tak i zde se podbízí otázka: cui bono? – komu to všechno vyhovuje a slouží? Nicméně kdo konkrétně je v pozadí těchto útoků na rodinu a další přirozené hodnoty je obtížné vymezit, aniž by se zabředlo do neověřených konspiračních teorií; můžeme se jen domýšlet a přitom být ve střehu. Samo označení „neomarxisté“, s nimiž jsou tyto aktivity obvykle spojovány, má jen velmi malou výpovědní hodnotu.

Je třeba poslouchat více Boha než lidi
Zbývá zmínit případy, kdy nějaké jednání je sice lidským pozitivním zákonem dovoleno, avšak příčí se zákonu Božímu – ať pozitivnímu nebo přirozenému (typicky jde o právo na potrat, v zemích Beneluxu či ve Švýcarsku právo na eutanazii, právo na manželství homosexuálně orientovaných osob apod.). Že mezi chováním právem dovoleným a chováním morálně bezvadným může existovat diskrepance, toho si byl vědom už klasický římský právník z přelomu 2. a 3. stol. Iulius Paulus se svým slavným výrokem: Non omne quod licet honestum est – „Ne všechno, co je [právem] dovolené, je počestné“ (Digesta 50, 17, 144 pr.). Pro křesťana to znamená, že nemůže využít „dobrodiní“ takové lidské normy, která je v rozporu s normou Boží; nemůže využít „práva“ na potrat a neměl by u potratu aktivně asistovat (v těchto případech by šlo dokonce o kanonický trestný čin podle kán. 1398 CIC); nemůže žádat o eutanazii; nemůže vstoupit do „manželství“ s osobou téhož pohlaví – jakkoli by takováto jednání světské právo umožňovalo.

Na případy těchto a podobných kolizí, kdy jedno a totéž chování je dovoleno právem světským a současně zakázáno právem božským (resp. církevním, kanonickým), popř. křesťanskou morálkou, pamatuje obvykle právní řád civilizovaných států uzákoněním tzv. výhrady ve svědomí, která znamená, že zákonodárce toleruje, když občan z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení odmítne výkon některých činností, které jsou mu ukládány jako povinnosti vyplývající z pracovně právního či obdobného vztahu (v našich poměrech půjde zpravidla o problematické otázky bioetiky).

Nelze-li ale věc řešit jinak, může přijít ke slovu i tzv. občanská neposlušnost, kdy občan, který se jí kvůli svému svědomí či přesvědčení dopustí, je předem připraven snášet zákonem předvídané sankce a nekličkuje před nimi (jak je tomu pravidlem u kriminálních živlů). Vždyť už podle sv. Augustina (De civitate Dei 19, 21) non est lex nisi justa – „nemůže existovat zákon, leda spravedlivý“; to už by pak totiž nešlo o zákon, tedy o normu se skutečně obecnou závazností, nýbrž o jeho karikaturu, třebaže formálně bezvadnou. A dosáhne-li tato nespravedlnost jisté kritické hranice, pak je nejen možno, nýbrž i nutno takový zákon nerespektovat, jak v reakci na zrůdné nacistické zákonodárství ve svém článku Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht (1946) brisantně rozvedl původně pozitivistický německý právní filosof a ministr spravedlnosti Výmarské republiky Gustav von Radbruch (1878–1949). Jde o proslavenou tzv. „Radbruchovu formuli“: „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou by se snad mohl řešit tak, že ono pozitivní (...) právo bude mít i tehdy přednost, je-li obsahově nespravedlivé a neúčelné, leda by rozpor pozitivního zákona se spravedlností dosáhl tak neúnosného stupně, že zákon musí jakožto „nesprávné právo“ ustoupit spravedlnosti.“

A nakolik jde o případy kolize zákona Božího a světského, pak zde platí ona novozákonní Petrova maxima, že totiž je třeba poslouchat více Boha než lidi (srv. Sk 4, 19). Zásadně je sice třeba dávat císaři, co je císařovo; jiný případ ovšem nastane, když císař svévolně sahá i po tom, co jeho není – z pohledu věřícího po tom, co je Boží (srv. Mk 12, 17).

P. Prof. JUDr. Ignác A. Hrdina, DrSc., O.Praem.
předseda Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze pražské, vyučující kanonického práva na KTF UK


21. 02. 2019, RCM 1/2019

HLEDÁME
spolupracovníky, někoho šikovného a spolehlivého, s dobrým názorem a smyslem pro maličkosti i pro humor. Někoho, kdo nevěří na Murphyho zákon
"Nikdy nebuď první. Nikdy nebuď poslední. Nikdy se na nic nehlas dobrovolně."
redakce@rcmonitor.cz

Dobrý časopis


pdf >        archiv >