Pohanské modly nejsou neškodné a dialog není definitivním cílem
Konflikty v dějinách obvykle popisují vítězové. Baalovi kněží ze zřejmých důvodů sami nenapsali žádnou vlastní zprávu o souboji s Eliášem na hoře Karmel. Ale zajímalo by mě, jak by ji napsali, kdyby se rozhodli tuto událost vylíčit. Mějme na paměti, že to byl Eliáš, kdo vyprovokoval tento konflikt. Baalovi kněží neměli důvod hádat se s Eliášem.
Bez problémů ovládali situaci, dokud prorok neobvinil Achaba („Já Izraeli neškodím... to děláš ty a dům tvého otce, protože opouštíte Hospodinovy příkazy a ty následuješ baaly“) a vyžádal si konfrontaci.
Kdyby baalovi kněží tušili, co je čeká, pravděpodobně by tuto výzvu odmítli. Možná si mysleli, že mohou v poklidu existovat vedle Eliáše. Možná tvrdili, že trocha uctívání baala Eliášovu víru nijak neohrožuje. Možná byli toho názoru, že oni i prorok mají podobného ducha, že všichni uctívají stejné nadpřirozené síly.
Není to snad u uctívačů model obvyklé? Nepožadují, abychom popřeli svou víru. Chtějí jen, abychom přidali jejich falešné bohy do rozpisu bohoslužeb. Žádají od nás jen trochu zbožné úcty. Jen se na okamžik pokloňte. Obětujte jen pár zrnek kadidla.
Nevedl dialog
Ale Eliáš nepřistoupil na kompromis. Nevedl s baalovými kněžími dialog. Stejně jako mnoho dalších hrdinů naší tradice – jako Makabejští, jako římští mučedníci, jako sv. Bonifác – neprojevoval úctu pohanským modlám.
Kontroverze, kterou v závěru Amazonské synody vyvolaly obrazy Pačamamy v Římě, nás nutí připomenout naprostý zákaz modlářství. Zákaz, který nepramení z nějaké staromilské tradicionalistické teorie, ale z Desatera, které nám dal „Bůh žárlivě milující“. Jestliže obrazy Pačamamy postavené před oltářem v katolickém kostele byly modly, pak bylo správné a spravedlivé je zničit. Otázka tedy zní: Co to bylo za obrazy? K jakému účelu sloužily? Oficiální mluvčí uvedl, že Pačamama není obrazem Panny Marie. Ale proč byla těmto obrazům projevována taková úcta, proč měly na synodě tak výsadní postavení? Proč se před Pačamamou při obřadu konaném ve vatikánských zahradách někteří lidé doslova klaněli? Nikdo z oficiálních autorit neřekl, že Pačamama je obrazem pohanské bohyně. Ale někteří lidé k ní bezpochyby takto přistupovali a nikdo z oficiálních autorit je za to neodsoudil. Jak myslíte, že by to vypadalo, kdyby oddaní pohané hodlali zavést modloslužbu do praxe katolické církve? Uspořádali by tiskovou konferenci, oznámili své plány a napochodovali by do kostela se sochou baala? Pochybuji. Je pravděpodobnější, že by představili malý symbol své pohanské víry – zřejmě nejednoznačný symbol. Něco, co lze vydávat za nové ztvárnění nějakého křesťanského symbolu – a sledovali by, zda proti tomu někdo protestuje. A pokud by se žádné námitky neobjevily, možná by to zkusili znovu, třeba ještě ambiciózněji. Dříve či později by katolíci byli nuceni uznat nebezpečí takovýchto zásahů.
“Duchrdquo dialogu
Paolo Ruffini, prefekt vatikánského dikasteria pro komunikaci, komentoval zničení obrazů Pačamamy a řekl, že tento skutek „je podle mého názoru v rozporu s duchem dialogu, který by měl vždy všechno prostupovat“. Všechno? Eliáš byl opačného názoru. Stejně tak sv. Bonifác.
Ruffini také odsoudil zničení těchto model (pokud to byly modly) jako „snahu o senzaci“. Ale jak s obdivuhodnou jasností poznamenal skvělý kanonický právník Ed Peters, bylo to všechno možné, jen ne snaha o senzaci. „,Senzace,‘“ řekl Peters, „je gesto, které upozorňuje na problém, ale problém neřeší“. Pokud je Pačamama pohanskou modlou, pak byl tento problém jedno ráno vyřešen. Tomuto konfliktu se dalo předejít, kdyby někdo ze zodpovědných vatikánských představitelů věrohodně vysvětlil, proč byla obrazům Pačamamy projevována úcta. Ale oprávněné obavy, stížnosti a strach katolíků, kteří milují a dodržují církevní tradice, byly ignorovány – jak se tak často děje během tohoto znepokojivého pontifikátu. Pokud muži, kteří zničili obrazy Pačamamy, byli zmatení, jsou za tento zmatek zodpovědní vatikánští představitelé. Ale byli skutečně zmatení? Jak tvrdím již několik měsíců, nejednoznačnost není chyba tohoto pontifikátu, je to jeho vlastnost.
25. 10. 2019, Catholic Culture
Další zprávy
Emeritní papež Benedikt XVI. navštívil v německém Řezně svého těžce nemocného staršího bratra Georga. Jedná se o první cestu mimo Itálii od jeho odstoupení. Emeritní papež cestoval spolu se svým sekretářem Georgem Gänsweinem. V řezenské nemocnici oba bratři koncelebrovali mši svatou. Benedikt navštívil také Institut papeže Benedikta, který dokumentuje jeho teologické dílo a připravuje souborné vydání jeho spisů, a v řezenské katedrále se pomodlil před ostatky sv. Wolfganga....
Buďme rádi, že sloup stojí. V době, kdy postmoderna přináší relativizaci všeho (včetně sebe sama), je dobré, že tady stojí kus kamene, který symbolizuje Bohorodičku a skrz ni i ty křesťanské hodnoty, ke kterým se mnozí nehlásíme, ale které nemůžeme zavrhovat právě proto, že tu už dva tisíce let jsou. S křesťanstvím je to jako s rodiči. V něčem s nimi souzníme, v něčem se vůči nim vymezujeme, ale bez nich bychom tady nebyli....
Krize způsobená koronavirem obrátila svět vzhůru nohama. Nikde to není nápadnější než v politických bitvách, které nyní zuří kolem hledání řešení, jak se s krizí vypořádat. Kulturní válka neskončila, ale naopak se zintenzivnila. Situace velice rychle degeneruje do takové míry, jakou jsme si dříve nedokázali představit. Nejdramatičtější změny se odehrávají na levici....
Otec Zuhlsdorf píše na svém blogu o „morálním zranění“: „situaci, kdy osoba nemůže udělat to, co pokládá za morálně správné, nebo je přinucena udělat něco morálně špatného, a to z příkazu svého nadřízeného.“ Zuhlsdorf upozorňuje, že případy „morálního zranění“ bývají často mylně zahrnuty pod syndrom vyhoření a klade si otázku, zda se v situaci chronického morálního zranění nenachází velký počet tradicionalistických kněží i laiků: „Bojovníci ve válce někdy vykazují příznaky morálního zranění už po velmi krátkém čase stráveném v bitvách. Mnoho tradičních katolíků však čelí zraněním působených morálním konfliktem – kdy jsou nuceni zrazovat to, o čem vědí, že je správné – po nekonečné dekády a bez vyhlídky na změnu.“ ...
Zatímco diecéze po celých Spojených státech začínají obnovovat veřejné mše uprostřed pandemie koronaviru, mnohé zavádějí další opatření, která mají být v souladu s pokyny místních zdravotnických úřadů. V některých případech biskupové ve snaze zabránit šíření viru zakázali podávání svatého přijímání do úst. Ale může biskup nařídit, aby byla eucharistie podávána na ruku? ...
Jonathon Van Maren informuje o pokračující perzekuci finské poslankyně Päivi Räsänenové, která je opakovaně vyšetřována za 15 let starou brožurku, v níž obhajuje biblický pohled na manželství a homosexualitu. „Pokud může být pro své názory na homosexualitu pronásledována uznávaná politička a lékařka – kdo přijde na řadu po ní?“ ptá se Van Maren....
