Pohanské modly nejsou neškodné a dialog není definitivním cílem
Konflikty v dějinách obvykle popisují vítězové. Baalovi kněží ze zřejmých důvodů sami nenapsali žádnou vlastní zprávu o souboji s Eliášem na hoře Karmel. Ale zajímalo by mě, jak by ji napsali, kdyby se rozhodli tuto událost vylíčit. Mějme na paměti, že to byl Eliáš, kdo vyprovokoval tento konflikt. Baalovi kněží neměli důvod hádat se s Eliášem.
Bez problémů ovládali situaci, dokud prorok neobvinil Achaba („Já Izraeli neškodím... to děláš ty a dům tvého otce, protože opouštíte Hospodinovy příkazy a ty následuješ baaly“) a vyžádal si konfrontaci.
Kdyby baalovi kněží tušili, co je čeká, pravděpodobně by tuto výzvu odmítli. Možná si mysleli, že mohou v poklidu existovat vedle Eliáše. Možná tvrdili, že trocha uctívání baala Eliášovu víru nijak neohrožuje. Možná byli toho názoru, že oni i prorok mají podobného ducha, že všichni uctívají stejné nadpřirozené síly.
Není to snad u uctívačů model obvyklé? Nepožadují, abychom popřeli svou víru. Chtějí jen, abychom přidali jejich falešné bohy do rozpisu bohoslužeb. Žádají od nás jen trochu zbožné úcty. Jen se na okamžik pokloňte. Obětujte jen pár zrnek kadidla.
Nevedl dialog
Ale Eliáš nepřistoupil na kompromis. Nevedl s baalovými kněžími dialog. Stejně jako mnoho dalších hrdinů naší tradice – jako Makabejští, jako římští mučedníci, jako sv. Bonifác – neprojevoval úctu pohanským modlám.
Kontroverze, kterou v závěru Amazonské synody vyvolaly obrazy Pačamamy v Římě, nás nutí připomenout naprostý zákaz modlářství. Zákaz, který nepramení z nějaké staromilské tradicionalistické teorie, ale z Desatera, které nám dal „Bůh žárlivě milující“. Jestliže obrazy Pačamamy postavené před oltářem v katolickém kostele byly modly, pak bylo správné a spravedlivé je zničit. Otázka tedy zní: Co to bylo za obrazy? K jakému účelu sloužily? Oficiální mluvčí uvedl, že Pačamama není obrazem Panny Marie. Ale proč byla těmto obrazům projevována taková úcta, proč měly na synodě tak výsadní postavení? Proč se před Pačamamou při obřadu konaném ve vatikánských zahradách někteří lidé doslova klaněli? Nikdo z oficiálních autorit neřekl, že Pačamama je obrazem pohanské bohyně. Ale někteří lidé k ní bezpochyby takto přistupovali a nikdo z oficiálních autorit je za to neodsoudil. Jak myslíte, že by to vypadalo, kdyby oddaní pohané hodlali zavést modloslužbu do praxe katolické církve? Uspořádali by tiskovou konferenci, oznámili své plány a napochodovali by do kostela se sochou baala? Pochybuji. Je pravděpodobnější, že by představili malý symbol své pohanské víry – zřejmě nejednoznačný symbol. Něco, co lze vydávat za nové ztvárnění nějakého křesťanského symbolu – a sledovali by, zda proti tomu někdo protestuje. A pokud by se žádné námitky neobjevily, možná by to zkusili znovu, třeba ještě ambiciózněji. Dříve či později by katolíci byli nuceni uznat nebezpečí takovýchto zásahů.
“Duchrdquo dialogu
Paolo Ruffini, prefekt vatikánského dikasteria pro komunikaci, komentoval zničení obrazů Pačamamy a řekl, že tento skutek „je podle mého názoru v rozporu s duchem dialogu, který by měl vždy všechno prostupovat“. Všechno? Eliáš byl opačného názoru. Stejně tak sv. Bonifác.
Ruffini také odsoudil zničení těchto model (pokud to byly modly) jako „snahu o senzaci“. Ale jak s obdivuhodnou jasností poznamenal skvělý kanonický právník Ed Peters, bylo to všechno možné, jen ne snaha o senzaci. „,Senzace,‘“ řekl Peters, „je gesto, které upozorňuje na problém, ale problém neřeší“. Pokud je Pačamama pohanskou modlou, pak byl tento problém jedno ráno vyřešen. Tomuto konfliktu se dalo předejít, kdyby někdo ze zodpovědných vatikánských představitelů věrohodně vysvětlil, proč byla obrazům Pačamamy projevována úcta. Ale oprávněné obavy, stížnosti a strach katolíků, kteří milují a dodržují církevní tradice, byly ignorovány – jak se tak často děje během tohoto znepokojivého pontifikátu. Pokud muži, kteří zničili obrazy Pačamamy, byli zmatení, jsou za tento zmatek zodpovědní vatikánští představitelé. Ale byli skutečně zmatení? Jak tvrdím již několik měsíců, nejednoznačnost není chyba tohoto pontifikátu, je to jeho vlastnost.
25. 10. 2019, Catholic Culture
Další zprávy
Tento liturgický zvyk, jehož vznik sahá do čtvrtého století, patří k vůbec nejstarším. Před začátkem každé mše přistoupí kněz (a jáhen) k oltáři a políbí ho. Někomu tento zvyk připadá podivný, protože oltáře jsou hmotné předměty z kamene či dřeva a nezdá se, že by zasluhovaly nějakou zvláštní úctu....
Ve věku 93 let zemřel bývalý katolický teolog Hans Küng. Agentura CNA-Deutsch shrnuje jeho dílo: „Küng se ve druhé polovině 20. století postupně stal prominentním kritikem papeže a Církve. V teologii se Küng důsledně a výmluvně pokoušel přizpůsobovat Církev a katolickou nauku svým vlastním představám. V roce 1979, po letech neustálých útoků a konfrontací, konečně dekret Kongergace pro nauku víry schválený papežem sv. Janem Pavlem II. oficiálně konstatoval Küngovo ‚pohrdání učitelským úřadem Církve‘ a to, že se sebejistý kněz navzdory dlouholetému a zdrženlivému úsilí Vatikánu nadále závažně odchyluje od katolické nauky.“ „Hans Küng proto nemůže být považován za katolického teologa, ani jako takový učit,“ píše se ve zmiňovaném dokumentu.
Küngovi byla následně německou biskupskou konferencí odebrána kanonická mise. Küng se poté stal profesorem na Ekumenickém institutu, než v roce 1996 odešel na odpočinek. Zároveň v devadesátých letech založil projekt a nadaci „Světový étos“, hledající „globální etiku“ jako základní hodnoty společné všem světovým náboženstvím a kulturám.
Podrobnější Küngův životopis a popis jeho problematických věroučných pozic nabízí magazín The Pillar. S katolickou naukou se Küng rozešel, zejména pokud jde o nauku o papežské neomylnosti, nauku o svátostech (celibát, svěcení žen, laická konsekrace) a bioetická témata (antikoncepce, euthanasie) či mariologii; navzdory tomu však nikdy nebyl exkomunikován.
...Papež František kritizoval užívání titulu „Spoluvykupitelka“ o Panně Marii. „Ježíš rozšířil Mariino mateřství na celou Církev, když ji, krátce před tím, než zemřel na kříži, svěřil svému milovanému učedníkovi. Od tohoto okamžiku jsme byli všichni shromážděni pod jejím pláštěm, jak to zobrazují některé středověké fresky a obrazy. Dokonce nejstarší latinská antifona – pod ochranu Tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko: Madona, která ‚přikrývá‘, tak jako Matka, které nás Ježíš svěřil, nás všechny. Ale jako matka: ne jako bohyně, ne jako spoluvykupitelka. Jako matka. Je pravda, že křesťanská zbožnost Marii vždy přiznávala nádherné tituly, tak jako děti své mamince. Ale musíme být opatrní: krásné věci, které o ní Církev či svatí říkají, nic neubírá z Kristovy výlučné role při vykoupení. On je jediný Vykupitel.“
...Položme si dvě důležité otázky: 1) Jaký vztah mají křesťané k filosofii? 2) Jaký vztah by křesťané k filosofii mít měli? První otázkou se ptáme na poměr konkrétních křesťanů k filosofii, tedy na to, jak se k ní vztahují de facto. Druhou otázkou míříme k tomu, jaký by měl jejich postoj k filosofii být de jure....
Kongregace pro nauku víry vydala, s osobním schválením papeže Františka, zápornou odpověď na dubium ohledně otázky, zda Církev má moc žehnat svazkům osob stejného pohlaví. Připojené objasnění vysvětluje, že žehnání je svátostina, a jako takové má „disponovat člověka k přijetí hlavní milosti, která se udílí skrze svátosti, a posvěcovat různé aspekty života“, a to na rozdíl od svátostí nikoliv ex opere operato, nýbrž na přímluvu Církve. Proto má-li být žehnáno nějakému konkrétnímu lidskému vztahu, „je kromě správné intence účastníků třeba, aby to, čemu se žehná, bylo objektivně a pozitivně zaměřeno k přijetí a vyjádření milosti v souladu s Božím plánem vepsaným do Stvoření a plně zjeveným Kristem Pánem. Pouze takové skutečnosti, které jsou samy o sobě zaměřené ke službě těmto cílům, jsou tedy v souladu s podstatou Církví udíleného požehnání.“ Přítomnost pozitivních prvků ve vztazích, které obnášejí mimomanželskou sexuální aktivitu, podle Kongregace „nemůže tyto svazky ospravedlnit a učinit z nich legitimní předmět církevního požehnání, neboť tyto pozitivní prvky stojí ve službě svazku, který nesměřuje k naplnění plánu Stvořitele.“...
