sv. Jan Klimak / po 30. březen 2020

Narodil se asi r. 569 a již v 16 letech se odebral na horu Sinaj, aby žil po zp... (pokračování)

Týden ve světě katolickýma očima - 19. 3. 2020

Přední odborník na kanonické právo Edward Peters v aktuální analýze vysvětluje, jak je to s povinností účasti na mši svaté v čase epidemie. „Povinnost účasti na mši svaté mohou zrušit tři faktory: nemožnost, dispens, nebo dobrý důvod.“

Týden ve světě katolickýma očima - 19. 3. 2020

Prefektura papežské domácnosti oznámila, že liturgické oslavy Svatého týdne proběhnou bez fyzické účasti věřících, následně však ředitel Tiskového úřadu Svatého Stolce vydal „upřesnění“, že způsob, jak budou oslavy vypadat a kdo se jich bude účastnit, je „předmětem studia“. „Co to znamená?“ ptá se John Allen.

„Je snad stále otevřená možnost účasti veřejnosti, pokud se situace do Svatého týdne zlepší? Anebo se ona „účast“ vztahuje pouze na kardinály, biskupy a kněze koncelebrující spolu s papežem?“ Ve stejném komentáři Allen také popisuje svoji utajenou účast na neoficiální mši svaté: jedná se prý o „situaci katakomb“. Sám papež se v neděli vydal na pěší pouť do dvou římských bazilik, aby se pomodlil za ukončení pandemie.

Přední odborník na kanonické právo Edward Peters v aktuální analýze vysvětluje, jak je to s povinností účasti na mši svaté v čase epidemie. „Povinnost účasti na mši svaté mohou zrušit tři faktory: nemožnost, dispens, nebo dobrý důvod.“ Pokud jde o nemožnost, jde zejména o případ zrušení mše v místě bydliště. Podle Peterse člověk není povinen snažit se dostat na nějakou jinou mši za každou cenu, byť jistá snaha se očekává. Kanonické právo v takovém případě doporučuje jinou formu liturgické aktivity, např. modlitbu breviáře. „Sledování televizního přenosu mše svaté může být vhodné, nejde však o splnění povinné účasti na mši svaté: povinnost účasti na mši svaté by byla splněna pouze účastí – a právě její nemožnost tuto povinnost ruší.“

Nejčastější okolností, která povinnost účasti ruší, je však podle Peterse dobrý důvod, typicky nemoc. Peters má k tomu dvě poznámky: Za prvé, důležité je, jak se člověk sám cítí: co je pro jednoho drobná nepříjemnost, může jinému vážně narušovat schopnost fungovat, modlit se atd. „Subjektivní pocit, že je mi příliš špatně na to, abych se účastnil mše svaté, je dobrým důvodem omlouvajícím neúčast.“ Za druhé, je třeba vzít v úvahu nebezpečí pro druhé: jsem-li si vědom vlastní nakažlivosti, může být má neúčast na mši svaté nejen výrazem lásky, ale dokonce požadavkem spravedlnosti.

Epidemie koronaviru ovšem představuje obtížnější problém: neboť člověk může být nakažlivý podstatně dříve, než si toho je vědom. Jak je to potom s jeho povinností účasti na mši svaté? Peters nabízí dvě doporučení: (A) Prostý strach z nakažení není dostatečným důvodem zrušení tak vážné povinnosti, jako je nedělní účast na mši svaté; další faktory (jiné zdravotní komplikace, těhotenství apod.) jej však již dostatečným mohou učinit. (B) Nemá-li člověk žádný zvláštní důvod domnívat se, že by mohl být nakažlivý, není to dostatečná omluva pro neúčast na mši svaté; pokud však existují faktory, které pravděpodobnost vlastní nakažlivosti zvyšují, stoupá tím i pravděpodobnost, že je z účasti na mši omluven – bez ohledu na to, jak dobře se cítí. V každém případě jde o záležitost osobního svědomí: člověk je za své rozhodnutí zodpovědný Bohu, který se nenechá oklamat.

Joe Biden zrazuje své bratry katolíky, tvrdí Paul Kengor s poukazem na radikalizaci propotratových postojů pravděpodobného příštího kandidáta Demokratů na úřad amerického prezidenta: „Kdysi dávno – totiž, před šedesáti lety – katolický prezidentský kandidát vyhrál volby, protože získal katolíky. V roce 2004 to „propotratový katolík“ John Kerry nedokázal zopakovat. V roce 2020 to jiný „propotratový katolík“ patrně také nezvládne. Proč? Kvůli zoufalé posedlosti vlastní strany propotratovým extrémismem, jehož nejhorším prvkům podlehl a plazí se před nimi po břiše. Smutný pohled, milí Demokraté. Smutný pohled, milý Joe,“ uzavírá Kengor.

Jonathon Van Maren píše o radikální sekularizaci v Kanadě: „Mnoho lidí má za to, že Kanada je, či donedávna byla, křesťanskou zemí, a že křesťanské povědomí stále přetrvává. Data však hovoří jinak. Nadcházející generace Kanaďanů nechápe kanadskou minulost, nemá ponětí o přesvědčeních, na nichž byla založena západní civilizace, ani o filosofiích, jimiž žili jejich předkové. Proto mám také starost o budoucnost svobody svědomí a náboženské svobody. Jak ubráníme svá práva před těmi, kdo je nechápou a neuznávají jejich platnost?“

Michael Davis předkládá v rozsáhlé eseji nazvané František a ’Deep Church‘ nezvyklou interpretaci současného pontifikátu. „Kritici papeže Františka se rozpadají na dva tábory. Ti radikálnější ho vidí jako mistra manipulace, agenta modernismu podkopávajícího tradici a dogmata Matky Církve; ti umírněnější ho pokládají za člověka, který to sice myslí dobře, je však naivní a nedokáže čelit mocenským hrám nejvyšších pater římské kurie.“ Davis se přiznává k tomu, že přešel z prvního tábora do druhého, a vyslovuje hypotézu, že důvodem Františkových vzájemně si odporujících kroků a vyjádření (jejichž četné příklady uvádí) není Františkův domnělý „arci-perónismus“, nýbrž to, že je ve vleku úřadu, na který nestačí: „Jak synovská láska, tak Ockhamova břitva mě vedou k závěru, že František to jednoduše nezvládá. Jeho hněv není hněvem tyrana, nýbrž pěšáka. Jeho na odiv dávaná pokora není zástěrkou jeho ambicí: je to ryzí (byť marná) snaha uchránit si vlastní nevinnost. Zdrojem jeho nepředvídatelných a chaotických výroků není geniální schopnost klamat, nýbrž mysl ztrápená pochybnostmi o sobě samém. Mám podezření, že nikdo není nespokojenější s Františkovým pontifikátem než on sám.“

Davis pak popisuje Františkovu proměnu po nástupu do úřadu. „Benedikt chtěl být učencem, František pastýřem. Ani jeden z nich netoužil po nekonečných cestách, projevech, davech a novinářích. Zatímco však u Benedikta stoická vyrovnanost střídala melancholii, František dává najevo frustraci a hněv. Na rozdíl od Benedikta nikdy nesloužil ve Vatikánu. Jako papež má nyní mnoho pochlebovačů, hrstku spojenců, stovky funkcionářů, ale žádného přítele,“ domnívá se Davis. „A to přesně progresisté potřebovali. Jejich soudruzi ve Vatikánu vzali Františka do kleští. Uvědomme si, že František nepoužívá počítač: vše, co se dozvídá a co podniká, zařizuje nějaký protřelý byrokrat. Pečují o jeho korespondenci a o přísun zpráv, organizují jeho setkání a ovlivňují jmenování biskupů a obsazování míst ve vatikánských kongregacích. ’Deep Church‘ se hbitě etablovala jako moc stojící v pozadí trůnu sv. Petra.“

Nicméně, uzavírá Davis, „dobrá zpráva je, že František si to začíná uvědomovat. Zdá se, že kardinál Marx opustil vedení německé biskupské konference proto, aby mohl trávit více času ve Vatikánu a postavit do latě své tamější nohsledy. Též kardinál Maradiaga je zjevně perplex z toho, jak dopadla Querida Amazonia. V závěrečném projevu k Amazonské synodě viditelně podrážděný papež vyzýval katolíky, aby nezabředali do vnitrocírkevních šarvátek – tím nejdrzejším politikářem však byl kardinál Hummes, brazilský radikál postavený papežem do čela synody. To byl myslím okamžik, kdy si papež uvědomil, že jeho přátelé nejsou skutečnými přáteli, že nesdílejí jeho touhu po reformě, a že pouze předstírají lásku k chudým, aby protlačili svoji vlastní heterodoxní agendu,“ míní Davis, podle nějž papež nyní především potřebuje ne spojence, nýbrž skutečné přátele: a za ty Davis pokládá zejména kardinály Saraha a Müllera.

„Pokud církev neprovede zásadní změny v pojetí kněžství, pak během další generace budou zavřené kostely, semináře a kláštery velmi častým jevem,“ tvrdí Tomáš Halík v čerstvém rozhovoru. „Změna musí nastat nejen v tom, že i západní církev umožní svěcení ženatých mužů a diakonát žen, jak to žádala nedávná synoda, nýbrž provede radikální reformu v celé koncepci výchovy a vzdělání kněží a hlavně ve stylu kněžské služby – kromě jiného se bude třeba vrátit se k praxi spojení kněžství s civilním povoláním, jak jsme to praktikovali v době komunistické perzekuce. „Velebným pánům“ minulých dob je odzvoněno,“ říká Halík, který je přesvědčen, že „’půst od svátostí‘ může být také dobrou zkušeností“ a požadavky, aby kněží nyní sloužili více mší po malých skupinkách, pokládá za „projev magického přístupu k náboženství.“

Lukáš Novák

19. 03. 2020, RCM

HLEDÁME
spolupracovníky, někoho šikovného a spolehlivého, s dobrým názorem a smyslem pro maličkosti i pro humor. Někoho, kdo nevěří na Murphyho zákon
"Nikdy nebuď první. Nikdy nebuď poslední. Nikdy se na nic nehlas dobrovolně."
redakce@rcmonitor.cz

Dobrý časopis


pdf >        archiv >