Poselství biskupa z Astany Mons. Athanasia Schneidera
V průběhu nejbližších týdnů nebo měsíců, zvláště v době Svatého týdne a Velikonoc (což je kulminační bod celého liturgického roku), miliony katolíků v zemích tzv. svobodného světa budou zbaveny veškeré možnosti náboženského kultu v důsledku reakce civilních i církevních úřadů na epidemii koronaviru COVID-19. Nejbolestnějším a zároveň nejvíce znepokojujícím aspektem této situace je zbavení věřících možnosti účasti na mši sv. a svátostného přijímání Těla Páně.
Současnou atmosféru téměř planetární paniky podněcuje všeobecně uznávané "dogma" pandemie nového koronaviru. Drastická a neproporcionální bezpečnostní opatření, spočívající na odmítnutí respektovat základní lidská práva - svobody pohybu, svobody shromažďování a svobody názoru - se zdají být organizována podle precizního plánu. Tímto způsobem se celé lidské pokolení stane jakýmsi vězněm celosvětové "sanitární diktatury", která se postupně ukazuje být i diktaturou politickou.
Závažným vedlejším účinkem této po celém světě se šířící "sanitární diktatury" je rostoucí a nekompromisní zákaz všech forem veřejného náboženského kultu. Německá vláda zakázala představitelům všech náboženství jakákoliv veřejná shromáždění, což platí od 16. března tohoto roku. Tak drastický prostředek spočívající na striktním zákazu všech forem veřejného kultu byl nepředstavitelný dokonce i v dobách III. říše. Před Německem ale sáhla k tomuto kroku také Itálie - a to i v samotném Římě, srdci katolicismu a křesťanství. Současná situace v Římě připomíná Církvi podobné zákazy v prvních staletích, vydané pohanskými císaři.
Za takových okolností duchovní, kteří se odváží celebrovat mši sv. za přítomnosti věřících, mohou být potrestáni nebo se octnout i ve vězení. Světová "sanitární diktatura" vytvořila atmosféru, v níž lze cítit vzduch katakomb; podzemní pronásledované Církve - zvláště v Římě. Vidina papeže Františka, který 15. března sám procházel opuštěnými ulicemi Říma a putoval od obrazu Matky Boží „Salus populi Romanirdquo (nacházejícího se v Santa Maria Maggiore) k zázračnému kříži (v kostele San Marcello) nabízela apokalyptický obraz obsažený v třetím Fatimském tajemství (13. července 1917): „Svatý Otec....prošel velkým městem, které bylo z poloviny zničené....".
Jak mají v této situaci reagovat a chovat se katolíci? Musíme přijmout tuto situaci jako zkoušku od Boží Prozřetelnosti, která nám přinese větší duchovní prospěch, než kdybychom jí neprošli. Lze ji chápat jako nadpřirozenou intervenci, jako zásah v bezprecendentní krizi Církve. Bůh používá světovou "sanitární diktaturu", aby očistil Církev, probudil osoby, jež jsou za ni odpovědné - na prvém místě papeže a biskupy - z iluze dobrého současného světa, z pokušení flirtovat s ním a nechat se pohltit časnými a pozemskými záležitostmi. Mocní tohoto světa oddělili věřící od jejich pastýřů. Vlády nařídily duchovenstvu celebrovat bez účasti lidu.
Tato očišťující nadpřirozená intervence může nám všem ukázat, co je skutečně nejdůležitější v Církvi: eucharistická oběť Kristova, jeho Tělo a Krev, věčná spása nesmrtelných duší. Aby ti, kteří náhle a nečekaně byli zbaveni všeho, co je v Církvi vrcholné a nejdůležitější, začali chápat a více si cenit vlastní hodnotu toho.
Navzdory bolestné situaci, kdy katolíci jsou zbaveni možnosti mše sv. a sv. přijímání, nesmíme podléhat ani frustraci, ani melancholii. Přijměme tuto zkoušku jako příležitost k získání bohatých milostí připravených pro nás Boží Prozřetelností! Mnoho katolíků dostává tak možnost zakusit realitu katakomb, podzemní církve. Lze mít naději, že tato situace přinese nové duchovní ovoce v podobě nových vyznavačů víry a světců.
Situace nutí katolické rodiny k získání zkušeností s domácí církví - a to doslovně. Protože neexistuje možnost účasti na nedělní mši svaté, katoličtí rodiče mají shromažďovat své rodiny doma. Mohou se účastnit v přenosech mše svaté televizí nebo internetem, a když by ani toto nebylo možné, tak věnovat aspoň hodinu na modlitbu s cílem posvěcení Dne Páně a duchovního spojení s obětí mše svaté celebrované za zavřenými dveřmi. Taková nedělní hodina modliteb by mohla vypadat následovně: růženec, četba evangelia z dané neděle, pokání a vzbuzení lítosti, duchovní sv. přijímání (vzbuzení touhy po přijetí Těla Spasitele), potom litanie, modlitba za trpící, umírající a pronásledované, za papeže a duchovenstvo, a za ukončení duchovní a fyzické epidemie. Katolická rodina by se také měla v postě každý pátek pomodlit křížovou cestu. V neděli odpoledne nebo večer by rodiče také mohli shromáždit děti, aby jim přečetli životy svatých, zejména mučedníků z doby pronásledování Církve. Měl jsem tu čest zakusit to v dobách mého dětství, což položilo základy mé katolické víry na celý život.
Katolíci zbavení možnosti účasti na mši svaté a svatého přijímání - možná na krátkou dobu týdnů nebo měsíců - by si měli připomenout doby pronásledování od počátků Církve až do současnosti v různých částech světa, kdy se věřící dlouhá léta nemohli účastnit mše svaté a přijímat svátosti, jako např. v čase komunistické perzekuce v Sovětském svazu.
Kéž následující slova posílí všechny katolíky, kteří trpí kvůli nemožnosti účasti na mši svaté a přístupu ke sv. přijímání: Miláčkové, nedivte se tomu soužení, které na vás přichází jako zkouška, jako by se vám dělo ěnco neobvyklého, nýbrž radujte se, poněvadž máte účast na utrpeních Kristových, abyste se také, až se zjeví jeho sláva, zaradovali a zaplesali. (1 Pt 4, 12-13).
Veleben budiž Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás těší ve všelikém našem soužení, takže můžeme těšit jiné v jejich těžkém soužení, a to útěchou, jakou i my býváme Bohem těšeni. (2 Kor 1, 3-4).
Tehdy budete plesati, i když se nyní nakrátko, je-li toho třeba, rmoutíte v rozličných zkouškách, aby vyzkoušená vaše víra - mnohem dražší než zlato, které bývá ohněm tříbeno - byla shledána k vaší chvále, slávě a cti, až se zjeví Ježíš Kristus. (1 Pt 1, 6-7).
Za ukrutného pronásledování Církve sv. Cyprián z Karthaga (+258) takto poučoval o hodnotě trpělivosti: Trpělivost mohutně posiluje základy naší víry. Právě ona povznáší naši naději. Právě ona řídí naše jednání, abychom se pevně drželi Krista a následovali jeho trpělivost. Jak velký je Pán Ježíš a jak veliká je jeho trpělivost! (De patientia, 20; 24).
S velkou důvěrou k naší Matce Církvi a vzývajíce Neposkvrněné Srdce Panny Marie prosme, aby současná situace, kdy věřící jsou zbaveni možnosti účasti na mši sv., přinesla duchovní plody sloužící opravdové obnově Církve, která - jak doufáme - bude následovat po dekádách pronásledování opravdových katolíků - duchovních i věřících - uvnitř Církve. Zvažme následující slova sv. Cypriána: Jakmile poznáme příčinu katastrofy, ihned najdeme lék na ránu, kterou způsobila. Pán se rozhodl vyzkoušet svoji rodinu, a protože dlouhý čas klidu nám pokazil předanou Boží disciplínu, nebeské napomenutí probudilo naši víru (...). I když jsme si zasloužili větší trest za naše hříchy, nejmilosrdnější Pán všechno řídil tak, aby všechno vypadalo spíše jako zkouška než jako pronásledování. (De lapsis, 5).
Kéž by Bůh způsobil, aby ta krátká doba zkoušky - spočívající na zbavení nás možnosti veřejné celebrace mše sv. - zapálila v srdci papeže a biskupů novou apoštolskou horlivost vůči věčným, duchovním pokladům, které jim byly svěřeny nadpřirozeným způsobem. To znamená: Nechť probudí horlivost o čest a slávu Boží, o výjimečné postavení Ježíše Krista a jeho vykupitelské oběti, o centrální místo Eucharistie a její svatou a vznešenou formu celebrace, o co největší slávu eucharistického Těla Kristova, o spásu duší, o duchovenstvo žijící v čistotě oživené apoštolským duchem. Znovu se zaposlouchejme do slov sv. Cypriána: Je třeba vzdát Bohu chválu, jeho dary a dobrodiní ať jsou slaveny díkůvzdáním, aby náš hlas nepřestal vzdávat díky ani v dobách pronásledování. Ani nepřítel nemá takovou moc, aby zadržel nás - milujících Pána celým srdcem, celým životem a ze všech sil - před hlásáním jeho požehnání a chválením jej vždy a všude. Po strašné noci temnoty svět opět ozáří paprsky světla našeho Pána. (De lapsis, 1)
+ Mons. Athanasius Schneider, pomocný biskup z Astany, Kazachstánpřeklad Dr. Radomír Malý
30. 03. 2020, pch24.pl
Další zprávy
Tento liturgický zvyk, jehož vznik sahá do čtvrtého století, patří k vůbec nejstarším. Před začátkem každé mše přistoupí kněz (a jáhen) k oltáři a políbí ho. Někomu tento zvyk připadá podivný, protože oltáře jsou hmotné předměty z kamene či dřeva a nezdá se, že by zasluhovaly nějakou zvláštní úctu....
Ve věku 93 let zemřel bývalý katolický teolog Hans Küng. Agentura CNA-Deutsch shrnuje jeho dílo: „Küng se ve druhé polovině 20. století postupně stal prominentním kritikem papeže a Církve. V teologii se Küng důsledně a výmluvně pokoušel přizpůsobovat Církev a katolickou nauku svým vlastním představám. V roce 1979, po letech neustálých útoků a konfrontací, konečně dekret Kongergace pro nauku víry schválený papežem sv. Janem Pavlem II. oficiálně konstatoval Küngovo ‚pohrdání učitelským úřadem Církve‘ a to, že se sebejistý kněz navzdory dlouholetému a zdrženlivému úsilí Vatikánu nadále závažně odchyluje od katolické nauky.“ „Hans Küng proto nemůže být považován za katolického teologa, ani jako takový učit,“ píše se ve zmiňovaném dokumentu.
Küngovi byla následně německou biskupskou konferencí odebrána kanonická mise. Küng se poté stal profesorem na Ekumenickém institutu, než v roce 1996 odešel na odpočinek. Zároveň v devadesátých letech založil projekt a nadaci „Světový étos“, hledající „globální etiku“ jako základní hodnoty společné všem světovým náboženstvím a kulturám.
Podrobnější Küngův životopis a popis jeho problematických věroučných pozic nabízí magazín The Pillar. S katolickou naukou se Küng rozešel, zejména pokud jde o nauku o papežské neomylnosti, nauku o svátostech (celibát, svěcení žen, laická konsekrace) a bioetická témata (antikoncepce, euthanasie) či mariologii; navzdory tomu však nikdy nebyl exkomunikován.
...Papež František kritizoval užívání titulu „Spoluvykupitelka“ o Panně Marii. „Ježíš rozšířil Mariino mateřství na celou Církev, když ji, krátce před tím, než zemřel na kříži, svěřil svému milovanému učedníkovi. Od tohoto okamžiku jsme byli všichni shromážděni pod jejím pláštěm, jak to zobrazují některé středověké fresky a obrazy. Dokonce nejstarší latinská antifona – pod ochranu Tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko: Madona, která ‚přikrývá‘, tak jako Matka, které nás Ježíš svěřil, nás všechny. Ale jako matka: ne jako bohyně, ne jako spoluvykupitelka. Jako matka. Je pravda, že křesťanská zbožnost Marii vždy přiznávala nádherné tituly, tak jako děti své mamince. Ale musíme být opatrní: krásné věci, které o ní Církev či svatí říkají, nic neubírá z Kristovy výlučné role při vykoupení. On je jediný Vykupitel.“
...Položme si dvě důležité otázky: 1) Jaký vztah mají křesťané k filosofii? 2) Jaký vztah by křesťané k filosofii mít měli? První otázkou se ptáme na poměr konkrétních křesťanů k filosofii, tedy na to, jak se k ní vztahují de facto. Druhou otázkou míříme k tomu, jaký by měl jejich postoj k filosofii být de jure....
Kongregace pro nauku víry vydala, s osobním schválením papeže Františka, zápornou odpověď na dubium ohledně otázky, zda Církev má moc žehnat svazkům osob stejného pohlaví. Připojené objasnění vysvětluje, že žehnání je svátostina, a jako takové má „disponovat člověka k přijetí hlavní milosti, která se udílí skrze svátosti, a posvěcovat různé aspekty života“, a to na rozdíl od svátostí nikoliv ex opere operato, nýbrž na přímluvu Církve. Proto má-li být žehnáno nějakému konkrétnímu lidskému vztahu, „je kromě správné intence účastníků třeba, aby to, čemu se žehná, bylo objektivně a pozitivně zaměřeno k přijetí a vyjádření milosti v souladu s Božím plánem vepsaným do Stvoření a plně zjeveným Kristem Pánem. Pouze takové skutečnosti, které jsou samy o sobě zaměřené ke službě těmto cílům, jsou tedy v souladu s podstatou Církví udíleného požehnání.“ Přítomnost pozitivních prvků ve vztazích, které obnášejí mimomanželskou sexuální aktivitu, podle Kongregace „nemůže tyto svazky ospravedlnit a učinit z nich legitimní předmět církevního požehnání, neboť tyto pozitivní prvky stojí ve službě svazku, který nesměřuje k naplnění plánu Stvořitele.“...
