sv. German / čt 28. květen 2020

Pocházel od Atunu ve Francii. V dětství postrádal lidskou lásku. Později se stal mnichem a žil prý podle východních řádových stanov. Zůstal jako pravý mnich střídmý a zdrženlivý i v postavení pařížského biskupa... (pokračování)

Zamyšlení nad povinností účastnit se mše svaté v době epidemie

Povinnost účastnit se mše svaté o nedělích a zasvěcených svátcích stanovená v kánonech 1246–1248 (viz též KKC čl. 2180–2183) je silně závazná ve svědomí. Žádný hodnověrný komentátor to nezpochybňuje. Církev však nevynucuje tuto povinnou účast vnějšně (na mši například nehlídkuje církevní policie a nedává pokuty za neúčast), ale formuluje pokyny k tomu, aby pomohla věrným katolíkům posuzovat jejich povinnosti za nejrůznějších okolností.

Zamyšlení nad povinností účastnit se mše svaté v době epidemie

Úvodní poznámka
Pravidelní čtenáři blogu In the Light of the Law vědí, že když probírám povinnou účast na mši svaté, nezabývám se záležitostmi typu „Jak velkou část mše mohu zmeškat, aby moje účast byla ještě platná?“, ale spíše dávám přednost otázce „Proč jsem zmeškal část mše, jakkoli dlouhou?“, snažím se zhodnotit důvody a/nebo ospravedlnění pro neúčast na povinné mši svaté. Takovýto přístup – kdy se netážeme „Kolik jsem zmeškal“, ale „Proč jsem zmeškal“ – nám podle mého názoru pomůže zhodnotit, jak silná je povinnost konkrétního člověka účastnit se mše svaté v době epidemie.

Povinnosti účastnit se určitých mší nás mohou zprostit tři faktory: nemožnost, dispenz nebo omluva.

Nemožnost
Od pradávna se uznává, že nikdo není vázán vykonávat nemožné. Pokud byla mše svatá v místě, kde se člověk nachází, zrušena (a přestože se předpokládá vynaložení určitého úsilí k nalezení mše v jiném místě), nevyžaduje se od něj, aby vyvíjel neúměrně náročnou snahu vyhledat mši někde jinde a účastnit se jí. Jistě, kanonické právo předpokládá, že účast na mši svaté, dokonce i na povinné mši svaté, může být někdy nemožná a doporučuje, aby se tito věřící zapojili do nějaké jiné liturgické činnosti (například konali denní modlitbu církve, viz kánon 1174) nebo věnovali náležitou dobu modlitbě, viz kánon 1248. Sledování mše svaté v televizi může být dobré, ale neplní se tím povinnost účasti na ní – té by nás zbavila pouze nemožnost –, protože povinnost účasti splníme pouze přítomností na mši svaté.

Dispenz
Povinnost účastnit se každý týden (a o zasvěcených svátcích) bohoslužeb vyplývá z Božího zákona vyjádřeného v Desateru, ale moderní nedělní povinnost je ukládána církevním právem, a proto od ní může diecézní biskup prostřednictvím kánonu 87 třeba i celou diecézi dispenzovat. Kromě toho kánon 1245 umožňuje farářům (ne však kterémukoli knězi a pod., viz kánon 89) dispenzovat od této povinnosti ty, kdo k farnosti náležejí nebo se v ní zdržují. Kánon 90 nabádá zodpovědné činitele k tomu, aby pečlivě zvažovali duchovní blaho těch, kdo jsou jim svěřeni, a další okolnosti při rozhodování o dispenzování od zákona. V případě pochybností o dostatečnosti důvodů k dispenzování se nicméně rozhoduje ve prospěch dispenze.

Omluva
Tento způsob zrušení povinnosti účastnit se mše svaté se s největší pravděpodobností týká jednotlivých katolíků a je třeba o něm pojednat obšírněji.

Mezi důvody, které se již dlouho uznávají jako omluva (neformálně „dispenzující“) z účasti na povinné mši svaté, je osobní onemocnění. K nemoci je třeba zmínit dva body.

Zaprvé, lidé zakoušejí příznaky osobního onemocnění různě, takže jednomu člověku připadají jako nepříjemnost (například bolest hlavy), pro jiného to však může být silná bolest, která ovlivňuje jeho schopnost jednat, myslet, modlit se a tak dále. Z toho, jak hodnotí své příznaky vzhledem k povinnosti účastnit se určitých mší svatých, se každý člen věřícího společenství zodpovídá Bohu, a nikoli druhým lidem. Pokud jde o věřící společenství, záleží na tom, jak dotyčný člověk zhodnotí vliv svého onemocnění. Jestliže se cítí příliš nemocný na to, aby se účastnil mše svaté, je od povinné účasti osvobozen.

Zadruhé, osobní onemocnění může představovat různé stupně a druhy ohrožení pro ostatní. Mnohé vážné nemoci neohrožují ostatní (například rakovina), zatímco některá méně vážná či mírná onemocnění jsou velmi nakažlivá (například rýma nebo chřipka). Kromě osobního pocitu z nemoci, který je důležitý pro posouzení povinnosti účastnit se mše svaté, je třeba zvážit rovněž riziko, které daná nemoc představuje pro ostatní účastníky mše svaté (povinné či nepovinné). Toto zvažování se navíc neprovádí jako výraz lásky k bližním, ale jako výkon spravedlnosti vůči nim. Abych tedy uvedl jednoduchý příklad – pokud člověk ví, že má vážnou nakažlivou chorobu, přestože se osobně cítí dobře, domnívám se, že jeho povinností je neúčastnit se mše svaté, a to dokonce ani povinné.

Stručně řečeno, ti, kdo trpí závažným onemocněním, jsou z důvodu některého z výše uvedených bodů – a možná i obou – osvobozeni od povinnosti účastnit se mše svaté. Mohou se totiž cítit příliš nemocní na to, aby se účastnili mše svaté, a/nebo může hrozit, že nakazí ostatní.

Zdá se však, že koronavirus představuje složitější problém, protože člověk může být nakažlivý tímto nebezpečným virem dosti dlouho předtím, než si vůbec začne být vědom, že je nakažen. Pokud jde o posuzování povinnosti účastnit se mše svaté, tento případ nezapadá ani do prvního výše uvedeného scénáře (protože se daný člověk necítí zle, ale pouze se obává – a nikoli neopodstatněně –, že onemocněl), ani si není vědom toho, že je silně nakažlivý pro ostatní. Jak tedy posuzovat povinnost účastnit se mše svaté v době vážné pandemie, kdy (a) je možno najít mši; (b) nejsme dispenzováni od povinnosti účastnit se mše svaté; a (c) necítíme se nemocní, ačkoli mnozí ve společenství onemocněli poté, co po značně dlouhou dobu nevykazovali žádné příznaky?

Navrhuji následující přístup. Protože jsou však tyto úvahy do značné míry obezřetné (toto slovo používám v jeho dobrém smyslu, ne jako zástěrku toho, že budu dělat to, co je pro mě pohodlné), mějte na paměti, že i drobné změny skutečností mohou zásadně změnit to, jak se moje rada uskuteční v praxi.

A) Pokud se jen prostě, byť pochopitelně, bojíte, že vás druzí nakazí, nepovažuji to za dostatečnou omluvu, která by vás zbavovala závažné náboženské povinnosti, jako je účast na nedělní mši. Avšak čím více jsou obavy člověka z nákazy umocněny faktory, jako je například jeho pokročilý věk nebo další zdravotní komplikace (např. cukrovka nebo těhotenství), tím spíše lze nalézt omluvu z povinné účasti na mši svaté, přestože se daný člověk subjektivně cítí dobře.

B) Pokud nemáte žádný zvláštní důvod domnívat se, že jste pro druhé nakažliví, nevidím dostatečnou omluvu, která by vás zbavovala závažné náboženské povinnosti, jako je účast na nedělní mši svaté. Faktory, jež zvyšují pravděpodobnost, že je člověk nakažlivý pro ostatní (například onemocněl někdo v jeho rodině nebo pracuje či se pohybuje v přítomnosti nemocných), budou mít zřejmě za následek omluvu z účasti na některých mších svatých, a to i když se daný člověk subjektivně cítí dobře.

Znovu připomínám, že ani v jednom z výše zmíněných scénářů se církev nepokouší dohlížet na osobní hodnocení jednotlivých věřících, zda splnit či se vyhnout povinné účasti na mši svaté o nedělích a zasvěcených svátcích. V záležitostech svědomí je každý za své rozhodnutí odpovědný Bohu a Bůh nemůže klamat ani být oklamán.

Edward Peters, canonlawblog.wordpress.com
Přeložil Pavel Štička


06. 04. 2020, RC Monitor 7/2020