sv. Vilibald / út 7. červenec 2020

Pochází z výjimečné královské rodiny v Anglii. Do duchovního stavu vstoupil v Římě. Při putování do Svaté země byl v Sýrii vězněn pro křivé podezření. Po propuštění navštívil Svatou zemi a po cestě přes Cařihra... (pokračování)

Bůh trestá? Nauka sv. Tomáše Akvinského o lidském utrpení jako trestu

Je koronavirus Božím trestem? Sv. Tomáš Akvinský učí, že každé utrpení, které postihuje člověka, má charakter trestu. Nejedná se ovšem vždy o trest v přísném slova smyslu za osobní hříchy, ale často o trest v širším slova smyslu za hříchy druhých a zvláště za dědičný hřích. Když tato utrpení spojujeme s Kristovým utrpením, podílíme se na jeho vykupitelském díle.

Bůh trestá? Nauka sv. Tomáše Akvinského o lidském utrpení jako trestu

„Bezpečná cesta“ sv. Tomáše
„Je koronavirus Božím trestem?“, tato otázka zaznívá dnes často. Podobně často se můžeme setkat s oblíbeným bonmotem: „Bůh netrestá!“ či s podobnými vyjádřeními. Bůh skutečně netrestá? Jak je důležité, abychom se v této věci podle slov sv. Pavla nenechávali „zmítat a strhovat větrem kdejakého učení, ve kterém lidská chytrost a prolhanost podvádí a klame“ (Ef 4,14), či se neřídili svými dojmy a přáními, ale snažili se o poznání toho, jak tomu je skutečně! Naším vynikajícím učitelem zde může být sv. Tomáš Akvinský, jehož nauku Církev opakovaně předkládá jako „bezpečnou cestu“, ba „nejbezpečnější cestu“ k  poznání pravdy.

Odpověď Andělského učitele – v  níž vychází z učení Písma sv. a církevních Otců, zvláště sv. Augustina – je jednoznačná: Každé utrpení, které postihuje člověka, má charakter trestu. Vždyť na otázku, zda se zlo u rozumových bytostí – andělů a lidí – vhodně rozděluje na vinu a trest, odpovídá kladně. Toto jeho tvrzení nás na první pohled může zaskočit a překvapit. Není přehnané? Zdá se, že v tomto bodě Tomášova nauka není zrovna „bezpečnou cestou“.

Zlo viny a trestu
Samotný sv. Tomáš tyto námitky řeší: Mluvíme o zlu u rozumových bytostí, takže musí mít vztah k svobodné vůli: v případě viny se tak jedná o zlo podle vůle, zatímco v případě trestu o zlo proti vůli, tj. vůle buď zlo koná nebo zlo trpí. Náš učitel uvádí v této souvislosti tři věci, které jsou nezbytné k  tomu, aby něco mohlo být nazváno trestem: První věcí je, že trest má vztah k vině, protože se říká, že je někdo potrestán, když spáchal zlo. Druhou věcí je, že trest odporuje vůli, neboť vůle každého směřuje k vlastnímu dobru a odmítá být zbavena tohoto dobra. A konečně třetí věcí je, že trest spočívá v určitém utrpení, jelikož to, co odporuje vůli, nemůže pocházet ze samotné vůle, ale z  něčeho vnějšího.

Těmito třemi věcmi se také trest odlišuje od viny: zatímco vina je zlem samotného skutku, trest je zlem jednajícího; zatímco vina vychází z vůle, trest je proti vůli, a zatímco vina spočívá v aktivním jednání, trest spočívá v pasivním snášení.

Sv. Tomáš také odpovídá na otázku, zda má více charakter zla trest či vina, a učí, že vina je nesrovnatelně větším zlem než trest. Uvádí hned čtyři důvody: Člověka zlým činí zlo viny, a nikoliv zlo trestu. Bůh je původcem trestu, ale není a ani nemůže být původcem viny. Bůh ve své nekonečné moudrosti někdy působí zlo trestu, aby zabránil zlu viny, ale nikdy naopak. Konečně zlo viny spočívá v jednání, zatímco zlo trestu v trpění.

Podle Akvinského tudíž veškeré zlo, kterým člověk trpí, je trestem. Je samozřejmé, že tato lidská utrpení mohou mít a skutečně mají různé druhotné příčiny, ale zde se díváme na věci z nejvyššího pohledu první příčiny všeho, z pohledu Boží prozřetelnosti, která „se stará o všechno, od nejmenších věcí až po největší světové a dějinné události.“

Trest v přísném a širším slova smyslu
Znamená to však, že vše, čím trpíme, jsou tresty, který jsme si zasloužili za své osobní hříchy? To rozhodně ne. Církev odsoudila názory baianismu a jansenismu, že každé utrpení je trestem za naše osobní hříchy a že neexistuje utrpení nevinného. Jak máme být tudíž opatrní, abychom ve svém případě a zvláště v případě druhých hned neříkali, že určité utrpení je trest za naše osobní hříchy!

Ne každé utrpení je tedy trestem za osobní hříchy. Proto katechismus kardinála Tomáška na otázku: „K čemu Bůh sesílá utrpení?“, odpovídá: „Bůh sesílá utrpení, aby hříšné potrestal a napravil, dobré pak zdokonalil a v nebi více oblažil.“ Zdá se, že oproti sv. Tomášovi mluví o trojím zlu: vedle viny a trestu o zkoušce.

Rozpor mezi učením sv. Tomáše a Tomáškova katechismu je však pouze zdánlivý a vyřeší se, když rozlišíme – jak se říká, qui bene distinguit, bene docet („kdo dobře rozlišuje, dobře učí“) – mezi trestem v přísném slova smyslu, který je trestem za naše osobní hříchy, a trestem v širším slova smyslu, který není trestem za naše osobní hříchy: někdy se v této souvislosti mluví o pœnalitates huius vitae („trestnostech tohoto života“). I když se v tomto druhém případě nejedná o trest in sensu stricto, přesto nepostrádá charakter trestu, neboť splňuje všechny podmínky stanovené sv. Tomášem: nejenom odporuje naší vůli a spočívá v utrpení, ale také má spojitost s vinou – samozřejmě v tomto případě nikoliv s naší osobní vinou, ale s vinou jiných.

Touto vinou jiných mohou být osobní hříchy druhých lidí, ale především jde o dědičnou vinu, tedy o Adamův hřích, který se sdílením lidské přirozenosti stává hříchem nás všech (proto ho sv. Tomáš nazývá „hříchem přirozenosti“). Zvláště můžeme myslet na jeden aspekt této dědičné viny, totiž na to, jak Adam svým hříchem připravil sám sebe a nás, své potomky, o mimopřirozený dar oproštění od utrpení (donum impassibilitatis).

Nevinný Bůh podstupuje trest utrpení a smrti
Bylo by velikou chybou, kdybychom se zde zastavili, a nedoplnili tento pohled něčím tak základním a zásadním, jakým je Pán Ježíš Kristus a jeho svátost křtu. Nechme zde opět zaznít hlasu sv. Tomáše: „Existuje dvojí smrt [...]. První smrt se vztahuje na tělo a spočívá v jeho oddělení od duše, druhá smrt [smrt hříchu] se pak vztahuje na duši a spočívá v jejím oddělení od Boha. Kristus, u něhož druhá smrt nepřichází v úvahu, tedy první smrtí, kterou podstoupil, přemohl obojí naši smrt, tj. smrt tělesnou i duchovní.“ Pána Ježíše se tedy v žádném případě netýká, a ani v nejmenším nemůže týkat, naše základní zlo viny: nezhřešil a ani nemohl zhřešit, neboť hřích přímo odporuje jemu, Božímu Synu. Podstoupil však další lidské zlo, zlo trestu: nejenom zlo smrti, ale také různá utrpení, která této smrti více či méně předcházela. Můžeme i zde hovořit o trestu, protože Kristovo utrpení je spojeno s vinou: nikoliv s vinou Krista, zcela nevinného, ale s vinou nás všech. Tak chápeme odvážné tvrzení sv. Pavla: „Toho, jenž nepoznal hřích, učinil on pro nás hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ (2 Kor 5,21)

Zcela nevinný Bůh podstupuje za nás za všechny trest utrpení a smrti: tím se toto utrpení radikálně mění a stává se zadostiučiněním – náhradou – za naše hříchy, přemožením zla viny a zla trestu u nás, lidí. Avšak toto přemožení obojího zla je u nás, takříkajíc, dvoufázové: když je člověk pokřtěn – podle sv. Pavla ponořen do Kristovy smrti a spojen s jeho vzkříšením (srov. Řím 6,3–11) – je nejprve zbaven toho největšího zla viny – dědičné viny a případně viny osobních hříchů – a je omilostněn, neboli dostává účast na Božím životě. Zároveň jsou mu odpuštěny všechny tresty za hříchy.

Utrpení tohoto života a spoluvykoupení
Odpuštění všech trestů za hříchy však neznamená, že jsme zbaveni různých utrpení – oněch pœnalitates huius vitae –, alespoň ne ve své úplnosti. Dokud jsme zde na zemi, nacházíme se více či méně v „slzavém údolí“. Provází nás tak různá utrpení, která, jak jsme již zmiňovali, nepostrádají charakter trestu. Jsou to utrpení lidské duše čili čtyři rány naší přirozenosti: rána neznalosti v  rozumu, rána zloby ve vůli, rána žádostivosti v dychtivosti (appetitus concupiscibilis) a rána slabosti ve vznětlivosti (appetitus irascibilis). Ty jsou také někdy označovány jako „živná půda hříchu“ (fomes peccati) nebo obecně „žádostivost“ (concupiscentia). Jsou to dále utrpení lidského těla, totiž nemoci a jiná utrpení a nakonec smrt, a také utrpení vzhledem k vnějším věcem, tzv. „kosmická“ utrpení (např. zemětřesení).

Mluvili jsme o dvoufázovém osvobození. Tedy na konečné a definitivní přemožení zla trestu – pœnalitates – si musíme počkat až na konec časů, kdy budeme vzkříšeni z mrtvých a kdy podobně jako první lidé v ráji budeme tělesně nesmrtelní a zbaveni veškerého utrpení.

Na závěr připojme něco důležitého a pozitivního: Jsme-li díky křtu spojeni s Kristem a toto své spojení s ním upevňujeme dalšími svátostmi a modlitbou, tak naše utrpení sice nepřestává být utrpením, ale zároveň se vnitřně proměňuje v naši účast na vykupitelském díle Ježíše Krista. Stáváme se s Kristem spoluvykupitely světa.

V tomto smyslu je i současná situace časem „Božího navštívení“: časem milostiplné Boží výzvy k odvrácení se od hříchu a k obrácení se k němu.

P. Štěpán Maria Filip OP

25. 05. 2020, RC Monitor 10/2020