sv. Vilibald / út 7. červenec 2020

Pochází z výjimečné královské rodiny v Anglii. Do duchovního stavu vstoupil v Římě. Při putování do Svaté země byl v Sýrii vězněn pro křivé podezření. Po propuštění navštívil Svatou zemi a po cestě přes Cařihra... (pokračování)

Přitažlivost tradičního katolického obřadu

Proč se více než padesát let po skončení Druhého vatikánského koncilu v katolické církvi stále více hovoří o „tradičním“, „tridentském“, či „předkoncilním“ mešním obřadu?

Přitažlivost tradičního katolického obřadu

Nebo vyjádřeno jazykem motu proprio Benedikta XVI. „Summorum pontificum“ (2007) o „mimořádné formě“ římského obřadu? Proč se ke starodávnému obřadu, k liturgii slavené jako „usus antiquor“, tolik věřících znovu vrací a jejich řady nepřetržitě rostou?

Koncil slavnostně prohlásil, že liturgie představuje „fons et culmen“, tedy pramen a vrchol všeho ostatního, co katolická církev koná. Avšak právě v liturgii, zejména mešní, eucharistické, byly po koncilu provedeny změny, které se na první pohled mohou jevit jako logické či přínosné, avšak postupně se stále více začaly projevovat jejich důsledky v méně příznivém světle. Je třeba zdůraznit, že sama koncilní konstituce o posvátné liturgii „Sacrosanctum concilium“ je dokumentem, jemuž se připisuje zavádění změn, které ona sama vůbec nepožaduje. Konstituce je mnohými odpůrci pokoncilních liturgických změn zbytečně odmítána jako celek, zato její falzifikace se bohužel stala součástí běžného oficiálního narativu příznivců a propagátorů těchto změn, takže vymezit se také proti tomu, co koncil nepožadoval, podle nich znamená stavět se automaticky „proti koncilu“.

Zcela nepravdivě se konstituci například připisuje obrácení celebrujícího kněze „čelem k lidu“ nebo zrušení latiny jako liturgického jazyka a její nahrazení jazykem národním v plném rozsahu. Těm, kteří již v době konání koncilu chtěli realizaci až takto dalekosáhlých proměn, bylo jasné, že jejich hodina musí přijít později, neboť vyjádření veškerých takových úmyslů přímo v navrženém textu konstituce by bylo tvrdým oříškem pro schvalování konstituce koncilními otci, kteří pro ni hlasovali jako pro první dokument koncilu již v roce 1963.

Zásadní vlastností tradičního mešního obřadu, závazně zakotveného v Misálu sv. Pia V., vydaném roku 1570, tedy sedm let po zakončení Tridentského koncilu, je jeho teocentrický charakter, soustředěnost na tajemství samotného Boha a jeho svátostné přítomnosti. Individualita osobnosti celebranta, jemuž rubriky předepisují značné množství symbolických úkonů a tiše recitovaných modliteb, prakticky zcela zaniká. Knězi, většinu času obrácenému k oltáři a zcela soustředěnému na provádění posvátného obřadu, není při celebraci dána možnost jakýchkoli úprav, adaptací, natož pak improvizací a osobního sebezviditelňování za účelem vzbuzování pozornosti shromážděných věřících. Představy že jde o „klerikální“ liturgii, oproti změnám provedeným po Druhém vatikánském koncilu, nevystihují podstatu věci, neboť právě v „tridentském“ obřadu nezáleží tolik na knězi, alespoň ne v tom smyslu, jak kněz mši „udělá“. Pečlivé plnění předepsané agendy jej upozaďuje ve prospěch samotného Krista, jehož oběť na kříži je pramenem obětního chápání mešní liturgie. Vrcholným momentem mše je bezesporu eucharistické proměňování, zpřítomňování klíčových okamžiků Kristovy poslední večeře, kdy kněz šeptem recituje slova ustanovení a pozdvihá hostii a posléze kalich v tajuplném tichu, doprovázeném pouze zvoněním. Hluboká atmosféra tohoto privilegovaného momentu vykazuje výrazné rysy teofanie – obdoby silných projevů Božího sebezjevování v Ježíši Kristu, jakými jsou podle novozákonních svědectví například Kristův křest, proměnění na hoře či zjevování Vzkříšeného, například emauzským učedníkům při lámání chleba, kdy se bez jakéhokoli slovního doprovodu na základě jediného gesta objasňuje vše podstatné. Všechny snahy při celebraci za pontifikátu Pavla VI. vydaného „nového“ misálu (1970) o srozumitelnost a didaktičnost, veškeré prosazování „aktivní účasti lidu“ pak onen tolik vzývaný lid podle zastánců staré liturgie paradoxně ochuzuje o to nejdůležitější. O tajemství, kterému nelze jen tak „rozumět“, a jemuž se nelze přibližovat zpřístupňováním, někdy až banalizujícím, jinak již tajemstvím přestává být.

Při posuzování rozdílného chápání obou forem liturgie hraje z religionistického hlediska zásadní roli základní kategorie posvátna. Sebezjevující se Kristus v tridentském obřadu představuje ono „mysterium tremendum et fascinosum“, tajemství na jedné straně bázeň vzbuzující, avšak zároveň stále znovu člověka přitahující. Velmi často se tato liturgie dotkne strun srdce, a to paradoxně čím je komplexnější, například v „asistované“ formě s jáhnem a podjáhnem, navíc ještě třeba za zvuků renesanční polyfonické hudby. Mnoha účastníkům, kteří to vůbec nečekali, samovolně vyhrknou slzy, přičemž však takové liturgii není nic vzdálenějšího než vybičovávání emocí. Jediné, co zde platí, je hluboká soustředěnost na posvátné tajemství, kterému se vše musí podřídit, a to i v provádění nejdetailněji předepsaných úkonů.

Příznivci tradiční liturgie rozvíjejí osobní vztah k samotné liturgii jako takové, jsou proto také ochotni podstupovat osobní oběti, aby se jí mohli účastnit. Ti, kdo preferují nové obřady, nevyjadřují obvykle spokojenost s liturgií jako takovou, nýbrž s jejími dílčími aspekty, jakými jsou srozumitelnost, schopnosti kněze, přínosnost jeho kázání, úroveň hudby nebo radost z toho, že došlo k setkání ve společenství, kde se spoluprožívá vzájemná lidská blízkost a sounáležitost. Sociologické složení účastníků tradičních liturgií navíc vykazuje zajímavou anomálii. Zjednodušeně lze říci, že zatímco nové mešní obřady jsou doménou „kostelních babiček“, tradiční liturgii vyhledávají především mladí muži, tedy kategorie, která jako by se zdála být pro Církev spíše ztracená.

Oslabení posvátného charakteru obřadu však stálo ještě další povážlivé ztráty. Pro uvolňování po Druhém vatikánském koncilu příznačná atmosféra všeobecně rozšířené nekázně v církvi způsobila, že zejména v západních zemích, avšak čím dále častěji také v našich podmínkách již náhodný návštěvník mše neví, co vlastně může právě zde a od tohoto konkrétního kněze očekávat. V rámci experimentování se v západních zemích ujalo kromě jiného také přenechávání liturgie pastoračním asistentkám, které jen pro moment eucharistického promděňování vyhradí místo jinak nadbytečnému knězi.

Koncilní konstituce také jednoznačně prohlásila gregoriánský chorál vlastním zpěvem církve, zatímco po koncilu zaváděná „rytmická“ hudba ve stylu folku nebo popu rovněž svým významným dílem přispěla k rozmělnění posvátného charakteru liturgie. Emoce radostného jásotu se začaly prvoplánově vzbuzovat a nejsou již nečekaným překvapením či darem. Opouštění latiny významně přispělo k desakralizaci liturgie, a to dokonce oproti jasné dikci současně platného Kodexu kanonického práva (1983), který ji ještě předepisuje jako liturgický jazyk na prvním místě. Koncilní konstituce Sacrosanctum concilium chápala totiž ještě důraznější návrat ke gregoriánskému chorálu a častější účast lidu na odpovědích v latině jako součásti proponované liturgické reformy. Podle této původní představy měl posvátný liturgický jazyk samozřejmě zůstat, věřící však v něm měli být ještě více „doma“, zatímco biblická čtení a některé další zvěstné prvky se budou moci přednášet v národních jazycích. Dále lze jako odklon od posvátného charakteru liturgie poukázat také na často uvolněný způsob chování věřících v kostele, nerespektování posvátnosti prostoru, preference stadiónů, sálů a jiných prostředí před konsekrovanými kostely. Hlavním kritériem hodnoty liturgie jako by byla především intenzita společného příjemného prožitku.

V důsledku vysvěcení čtyř biskupů bez papežského pověření arcibiskupem Lefebvrem roku 1988 došlo k jistému průlomu. Brzy poté se totiž část jím založeného Bratrstva svatého Pia X. transformuje do Bratrstva svatého Petra a trvá na plné jednotě s katolickou církví. Vůči novému bratrstvu a dalším tradici pěstujícím uskupením i klášterům hodlajícím setrvat v plném společenství s církví získává nově založená papežská komise „Ecclesia Dei“ obdobnou roli, jakou má vatikánská Kongregace pro východní církve vůči částem východních církví sjednocených s katolickou církví.

Značný rozvoj legálního šíření „tridentské“ liturgie umožnilo zmíněné zákonodárství Benedikta XVI., vydané roku 2007. Je zřejmé, že duchovní bohatství, které bylo po dlouhá staletí součástí života církve, nelze jen tak bez náhrady odvrhnout, což však nemohou pochopit ti, kdo se neinformovaně domnívají, že jde jen o jakousi libůstku hrstky extravagantních věřících. Trend vývoje katolické církve ve světě je ovšem zřetelný. Například v těch západních zemích, kde byla zcela proti všem předpisům prakticky opuštěna svátost smíření, se tradiční komunity stávají oázami důsledné zpovědní praxe. V anglickojazyčných zemích, kde církev utrpěla vážná vnitřní zranění kauzami sexuálního zneužívání, patří mezi projevy aktivní obnovy liturgické i morální disciplíny stále rostoucí systém farností, zvaných „latin mass parish“. Mezi jejich návštěvníky bývají věřící z mnohočetných rodin, v nichž se vcelku úspěšně předává víra dalším generacím. Francie je příklad země, kde katolická církev stále více ztrácela věřící i klérus, a to na rozdíl od tradičních komunit (včetně „lefebvristického“ Bratrstva sv. Pia X.), v nichž počet seminaristů výrazně roste a tvoří již třetinu veškerého francouzského kněžského dorostu. V Gabonu, kde působil arcibiskup Lefebvre, dnes katolická misie většinově působí díky Institutu Krista Krále, náležejícímu mezi liturgicky tradiční společenství, působící v jednotě s katolickou církví. Zvláštním jevem je rovněž brazilská apoštolská administratura Campos, jež pokrývá území diecéze, v jejímž rámci se slouží výlučně tradiční liturgie.

Katoličtí biskupové po celém světě postupně zjišťují, že by byli sami proti sobě, pokud by pokračovali v dosud ještě mnohde rozšířených obstrukcích, svévolně obcházejících zákonodárství Benedikta XVI., a v potlačování ritu, jejž sloužili svatořečení kněží, jejichž svátky jinak oni sami slaví. Mnozí tradičně orientovaní věřící navíc vysoce oceňují ochotu některých biskupů obřad nejen velkoryse respektovat, nýbrž se jej dokonce pokusit odsloužit či alespoň přijet biřmovat podle starého obřadu. Je také příznačné, že náročnou církevní morální nauku, zejména například v oblasti sexuality a předávání života, církev dnes spíše zamlčuje, aby neztrácela ještě více věřících, a stydí se ji předkládat, byť jakožto ideál, zatímco věřící lnoucí k církevní tradici považují katolickou „katechismovou“ morálku za nezpochybnitelnou a normativní.

Severoamerická kolej v Římě čítá přibližně 200 diecézních bohoslovců z USA a Kanady. Soustavný zájem o tradiční ritus má asi 40 z nich. V koleji se kromě nového slouží také tradiční mešní ritus, takže se s ním seznámí a do něj se zasvětí budoucí kněží, kteří pak budou ve svých farnostech celebrovat většinou podle nového misálu. Lze však důvodně předpokládat, že právě oni při celebraci této „řádné formy“ římského obřadu nebudou rozdávat věřícím mezi americkými kněžími dosud tolik oblíbené holywoodské úsměvy.

P. Stanislav Přibyl

26. 05. 2020, RC Monitor 10/2020