Mohou biskupové vyžadovat přijímání na ruku?
Zatímco diecéze po celých Spojených státech začínají obnovovat veřejné mše uprostřed pandemie koronaviru, mnohé zavádějí další opatření, která mají být v souladu s pokyny místních zdravotnických úřadů. V některých případech biskupové ve snaze zabránit šíření viru zakázali podávání svatého přijímání do úst. Ale může biskup nařídit, aby byla eucharistie podávána na ruku?
Timothy Olson, kanonista z diecéze Fargo a sekretář Canon Law Society of America, řekl agentuře CNA, že biskup má pravomoc omezit způsob udělování eucharistie pouze na přijímání pouze na ruku, pokud je to nezbytné.
„Obvykle není pochyb o tom, že biskup nemá pravomoc nařídit podávání eucharistie pouze na ruku,“ uvedl Olson. „Redemptoris sacramentum [vatikánská instrukce o eucharistii] hovoří v tomto ohledu jednoznačně.“
„Zároveň však,“ pokračoval Olson, „kanonické právo, včetně liturgického práva, je praktickým vyjádřením teologie a filozofie církve. Proto je někdy nutné uchýlit se ke zdrojům, které přesahují pouhé a přímočaré právní texty.“
Olson poukázal na Summu teologickou sv. Tomáše Akvinského, která je v tomto ohledu poučná.
„V tomto případě je Tomáš Akvinský cenným zdrojem pro pochopení toho, jak funguje lidské právo,“ prohlásil Olson.
„V Summě teologické I-II, Q. 96 Akvinský učí, že každý zákon je zaměřen na dobro člověka. Učí také, že na rozdíl od Božského Zákonodárce není lidský zákonodárce schopen předvídat všechny okolnosti, za kterých bude zákon aplikován.“
„V důsledku toho lidský zákon, který ve většině případů podporuje obecné dobro, může v individuální situaci obecnému dobru škodit. Akvinský z toho vyvozuje, že v takovém případě lze od dodržování lidského zákona upustit.“
P. James Bradley, odborný asistent na fakultě kanonického práva Americké katolické univerzity, s tímto nesouhlasí a tvrdí, že rozhodnutí zakázat podávání eucharistie do úst by mělo být učiněno v Římě, nikoli na úrovni diecézních biskupů.
„Církevní liturgická kázeň je vzhledem ke svému významu spojenému s povahou svátosti a pokladem víry obecně vyhrazena Apoštolskému stolci,“ řekl Bradley agentuře CNA.
„Od Druhého vatikánského koncilu došlo k rozšíření toho, co mohou v liturgii upravovat diecézní biskupové a biskupské konference, ale zákon zcela přesně vymezuje, jakých věcí se to týká,“ prohlásil Bradley.
Olson souhlasí, že „v běžné situaci je dispenzace od zákona vyhrazena autoritě toho, kdo zákon vydal“.
„Nicméně,“ dodal, „Akvinský podotýká, že v případě nutnosti, kdy je třeba jednat neprodleně, aby se předešlo škodám, ,pouhá nutnost s sebou nese dispenzaci, jelikož nutnost nezná žádný (lidský) zákon‘.“
Olson zmínil Akvinského příklad, v němž píše o městě, jehož vládce nařídil, aby se v určitou dobu zavíraly městské brány, ale armáda obránců města uvízla před branami pronásledována nepřátelským vojskem.
„Akvinský vyvozuje, že pokud lze oprávněnou autoritu zastihnout včas, aby bylo možno otevřít brány s jejím svolením, mělo by se tak postupovat,“ uvedl Olson. „Pokud však hrozí nebezpečí zpoždění způsobeného předložením celé záležitosti, pak sama nutnost umožňuje otevřít brány.“
Olson řekl, že v případě liturgie existují „některé aspekty božského práva a ty nikdy nemohou být dispenzovány, například materie a forma svátosti“.
„Jiné aspekty liturgie jsou však součástí lidského práva, například jaká čtení mají být zařazena nebo způsob přijímání eucharistie,“ uvedl. „Ačkoli tyto lidské zákony byly napsány proto, aby chránily důstojnost a účinnost liturgie, lze od nich v případech naléhavé nutnosti upustit.“
Dodal, že pro takováto rozhodnutí existuje precedens.
„Zjevný příklad dispenzování od liturgických zákonů v případě nutnosti se objevil v koncentračních táborech v době druhé světové války,“ řekl Olson. „Kněží, jako například sv. Maximilian Kolbe, kteří vždy dodržovali materii a formu eucharistie, však v době věznění sloužili extrémně zkrácené mše a dodržovali jen ty rubriky, které byl v dané situaci možné.“
Olson prohlásil, že „pokud existuje skutečně naléhavá nutnost, diecézní biskup může uznat, že lidský zákon, dokonce i liturgický nebo takový, který je normálně vyhrazen vyšší autoritě, lze dispenzovat“.
Bradley však varoval před domněnkou, že lze upustit od liturgických zákonů v církvi.
„Zdá se mi, že skutečnost, že liturgické právo je výslovně vyhrazeno Apoštolskému stolci, kromě omezených případů definovaných zákonem, znamená, že změny liturgické disciplíny a praxe nejsou v kompetenci diecézních biskupů, pokud zákon nestanoví jinak,“ řekl Bradley.
„Samozřejmě,“ řekl Olson agentuře CNA, „že kanonisté budou vždy zastávat různá stanoviska ohledně toho, jak lze zákony interpretovat a aplikovat. Taková už je práce právníků. Koneckonců, definitivní autoritu pro interpretaci má Řím a je na rozhodnutí Říma, zda zasáhne či nikoli.“
06. 06. 2020, CNA
Další zprávy
Emeritní papež Benedikt XVI. navštívil v německém Řezně svého těžce nemocného staršího bratra Georga. Jedná se o první cestu mimo Itálii od jeho odstoupení. Emeritní papež cestoval spolu se svým sekretářem Georgem Gänsweinem. V řezenské nemocnici oba bratři koncelebrovali mši svatou. Benedikt navštívil také Institut papeže Benedikta, který dokumentuje jeho teologické dílo a připravuje souborné vydání jeho spisů, a v řezenské katedrále se pomodlil před ostatky sv. Wolfganga....
Buďme rádi, že sloup stojí. V době, kdy postmoderna přináší relativizaci všeho (včetně sebe sama), je dobré, že tady stojí kus kamene, který symbolizuje Bohorodičku a skrz ni i ty křesťanské hodnoty, ke kterým se mnozí nehlásíme, ale které nemůžeme zavrhovat právě proto, že tu už dva tisíce let jsou. S křesťanstvím je to jako s rodiči. V něčem s nimi souzníme, v něčem se vůči nim vymezujeme, ale bez nich bychom tady nebyli....
Krize způsobená koronavirem obrátila svět vzhůru nohama. Nikde to není nápadnější než v politických bitvách, které nyní zuří kolem hledání řešení, jak se s krizí vypořádat. Kulturní válka neskončila, ale naopak se zintenzivnila. Situace velice rychle degeneruje do takové míry, jakou jsme si dříve nedokázali představit. Nejdramatičtější změny se odehrávají na levici....
Otec Zuhlsdorf píše na svém blogu o „morálním zranění“: „situaci, kdy osoba nemůže udělat to, co pokládá za morálně správné, nebo je přinucena udělat něco morálně špatného, a to z příkazu svého nadřízeného.“ Zuhlsdorf upozorňuje, že případy „morálního zranění“ bývají často mylně zahrnuty pod syndrom vyhoření a klade si otázku, zda se v situaci chronického morálního zranění nenachází velký počet tradicionalistických kněží i laiků: „Bojovníci ve válce někdy vykazují příznaky morálního zranění už po velmi krátkém čase stráveném v bitvách. Mnoho tradičních katolíků však čelí zraněním působených morálním konfliktem – kdy jsou nuceni zrazovat to, o čem vědí, že je správné – po nekonečné dekády a bez vyhlídky na změnu.“ ...
Jonathon Van Maren informuje o pokračující perzekuci finské poslankyně Päivi Räsänenové, která je opakovaně vyšetřována za 15 let starou brožurku, v níž obhajuje biblický pohled na manželství a homosexualitu. „Pokud může být pro své názory na homosexualitu pronásledována uznávaná politička a lékařka – kdo přijde na řadu po ní?“ ptá se Van Maren....
Jeanne Larghero doporučuje, jak může přístup Tomáše Akvinského pomoci při přijímání důležitých rozhodnutí. Pokud nás někdo (např. naše děti) požádá o radu v podobné situaci, můžeme zvolit různé přístupy. Pohodlné řešení, které vlastně žádnou radou není, je říci „řiď se svým srdcem“; naše srdce nás ovšem nemusí vést po té nejlepší cestě. Racionální „vážení všech pro a proti“ často zapomíná, že ne všechny důvody mají stejnou váhu, a všemožné následky ani nelze rozumně předvídat. „Sdílení vlastní zkušenosti“ zase může být pro druhého omezující. Larghero proto navrhuje inspirovat se Tomášem Akvinským a důležitá rozhodnutí činit s ohledem na tři klíčové otázky: (1) Povede to k mravně dobrému životu? (2) Je na to ten pravý čas? (3) Jsem veden těmi nejlepšími motivy? ...
