sv. Kleofáš / pá 25. září 2020

Byl učedníkem, který v den zmrtvýchvstání Páně šel se svým druhem do Emauz a Ježíš se k nim přidal. Poukázal na jejich váhavost, která bránila jejich víře, poučil je a povzbudil. Odňal jejich zármutek a u stolu... (pokračování)

Obnova pravé povahy společenství ve svaté oběti

Ve svém dřívějším článku „Mše svatá: Boha nelze ničím oslavit víc“ jsem vysvětloval, že mše nepředstavuje obětování Krista, jako by byl od nás izolován; znamená také obětování Kristových údů, jež s ním jsou spojeny ve víře a lásce. Jinými slovy, jako libě vonící oběť se tu Otci nabízí, slovy svatého Augustina, „celý Kristus“ – hlava i údy, církev se svým Pánem. Mše představuje obětování mé duše a těla, tvé duše a těla i všech věrných spolu s Veleknězovou obětí, předkládanou v podobě chleba a vína.

Obnova pravé povahy společenství ve svaté oběti

Tyto tradiční pravdy, hojně probírané církevními otci a středověkými scholastiky, tvoří základ správného chápaní společenské povahy mše, pravdy, jejíž důležitost nám zvláštními a překvapivými způsoby objasnily právě uplynulé měsíce poznamenané pandemií. Ano, není pochyb o tom, že mše svatá je v zásadě vertikální akt teocentrického uctívání a božské oběti. V rámci tohoto aktu je však obsažen také horizontální rozměr: obecenství katolíků s Pánem a spolu navzájem. Tuto pravdu nám často přibližují poznámky v misálech vytvořených v první polovině dvacátého století, jako je můj oblíbený St. Andrew‘s Daily Missal z roku 1948.

Jak se tato zásadní pravda zamlžila
V druhé polovině dvacátého století došlo k tomu, že na první místo byla postavena mše svatá jako pokrm, k němuž jsou „všichni vítáni“ a jako příležitost ke společenskému styku; společenská povaha mše svaté, jak ji nádherně popisují sv. Augustin, sv. Dionýsius, sv. Tomáš Akvinský a další, byla vyložena nově – nebo spíš zjednodušeně –, v sociologickém, horizontálním, sekulárně demokratickém smyslu, a liturgie tak byla zredukována, v tom nejhorším případě až na pouhou společenskou událost. Předseda nejvyššího soudu Roberts v nedávném rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických přirovnal chození do kostela k „sekulárním setkáním, včetně přednášek, koncertů, promítání filmů, divácky atraktivních sportů a divadelních představení“. Nehoráznost, samozřejmě, ale svým způsobem jeho pohledu rozumím.

Jestliže však na mši svatou začneme pohlížet takto horizontálně, logicky tím vyvstává nezbytnost přistoupit a přijmout svátost oltářní; pokud jsme se sešli kvůli pokrmu, proč ho nesníst? Bylo by nezdvořilé sedět na farním pikniku a nejíst, zatímco se naši bližní pustili do jídla.

To, co z ontologického hlediska stojí na prvním místě – konkrétně, že Kristus je rukama kněží předkládán Bohu jako jediná pravá a libá bohoslužba; že mše svatá je smírná a prosebná oběť, jejímž prostřednictvím nám jsou odpuštěny hříchy a získáváme Boží požehnání; že tím, jak se spojíme ve víře a lásce, napomáháme především uctívání Beránka (tedy našemu uctívání Beránka a také jeho uctívání určenému za nás věčnému Bohu) – bylo zapomenuto, a tak toto vakuum spěchá zaplnit jídlo a naše účast na něm.

Má toto převrácení správného řádu, které nejenže v minulém půlstoletí katastrofálně postihlo duchovní život mnohých katolíků, ale navíc teď vedlo k přemíře minimálně velmi problematických postupů, jak slavit mši svatou v době koronavirových opatření, nějaké řešení? Samozřejmě.

Za prvé a zcela jednoduše může ke správnému pochopení liturgie výrazně pomoci tradiční latinská mše svatá, v níž má jednoznačnou prioritu Oběť kříže, s důrazem na uctívání Boha pro něho samého. V tradiční latinské mši svaté je jasně zřejmé, že naše účast na eucharistii znamená vstup do něčeho zaměřeného na Boha, co přetéká na nás, aby nás to pozvedlo k Bohu.

Za druhé, obnova eucharistické adorace. Papež Benedikt XVI. o období bezprostředně po Druhém vatikánském koncilu napsal:

„Někteří byli dokonce toho mínění, že adorace nejsvětější svátosti jako taková je něco překonaného, protože Pán se v podobě eucharistického chleba přijímá a ne že se na něj jen dívá. Ale to, že se tento chléb nepožívá jako nějaké obyčejné jídlo a že ’přijímat‘ Pána v eucharistii od nás vyžaduje všechny dimenze naší existence.“

Když týž papež vysvětloval, proč je tento projev zbožnosti při obnově liturgického života církve a modlitebního života jednotlivců tak důležitý, řekl

„Ba existuje vnitřní souvislost mezi slavením eucharistie a adorací. Mše svatá je totiž sama o sobě největší úkon adorace církve: ’Nikdo nejí toto tělo,‘ píše sv. Augustin, ’aniž by je předtím neadoroval.‘ (Enarr. in Ps 98,9 CCL XXXIX, 1385) Adorace mimo mše svaté prodlužuje a zintenzivňuje to, co se událo při liturgické slavnosti a umožňuje pravé a hluboké přijetí Krista.“

Při jiné příležitosti Benedikt XVI. navázal:

„Podstatný způsob bytí s Bohem je eucharistická adorace... Pán nám v jednom svém podobenství vypráví o pokladu ukrytém v poli; kdo jej nalezne, prodá všechno, co má, aby mohl koupit to pole, protože poklad, který je tam ukrytý, převyšuje každou jinou hodnotu. Skrytý poklad, dobro nad každé jiné dobro, je království Boží – je Ježíš sám, Král osobně. Ve Svaté Hostii je přítomen pravý poklad, který je nám stále dostupný. Pouze v adoraci této jeho přítomnosti se učíme přijímat jej správně – učíme se sdílet, učíme se zevnitř slavit Eucharistii... Milujme bytí s Pánem!

Abychom mohli milovat bytí s Pánem, musíme nejprve věřit, že eucharistie je Pán; poté reagujeme oddanou zbožností, náležitou posvátnou bázní a úctou; toužíme být s ním jedno a zříkáme se všech překážek, které by tomuto spojení mohly bránit. Jeden z Žalmů praví: „Otevři svá ústa, naplním je.“ (Ž 81,11) Eucharistická adorace nás vyzývá, abychom naplno otevřeli oči své víry; otvírá dokořán ústa naší touhy a připravuje nás na to, až nás naplní nesmírnost samotného Boha. Představuje zaručený způsob, jak se naše účast na mši i celý náš život mohou stát ve všech ohledech plodnějšími.

Svatý Petr ve své první epištole osvětluje podstatu křesťanského života: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“ (1 Pt 2,5) Všeobecným křesťanským povoláním je vždy sám sebe – všechno, co člověk má, i všechno, čím je – předkládat Bohu, Otci skrze Syna v Duchu svatém. Oltářní oběť je střed, z něhož vychází moc a pravá podoba tohoto křestního kněžského sebeobětování.

Peter Kwasniewski, onepeterfive.com
Přeložila Alena Švecová


07. 08. 2020, RC Monitor 15/2020