Týden ve světě katolickýma očima - 27. 8. 2020

Při zachování pravidel jako mytí rukou, sociální distance a užití roušky je účast na mši svaté bezpečná i v případě, že jsou přítomny nakažlivé osoby bez příznaků, informuje agentura CNA o zjištění tří lékařů publikovaném v časopise Real Clear Science. „V současné době není důvod se domnívat, že by při dodržení příslušných pravidel byla návštěva kostela nebezpečnější než běžný nákup.“

Ve Spojených státech vzbudil pozornost případ detroitského kněze, který po létech služby zjistil, že nebyl platně pokřtěn, a tudíž ani jeho jáhenské a kněžské svěcení, a následně úkony, které v jeho moci vykonával, nebyly platné. K jeho křtu totiž byla použita formule v množném čísle („My tě křtíme…“), na jejíž neplatnost nedávno upozornila Kongregace pro nauku víry.

„Jsou tu dvě znepokojivé skutečnosti,“ komentuje Joseph Shaw. „Za prvé to, že nevíme, kolik dalších lidí vlastně neplatnost svátostí postihla. Za druhé to, že mnoho katolických komentátorů to zjevně vůbec netrápí. Říkají: copak na tom tolik záleží? Nejde přece o magické zaklínadlo, na přesných formulacích nesejde. Vždyť Bůh není vázán svátostmi.“ Ale Shaw nesouhlasí: „Pokud na platnosti svátostí nesejde, pak nesejde na svátostech. A pokud nesejde na svátostech, nesejde ani na Kristově smrti na kříži, která je umožnila. A tak vlastně nesejde ani na křesťanství jako takovém, na jeho metafyzickém obsahu. Mnozí nemají s tímto směrem úvahy žádný problém – jenže to nejsou katolíci.“

Phil Lawler kritizuje vyjádření detroitského arcibiskupa k případu. Podle arcibiskupa „2. vatikánský koncil ustanovil, že nikdo, ani kněz, nesmí ze své vůle nic přidávat, ubírat nebo měnit na liturgii“. „Dovoluji si nesouhlasit,“ oponuje Lawler. „2. vatikánský koncil to neustanovil, nýbrž řekl. To, co se ve skutečnosti ustavilo, byl pravý opak. Koncil jen potvrdil existující pravidlo: po staletí Církev učila, že při udělování svátostí musí její služebníci přesně dodržovat schválený rituál. Teprve po 2. vatikánském koncilu se disciplína zhroutila – ne pro to, co koncil řekl, nýbrž kvůli přístupu kněží, který jim byl tolerován, schvalován a vštěpován. Kněží začali vkládat své vlastní ’tropy‘ do textu misálu, ’opravovat‘ překlady, které se jim nelíbily, a nakonec vymýšlet své vlastní eucharistické modlitby. Živě si vzpomínám, jak jsem jednou informoval jistého kardinála, že minulou neděli se kněz od textu eucharistické modlitby vzdálil natolik, že mám pochybnost, zda mše byla platná. S klidem mi na to řekl: ’Za mé přítomnosti se to nikdy nestalo.‘“ Lawler to pokládá za typickou bagatelizaci liturgických nešvarů a uzavírá: „Když se služebník Církve svévolně odchýlí od Církví schváleného rituálu, je to vždy zneužití liturgie. Někdy malé, které nevyvolá námitky a obejde se bez následků – a jindy vážné, jako případ tohoto neplatného křtu, který vážně zasáhl do života katolického společenství. Ale tam, kde se přehlížejí malé přestupky, je pravděpodobnost, že dojde k těm vážným, mnohem větší.“

A John Allen vybízí: „Všichni samozvaní reformátoři v Církvi by si z toho měli vzít ponaučení. Dejte si pozor na nezamýšlené následky! Nepouštějte se ve jménu ’lidí‘ do něčeho, co přivodí zmatek, bolest a problémy právě těm lidem, o kterých tvrdíte, že jim sloužíte!“

Čerstvá belgická studie zkoumající etické postoje lékařů zjistila, že 93,6 % belgických lékařů pokládá infanticidu za přípustnou za určitých okolností. A Michael Cook komentuje skutečnost, že dr. Bert Keizer, přední propagátor euthanasie v Nizozemsku, uznává, že tzv. „kluzký svah“ je realitou. Keizer popisuje historii euthanasie v Nizozemsku: „Každá čára, která se nakreslila, byla nakonec posunuta. Začali jsme s nemocnými v terminálním stadiu, ale ukázalo se, že i chronicky nemocní beznadějně a nesnesitelně trpí. Pak přišli lidé s počínající demencí, psychiatričtí pacienti, lidé s pokročilou demencí, staří lidé, kteří zápasí s obtížemi svého věku, a nakonec staří lidé, kteří sice netrpí žádnou nemocí či obtíží, ale přesto cítí, že jejich život už nemá obsah. Nemyslím si ale, že se nacházíme na kluzkém svahu v tom smyslu, že bychom směřovali ke katastrofě.“ Cook k tomu suše podotýká: „Zdá se, že debata o euthanasii se zaměřila na špatné slovo. Místo sporu o to, zda kluzký svah existuje – protože na tom je shoda – se debata měla vést o významu slova „katastrofa“.

Následky působení sesazeného kardinála McCarricka stále hýbou nejen církví ve Spojených státech. Na začátku srpna se objevila informace, že dlouho očekávaná závěrečná zpráva z vatikánského vyšetřování této kauzy bude zveřejněna již tento měsíc – brzké zveřejnění zprávy ovšem sliboval kardinál Parolin již v únoru. Phil Lawler upozorňuje na „McCarrickův odkaz“ v souvislosti s debatou, zda má být odepřena eucharistie demokratickému prezidentskému kandidátovi J. Bidenovi, který se pokládá za katolíka, avšak prosazuje propotratovou politiku a stejnopohlavní „manželství“. Lawler popisuje, jak v roce 2004 McCarrick předsedal výboru americké biskupské konference, který měl rozhodnout o odepření eucharistie J. Kerrymu pro jeho radikální propotratové postoje, a lživě výbor informoval o obsahu dopisu tehdejšího prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Ratzingera: zatímco Ratzinger píše, že v podobných případech je vysluhující povinen eucharistii odepřít, McCarrick prosadil opačný postup a tvrdil, že v tom má podporu kardinála. Lawler se rovněž rozhořčuje nad omluvou-neomluvou bývalého McCarrickova chráněnce a pozdějšího biskupa Bransfielda za zpronevěru církevních financí a sexuální obtěžování kněží a seminaristů a kontrastuje dnešní bezzubé postupy proti těžce provinilým prelátům se starým rituálem degradace biskupa.

David Carlin popisuje současnou vlnu nepokojů ve Spojených státech jako „ovoce subjektivismu“: „Více než sto let nás liberální elity poučovaly, že všechny hodnoty včetně morálních jsou subjektivní; v posledních dekádách však toto učení přijaly za vlastní masy. Elitě přitom obvykle nešlo o nic víc než o ospravedlnění vlastní sexuální nevázanosti, a mysleli si, že tam to skončí. Masy – a to zejména jejich nejnižší vrstva – však mají lepší logiku. Morálním subjektivismem ospravedlňují výtržnictví a kriminalitu – a některé z našich elit se začínají děsit toho, co způsobily. Najednou říkají věci jako: ’život je objektivně dobrý‘ či ’rasismus je objektivně špatný‘. Výborně – ale možná je to příliš málo a příliš pozdě.“

Lukáš Novák

27. 08. 2020, RCM