Křesťanská láska v bouřlivých dobách
Žijeme v kultuře s vysokým ideologickým „kvocientem nenávisti“ – zhoubnou směsicí pohrdání, nespravedlivého obviňování a nestálých emocionálních reakcí. Jako křesťané se však nenávisti ani pohrdání nesmíme poddávat, abychom svou duši nevystavili nebezpečí.
„Kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,22)
Jak si s Boží milostí udržet křesťanskou lásku, aniž bychom lhostejností a sentimentalitou sklouzávali k úniku před realitou?
Když Ježíš ukazuje minci s vyobrazením císaře a říká: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři“ (Mt 22,21), ví, že jeho posluchači Římany opovrhují. Ježíš však odhaluje, že i nenáviděný římský císař má pod Boží vládou určitá práva, včetně výsad spojených s ražbou a vlastnictvím peněz. Dokonce tu slabě zaznívá ozvěna z Genesis, že Bůh každého – včetně našich nepřátel – stvořil ke svému obrazu a podobě, s neodmyslitelnou vnitřní důstojností a lidskými právy.
Císařův nápis také připomíná nebezpečí rytých a vyřezávaných vyobrazení. V knize Exodus Bůh zakazuje tesané modly, které vedou k uctívání falešných bohů, protože se mu protiví (Ex 20,4–5). O několik pasáží později však Bůh vydává řemeslníkům pokyny, aby vytepali cheruby a vyzdobili jimi truhlu smlouvy (Ex 25,18).
Někdy se Bůh sám projevuje jako rytec. Vyryl desku s desaterem. Vyrývá si nás do dlaní: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“ (Iz 49,15–16) Morální hodnota rytiny či řezbářského díla tedy závisí na účelu daného vyobrazení.
Když nás Bůh stvořil, vložil do nás svůj obraz a podobu a propůjčil nám určitá nezcizitelná práva (použijeme-li nám tak drahý obrat z Deklarace nezávislosti). Náš odraz by však měl věrně představovat a přesně odhalovat naši základní božskou povahu, což je náročný a obtížně uchopitelný celoživotní úkol.
Počínaje oblečením, které nosíme, až po to, jak si češeme vlasy, si pěstujeme vlastní sebeobraz. Naše oblečení v mnoha ohledech odhaluje mnohé o nás a našich postojích: sděluje, zda jsme bohatí, chudí, nervózní, neurvalí, uctiví, bezstarostní, nedbalí či marniví. Když chceme udělat dojem „hodíme se do gala“ nebo se „oblékneme do svátečního“, jindy dáme přednost „nedbalé eleganci“.
Oblečení také vyvolává představu ctnosti nebo neřesti – často v závislosti na pohledu pozorovatele. Kniha Zuzana obsahuje vyprávění, které by mělo přimět k zamyšlení každou mladou ženu: „Zuzana byla velmi líbezná a krásného vzhledu. Aby se ti zlotřilci nasytili její krásou, poručili ji odhalit, měla totiž zahalený obličej“ (Zuzana 1,31–32). Málokterý text by popsal výstižněji, jak se projevuje chtíč. V Bibli ti chlípní muži přijdou kvůli svým zločinům o hlavu. Ne všechny takové příběhy končí dobře. Pokud se něco tak špatného může přihodit ctnostné a cudně oblečené mladé ženě, jako byla Zuzana, o kolik nebezpečnější je oblékat se necudně a záměrně podněcovat hříšnou reakci. Je chvályhodné, když ženy (a muži) pěstují ctnostný obraz svým slušným životem a oblečením.
(Jenom na okraj, na učitele, zejména muže, už kultura nespoléhá, že zjednají nápravu. – takže, maminky a babičky, dohled nad neslušným oblékáním mladých žen je převážně na vás.)
Nejpříjemnější a nejvíce prozrazující obrazy jsou často podvědomé a vznikají podvědomě (v dobrém i ve zlém). Matky často mívají nepěstovaný ctnostný vzhled, z něhož vyzařuje štědrost. Jejich krásná podoba obvykle, byť ne vždy, vyvolává vřelou reakci.
O fyzické podobě císaře víme ze starověkých mincí v dnešních muzeích víc než o viditelných rysech Ježíše. Prozřetelnost si nás dobírá turínským plátnem a historie tohoto artefaktu je přesvědčivá. V zásadě je však Ježíšův tělesný vzhled těžko postižitelný, což má svůj dobrý důvod. Ježíšovými obrazy se nestáváme napodobováním vzhledu jeho obličeje, nýbrž přijímáním jeho slova. Křesťanská ctnost tento obraz leští, zatímco zlé chování ho pošpiňuje.
Bůh však také chce, abychom Ježíšův vzhled viděli v každé lidské tváři nebo alespoň abychom za hříšnou poskvrněností rozpoznali stín jeho podoby. Pěstovat šlechetného ducha a tlumit zášť a pohrdání by nám tedy mohlo pomoci toto jednoduché (a trochu dětinské) duchovní cvičení:
Až budete trávit čas na letišti či v nákupním centru – nebo sledovat a číst zprávy – s ušlechtilými záměry a čistotou srdce uvažujte o lidech, které vidíte, jako o Božích obrazech. Vyjadřujte radost z tohoto Božího obrazu. A tamhle jde poněkud nezvyklý Boží obraz. Modlete se, aby se odstranil (změnil) tamten Boží obraz. Mějte v plánu zvolit tento Boží obraz z hnutí pro život, ale nikdy nehlasovat pro tamten Boží obraz, který podporuje potraty. Když se křesťané dívají na druhé jako na Boží obrazy, v podstatě jim to dává příležitost najít uprostřed trápení a hořkostí života určitý humor – a dokonce i záblesky radosti.
Nazvěte si to třeba jako Terapie Božího obrazu a zařaďte si to mezi mnohé křesťanské léky na nenávist i na škodlivou sentimentalitu.
Fr. Jerry Pokorsky, Catholic Culture
Přeložila Alena Švecová
14. 12. 2020, RC Monitor 23/2020
Další zprávy
Tento liturgický zvyk, jehož vznik sahá do čtvrtého století, patří k vůbec nejstarším. Před začátkem každé mše přistoupí kněz (a jáhen) k oltáři a políbí ho. Někomu tento zvyk připadá podivný, protože oltáře jsou hmotné předměty z kamene či dřeva a nezdá se, že by zasluhovaly nějakou zvláštní úctu....
Ve věku 93 let zemřel bývalý katolický teolog Hans Küng. Agentura CNA-Deutsch shrnuje jeho dílo: „Küng se ve druhé polovině 20. století postupně stal prominentním kritikem papeže a Církve. V teologii se Küng důsledně a výmluvně pokoušel přizpůsobovat Církev a katolickou nauku svým vlastním představám. V roce 1979, po letech neustálých útoků a konfrontací, konečně dekret Kongergace pro nauku víry schválený papežem sv. Janem Pavlem II. oficiálně konstatoval Küngovo ‚pohrdání učitelským úřadem Církve‘ a to, že se sebejistý kněz navzdory dlouholetému a zdrženlivému úsilí Vatikánu nadále závažně odchyluje od katolické nauky.“ „Hans Küng proto nemůže být považován za katolického teologa, ani jako takový učit,“ píše se ve zmiňovaném dokumentu.
Küngovi byla následně německou biskupskou konferencí odebrána kanonická mise. Küng se poté stal profesorem na Ekumenickém institutu, než v roce 1996 odešel na odpočinek. Zároveň v devadesátých letech založil projekt a nadaci „Světový étos“, hledající „globální etiku“ jako základní hodnoty společné všem světovým náboženstvím a kulturám.
Podrobnější Küngův životopis a popis jeho problematických věroučných pozic nabízí magazín The Pillar. S katolickou naukou se Küng rozešel, zejména pokud jde o nauku o papežské neomylnosti, nauku o svátostech (celibát, svěcení žen, laická konsekrace) a bioetická témata (antikoncepce, euthanasie) či mariologii; navzdory tomu však nikdy nebyl exkomunikován.
...Papež František kritizoval užívání titulu „Spoluvykupitelka“ o Panně Marii. „Ježíš rozšířil Mariino mateřství na celou Církev, když ji, krátce před tím, než zemřel na kříži, svěřil svému milovanému učedníkovi. Od tohoto okamžiku jsme byli všichni shromážděni pod jejím pláštěm, jak to zobrazují některé středověké fresky a obrazy. Dokonce nejstarší latinská antifona – pod ochranu Tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko: Madona, která ‚přikrývá‘, tak jako Matka, které nás Ježíš svěřil, nás všechny. Ale jako matka: ne jako bohyně, ne jako spoluvykupitelka. Jako matka. Je pravda, že křesťanská zbožnost Marii vždy přiznávala nádherné tituly, tak jako děti své mamince. Ale musíme být opatrní: krásné věci, které o ní Církev či svatí říkají, nic neubírá z Kristovy výlučné role při vykoupení. On je jediný Vykupitel.“
...Položme si dvě důležité otázky: 1) Jaký vztah mají křesťané k filosofii? 2) Jaký vztah by křesťané k filosofii mít měli? První otázkou se ptáme na poměr konkrétních křesťanů k filosofii, tedy na to, jak se k ní vztahují de facto. Druhou otázkou míříme k tomu, jaký by měl jejich postoj k filosofii být de jure....
Kongregace pro nauku víry vydala, s osobním schválením papeže Františka, zápornou odpověď na dubium ohledně otázky, zda Církev má moc žehnat svazkům osob stejného pohlaví. Připojené objasnění vysvětluje, že žehnání je svátostina, a jako takové má „disponovat člověka k přijetí hlavní milosti, která se udílí skrze svátosti, a posvěcovat různé aspekty života“, a to na rozdíl od svátostí nikoliv ex opere operato, nýbrž na přímluvu Církve. Proto má-li být žehnáno nějakému konkrétnímu lidskému vztahu, „je kromě správné intence účastníků třeba, aby to, čemu se žehná, bylo objektivně a pozitivně zaměřeno k přijetí a vyjádření milosti v souladu s Božím plánem vepsaným do Stvoření a plně zjeveným Kristem Pánem. Pouze takové skutečnosti, které jsou samy o sobě zaměřené ke službě těmto cílům, jsou tedy v souladu s podstatou Církví udíleného požehnání.“ Přítomnost pozitivních prvků ve vztazích, které obnášejí mimomanželskou sexuální aktivitu, podle Kongregace „nemůže tyto svazky ospravedlnit a učinit z nich legitimní předmět církevního požehnání, neboť tyto pozitivní prvky stojí ve službě svazku, který nesměřuje k naplnění plánu Stvořitele.“...
