Týden ve světě katolickýma očima - 31. 12. 2020
Kongregace pro nauku víry vydala nótu, v níž se vyjadřuje k morálnímu aspektu používání vakcín proti Covidu-19, při jejichž výrobě či testování byly použity buňky pocházející z obětí umělých potratů. V souladu s instrukcí Dignitatis Personae z roku 2008 a nótou Papežské akademie pro život z roku 2017 Kongregace prohlašuje, že vzhledem k tomu, že přijetí takovéto „morálně poskvrněné“ vakcíny představuje spolupráci na potratu, která je pouze materiální a vzdálená, je takový skutek mravně přípustný, pokud se jedná o situaci vážného ohrožení (což situace pandemie splňuje) a pokud není pro danou osobu schůdná alternativa. Přijetí vakcíny však v žádném případě nesmí obnášet či být vykládáno jako schvalování potratů či užívání buněčných linií vzešlých z potracených plodů pro lékařské účely. Z toho, že přijetí vakcíny je mravně přípustné, rovněž nelze vyvozovat mravní povinnost vakcínu přijmout.

Absolutní mravní nepřípustnost užívání vakcín vyrobených či testovaných pomocí buněčných linií z potracených plodů veřejně hájí někteří biskupové, např. Joseph Strickland či Athanasius Schneider, podle kterého princip „vzdálené materiální kooperace“ nelze aplikovat na případ tak výjimečných zločinů jako je umělý potrat, resp. celý široce rozšířený potratový průmysl. Schneiderovu pozici kritizuje Jeff Mirus: „V tomto životě je naprosto nemožné vyhnout se vzdálené materiální spolupráci se zlem. Takové spolupráce se dopouštíme, kdykoliv platíme účet za elektřinu, používáme internet, nakupujeme v lékárně, či platíme daně. Nemůžeme suspendovat dávno ustálené principy katolického mravního uvažování čistě kvůli svému odporu k nějaké konkrétní formě zla. Existuje mnoho těžkých zločinů; a to, který z nich budeme pokládat za ’nejhorší‘, je dáno zejména naší emocionální reakcí, naší citlivostí a tím, s jakými zly jsme se sami setkali.“ Mirus také tvrdí, že je třeba „vrátit zpět do láhve džina cestujících biskupů: biskupové nemají učitelskou autoritu mimo svoji diecézi, a zneužívají svůj úřad, když vydávají jednotlivě či ve skupině prohlášení, v nichž si osobují právo zodpovídat morální otázky pro celou Církev.“ Jerry J. Pokorsky ovšem upozorňuje na morální závažnost a obtížnost celé situace a volá po rozhodnějším odporu biskupů proti farmaceutické lobby spojené s potratovou kulturou, přičemž tento odpor může v jednotlivých případech vyžadovat i odmítnutí určité vakcíny.
Papež František vyhlásil „Rok rodiny Amoris laetitia“, který započne 19. března 2021 u příležitosti pátého výročí vydání postsynodální exhortace Amoris laetitia: „Bude to rok reflexe nad Amoris laetitia, který bude příležitostí blíže se zaměřit na obsah dokumentu. Tyto reflexe budou zpřístupněny církevním společenstvím a rodinám, aby je doprovázely na jejich cestě. Prozatím vyzývám každého, aby se podílel na iniciativách, které budou během tohoto Roku podnikány a koordinovány Dikasteriem pro laiky, rodinu a život,“ řekl papež. Papež již dříve vyhlásil Rok sv. Josefa, který začal 8. prosince 2020.
Vatikanista Sandro Magister publikoval na svém webu Settimo Cielo sérii dvou článků věnovaných způsobu, jak se papež František veřejně vyjadřuje o potratech. V prvním z nich, nazvaném „Papež František cenzurován, kdykoliv se vysloví proti potratům“, Magister cituje mnoho ostrých papežových výroků proti umělým potratům, ale poukazuje na to, že média tato vyjádření „systematicky ignorují“. V následujícím článku, nazvaném „Žádná cenzura, nýbrž vypočítavé mlčení“ pak prezentuje kritickou reakci filosofa José Artura Quarracina (synovce Bergogliova předchůdce na arcibiskupském stolci Buenos Aires, kardinála Antonia Quarracina). Ve svém shrnutí Quarracinova dopisu Magister píše: „Je pravda, že papež František pronáší ostrá slova proti potratům: ovšem dělá to tak, aby nezpůsobil žádné vlny v mainstreamových médiích. Není tak obětí žádné cenzury, nýbrž záměrně se přizpůsobuje tomuto mlčení. Kdyby papež opravdu chtěl zajistit svým slovům proti potratům větší společenský dopad, proč je nepronese během nedělního Anděl Páně, nebo při velké veřejné audienci, tak jako své hlasité invektivy na obranu přírody či migrantů? Proč je schovává do soukromých dopisů, které se ani neobjeví v L’Osservatore Romano?“ reprodukuje Magister Quarracinovy řečnické otázky. K uzákonění umělých potratů došlo v Argentině právě v těchto dnech, kdy příslušný zákon po bouřlivé diskusi schválil argentinský Senát.
V Nigérii byl unesen biskup Moses Chikwe, pomocný biskup arcidiecéze Owerri. Jeho osud je neznámý, únosci se zatím neozvali.
Michael Cook pochvalně recenzuje novou knihu Keitha Windschuttla, The Persecution of George Pell, která rozkrývá intriky a předsudky stojící za nespravedlivým odsouzením kardinála Pella.
V článku nazvaném „Může být hřích láskou?“ kritizuje Dominikus Kraschl novou knihu „Vom Vorrang der Liebe“ („O přednosti lásky“) autorů Ch. Breitsametera a S. Goertze, v níž volají po „novém založení křesťanské sexuální morálky“. „Co má toto nové založení sexuální morálky ještě společného s morální teologií je mi záhadou,“ uzavírá Kraschl svůj kritický rozbor knihy. „Když Benedikt XVI. mluvil o rozkladu katolické morální teologie, tito autoři protestovali. Jejich kniha však dává Benediktovi zpětně zapravdu.“
Přední analytický tomista Edward Feser se před časem zamýšlel nad některými záměrně zavádějícími slovy („weasel words“): „pastorační“, „dialog“, „doprovázení“ a „rozlišování“: „’Rozlišování‘ je ze zavádějících slov nejvyprázdněnější. Podobně jako ostatní katolická zavádějící slova dobře zní. Navozuje představu toho, že jsme spolu, že někoho nenecháme opuštěného na jeho cestě. Jenže – cestě kam? Ač vágní, slova ’pastorační‘, ’rozlišování‘ i ’dialog‘ konotují alespoň velmi obecně nějaký cílový stav – totiž po řadě bezpečí, jasnost a vzájemné porozumění. ’Doprovázení‘ nečiní ani toto. Vzhledem k vágní přijatelnosti představ, které toto slovo vzbuzuje, ale krajně neurčitým důsledkům, které s sebou nese, budí toto slovo ještě menší podezření, než ta ostatní. V praxi se však zdá, že ti, o kterých se nám říká, že je máme ’doprovázet‘, jsou vždycky rozhodnuti jít právě opačným směrem, než přikazuje katolická mravní nauka. A taková cesta může vést pouze na jediné místo. Je už dost zlé, když pastýř odmítá varovat ty, kdo míří do vlastní záhuby. Ale pastýř, který doporučuje, abychom je tam ’doprovázeli‘, je jako pastýř posílající ostatní ovce za tou, která se zatoulala směrem k vlkům,“ uzavírá Feser.
A Imrich Gazda na slovenském serveru Postoj podává shrnutí dění v Církvi v celém roce 2020.
Lukáš Novák
01. 01. 2021, RCM
Další zprávy
Tento liturgický zvyk, jehož vznik sahá do čtvrtého století, patří k vůbec nejstarším. Před začátkem každé mše přistoupí kněz (a jáhen) k oltáři a políbí ho. Někomu tento zvyk připadá podivný, protože oltáře jsou hmotné předměty z kamene či dřeva a nezdá se, že by zasluhovaly nějakou zvláštní úctu....
Ve věku 93 let zemřel bývalý katolický teolog Hans Küng. Agentura CNA-Deutsch shrnuje jeho dílo: „Küng se ve druhé polovině 20. století postupně stal prominentním kritikem papeže a Církve. V teologii se Küng důsledně a výmluvně pokoušel přizpůsobovat Církev a katolickou nauku svým vlastním představám. V roce 1979, po letech neustálých útoků a konfrontací, konečně dekret Kongergace pro nauku víry schválený papežem sv. Janem Pavlem II. oficiálně konstatoval Küngovo ‚pohrdání učitelským úřadem Církve‘ a to, že se sebejistý kněz navzdory dlouholetému a zdrženlivému úsilí Vatikánu nadále závažně odchyluje od katolické nauky.“ „Hans Küng proto nemůže být považován za katolického teologa, ani jako takový učit,“ píše se ve zmiňovaném dokumentu.
Küngovi byla následně německou biskupskou konferencí odebrána kanonická mise. Küng se poté stal profesorem na Ekumenickém institutu, než v roce 1996 odešel na odpočinek. Zároveň v devadesátých letech založil projekt a nadaci „Světový étos“, hledající „globální etiku“ jako základní hodnoty společné všem světovým náboženstvím a kulturám.
Podrobnější Küngův životopis a popis jeho problematických věroučných pozic nabízí magazín The Pillar. S katolickou naukou se Küng rozešel, zejména pokud jde o nauku o papežské neomylnosti, nauku o svátostech (celibát, svěcení žen, laická konsekrace) a bioetická témata (antikoncepce, euthanasie) či mariologii; navzdory tomu však nikdy nebyl exkomunikován.
...Papež František kritizoval užívání titulu „Spoluvykupitelka“ o Panně Marii. „Ježíš rozšířil Mariino mateřství na celou Církev, když ji, krátce před tím, než zemřel na kříži, svěřil svému milovanému učedníkovi. Od tohoto okamžiku jsme byli všichni shromážděni pod jejím pláštěm, jak to zobrazují některé středověké fresky a obrazy. Dokonce nejstarší latinská antifona – pod ochranu Tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko: Madona, která ‚přikrývá‘, tak jako Matka, které nás Ježíš svěřil, nás všechny. Ale jako matka: ne jako bohyně, ne jako spoluvykupitelka. Jako matka. Je pravda, že křesťanská zbožnost Marii vždy přiznávala nádherné tituly, tak jako děti své mamince. Ale musíme být opatrní: krásné věci, které o ní Církev či svatí říkají, nic neubírá z Kristovy výlučné role při vykoupení. On je jediný Vykupitel.“
...Položme si dvě důležité otázky: 1) Jaký vztah mají křesťané k filosofii? 2) Jaký vztah by křesťané k filosofii mít měli? První otázkou se ptáme na poměr konkrétních křesťanů k filosofii, tedy na to, jak se k ní vztahují de facto. Druhou otázkou míříme k tomu, jaký by měl jejich postoj k filosofii být de jure....
Kongregace pro nauku víry vydala, s osobním schválením papeže Františka, zápornou odpověď na dubium ohledně otázky, zda Církev má moc žehnat svazkům osob stejného pohlaví. Připojené objasnění vysvětluje, že žehnání je svátostina, a jako takové má „disponovat člověka k přijetí hlavní milosti, která se udílí skrze svátosti, a posvěcovat různé aspekty života“, a to na rozdíl od svátostí nikoliv ex opere operato, nýbrž na přímluvu Církve. Proto má-li být žehnáno nějakému konkrétnímu lidskému vztahu, „je kromě správné intence účastníků třeba, aby to, čemu se žehná, bylo objektivně a pozitivně zaměřeno k přijetí a vyjádření milosti v souladu s Božím plánem vepsaným do Stvoření a plně zjeveným Kristem Pánem. Pouze takové skutečnosti, které jsou samy o sobě zaměřené ke službě těmto cílům, jsou tedy v souladu s podstatou Církví udíleného požehnání.“ Přítomnost pozitivních prvků ve vztazích, které obnášejí mimomanželskou sexuální aktivitu, podle Kongregace „nemůže tyto svazky ospravedlnit a učinit z nich legitimní předmět církevního požehnání, neboť tyto pozitivní prvky stojí ve službě svazku, který nesměřuje k naplnění plánu Stvořitele.“...