Povzbudivý obraz očistce

Svatý John Henry Newman, anglikánský konvertita ke katolictví a mistr duchovního života, napsal ohromující množství skvělých teologických děl. Jedno vydání Newmanových sebraných spisů obsahuje 31 svazků. Jeho kázání a teologický vhled jsou mimořádně bohaté a svědčí o tom, že svůj život strávil hledáním moudrosti. Místo očistného ohně nám tento světec předkládá jezero, kde jsme v náručí anděla.

Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.

Dnešní první čtení nám říká, že moudrost „září a nevadne, ochotně se dává spatřit těm, kdo ji milují, a najít těm, kdo ji hledají“ (Mdr. 6,12). Newman moudrost hledal, snažil se porozumět hlubinám tajemství, poznat Boha a pochopit ve všem jeho plány.

Křesťanské hledání moudrosti není totéž jako snažit se vyhrát vědomostní soutěž. Moudrost neznamená jen znát vybraná fakta, byť by takové poznání sebevíc ohromovalo svou šíří. Moudrost spočívá ve schopnosti začleněnit všechno do Božího plánu. Pro křesťana moudrost znamená pochopit, jak Kristus působí, vykupuje a projevuje svou lásku.

Newman nebyl jen mistrovský teolog, ale také nadaný básník. Moje oblíbená Newmanova báseň Sen o Gerontiovi vypráví o posmrtné cestě duše. Báseň začíná Gerontiovou smrtí a pak líčí, jak se objevil před Kristovým soudným stolcem. V celé básni Gerontia vede jeho strážný anděl a podpírají ho modlitby kněze (který mu posloužil na smrtelném loži) a jeho přátel.

Tato báseň slaví úspěch, protože se potýká s otázkou, kterou si musí položit každý člověk: Co se mnou bude, až zemřu? U Newmana je odpověď vedena moudrostí: V Kristu je všechno uvedeno do dokonalosti.

Samozřejmě ne každý to vidí stejně. Newmanovu viktoriánskou éru sužovaly nihilismus a temnota. Příliš se nelišila od dnešní doby. Newman ve své básni umísťuje do soudní síně démony. Když Gerontius prochází kolem nich, slyší, jak se vysmívají Kristu:

Ctnost a neřest,
záminka darebáka:
Je to jedno.
Ha! Ha!
Hrůza pekelného ohně,
plamene jedovatého,
žádost zbabělce.

Proč žít dobře? Proč usilovat o ctnostný život? Podle démonů se věřící utěšují povídačkami o posmrtném životě, protože se příliš bojí čelit čemukoli jinému. Křesťanskou zprávu o posmrtném životě označují jako „žádost zbabělce“. Strážný anděl Gerontia utěšuje a nabízí mu uklidňující slova proti kvílení démonů.

Báseň osvětluje napětí života na této straně věčnosti. Jak píše svatý Pavel, „nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance“ (1K 13,12). Ještě nevidíme všechno jasně. Ale jednou jasně uvidíme. Takové je křesťanské učení. V posmrtném životě, uprostřed nebeského zástupu, se budeme radovat z toho, že Boha uvidíme tváří v tvář. Naše vidění bude úplné.

Aby však naše duše byla na takový pohled připravena, musí se očistit. To je jádro katolického učení o očistci. Abychom mohli být připraveni, je nutno smýt přetrvávající účinky našich hříchů. Katechismus to formuluje takto: „Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti“ (KKC 1030).

Zatímco někteří spekulují o tom, že očišťování v očistci bude jako pročišťování ohněm, Newman upřednostňoval obraz křtu jako obmytí. V posledních slokách básně přichází Gerontius na břeh jezera. Jeho strážný anděl mu říká:

Jemně a něžně, duše draze vykoupená,
tě teď s láskou největší vezmu do náručí
a nad vodami nápravy, jak se povalí,
tě připravím, ponořím a podržím.

Pro duše v očistci to je čas naděje. Dychtivě očekávají ráno, až očištěné od poskvrn hříchu budou uvítány v nebi. Jejich píseň vyzařuje důvěru v Boží milosrdenství a touhu vstoupit na „nádvoří světla“. Strážný anděl Gerontia ujišťuje:

Andělé, jimž úkol ochotně přijímaný je dán,
o tebe budou pečovat, konejšit tě, ležícího;
a mše na zemi i modlitby v nebi
ti budou pomocí u trůnu Nejvyššího.

Gerontius není sám! Když je omýván a připravován před vstupem do nebeské brány, podpírá ho společenství křesťanů na jejich pozemské pouti a modlitby svatých v nebi.

Tato řeč sice může někomu připadat jako bláznovství, ale představuje křesťanskou moudrost. Svým utrpením a smrtí Ježíš vykonal dílo našeho vykoupení. Sláva kříže spočívá v tom, že tady a teď i v budoucím životě se každá bolest a trápení mohou proměnit. Budeme uzdravováni připodobňováním se Ježíšovu kříži.

My křesťané netruchlíme jako ostatní. Naplněni nadějí, kterou nabízí moudrost, se těšíme na den, kde Kristus vzkřísí naše drahé zesnulé. Kéž nás tato naděje povzbuzuje v modlitbách za zemřelé a pomáhá nám žít tady a teď pro to, co přijde.

Fr. Patrick Briscoe, OP, Aleteia
Přeložil Alena Švecová

12. 01. 2021, RC Monitor 24/2020