sv. Atanasia / ne 18. duben 2021

Pochází ze vznešené rodiny na ostrově Egina. O jejím atributu -hvězdě - legenda vypráví, že velmi mladá prožila u přeslice vytržení, při němž do její hrudi vstoupila zářivá hvězda. Atanasia už v mládí toužila ... (pokračování)

Křesťan a filosofie I.

Položme si dvě důležité otázky: 1) Jaký vztah mají křesťané k filosofii? 2) Jaký vztah by křesťané k filosofii mít měli? První otázkou se ptáme na poměr konkrétních křesťanů k filosofii, tedy na to, jak se k ní vztahují de facto. Druhou otázkou míříme k tomu, jaký by měl jejich postoj k filosofii být de jure.

Křesťan a filosofie I.

1. Základní problém
Odpověď na první otázku předpokládá znalost toho, co si jednotliví křesťané o filosofii myslí, jaké místo jí vyhrazují ve svém myšlení, jak ovlivňuje jejich víru atd. Museli bychom provést jakousi anketu, v níž bychom křesťanům kladli naznačené dotazy a teprve poté bychom mohli mít určitý přehled o tom, co pro ně filosofie znamená. Na žádnou takovou anketu poukázat nemůžeme, protože ji nemáme k dispozici. Je navíc pravděpodobné, že podobný výzkum nebyl ani nikdy proveden. Na základě úvahy založené v naší zkušenosti je však možné její výsledky alespoň hrubě odhadnout. Největší procento respondentů by patrně deklarovalo, že se o filosofii nezajímá, neboť ji ke svému praktickému životu z víry nepotřebuje. Někteří z nich by dokonce poukázali na škodlivý vliv filosofie na osobní vztah člověka k Bohu. Mnohem menší počet dotázaných by uvedl, že se filosofickými problémy v té či oné míře zabývá a zdůraznil by významnou vazbu filosofických přesvědčení ke své křesťanské víře. Anketa by samozřejmě také musela obsahovat otázku, jaký druh filosofie mají respondenti na mysli, pokud s ní ve svém myšlení, rozhodování a jednání nějak počítají. Existuje totiž mnoho filosofií a ne všichni křesťané se nechávají inspirovat ze stejných filosofických zdrojů.

Zodpovězení druhé otázky je pochopitelně mnohem složitější. Je vůbec možné spolehlivě rozřešit, jaký vztah by měl křesťan k filosofii mít? V jakém směru bychom měli po odpovědi zapátrat? Kdybychom se orientovali podle výsledků hypotetické ankety, měli bychom před sebou celou řadu neslučitelných výpovědí. Někteří dotazovaní, a patrně by jich nebylo málo, by přiznali, že se k problému nedokáží kvalifikovaně vyjádřit, protože ani nevědí, co filosofie je. Jiní by neváhali prohlásit filosofii za nepotřebnou a doložili by svůj názor příkladem mnoha dobrých a třeba i svatých křesťanů, kteří se během celého svého života s žádnou filosofií nesetkali, a přesto ho prožili v hluboké a činorodé víře. Není to snad jasný doklad nepotřebnosti a nedůležitosti filosofie pro život křesťana? Nechyběli by ani ti, kdo by nás před filosofií varovali, a měli by proto hned několik důvodů. Jeden z nich by spočíval ve zpochybnění spolehlivosti filosofického poznání. Víra lidi spojuje, což je krásně vyjádřeno slovy modlitby Deus, qui per diversitatem linguarum cunctarum gentes in unitate fidei congregasti, Bože, který jsi shromáždil v jednotě víry lidi různých jazyků, zatímco filosofie lidi rozděluje, neboť různé filosofie mluví „různými jazyky“. Přicházejí s velmi odlišnými názory, které se téměř vždy rozcházejí s tím, v co křesťan věří. Vyjádřili by tedy varování, že filosofie nás od víry odvádí, a proto bychom se jí měli vyhýbat jako každé jiné příležitosti k hříchu. Bezpochyby by však také zazněla odpověď zdůrazňující povinnost křesťana zabývat se v přiměřené míře filosofií a ani pro toto stanovisko by důvody nechyběly. Patřil by k nim třeba postřeh, že bez filosofie by nebylo vůbec možné věřit v Boha a v Krista, protože samotná víra v sobě obsahuje určitou filosofickou složku a to i tehdy, kdy si toho věřící není vůbec vědom.

2. Co s (ne)vítaným hostem?
Jak je vidět, celý problém je dost komplikovaný a už to nás může odrazovat od jeho dalšího promýšlení. Kdo by tak chtěl učinit, byl by v pozici člověka, který do ruky uchopí nějaký lepkavý předmět, a když si všimne jeho přilnavosti, snaží se ho zbavit a odhodit ho. Ale navzdory jeho opakovaným pokusům se mu to nedaří, předmět je k jeho ruce stále přichycen a ani nejprudší pohyby ho nedokážou setřást. Tento příměr se hodí i na náš poměr k filosofii. Tak jako se má ruka k ní přichycenému předmětu, tak se má filosofie k našemu myšlení. I ona je natolik „přilnavá“, že ji myšlení není schopno od sebe odehnat. Řecký myslitel Aristoteles to vyjádřil výstižně, když řekl, že kdo se rozhodne nefilosofovat – a nezáleží, jaké motivy ho k tomu vedou – ten tak činí z filosofických důvodů! Je to jako když se u vás v obýváku objeví nějaký nezvaný host a vy mu ukážete dveře. On se zvedne a ve vašem doprovodu místnost opustí, ale jakmile se vrátíte zpět do obýváku, nevěříte svým očím – vykázaný host tam opět sedí! Takto ho můžete vyhodit třeba stokrát, ale pokaždé ho naleznete trčet ve vašem bytě. Máte prakticky jen dvě možnosti. Buď ho začnete ignorovat a prostě se budete tvářit, že ho nevidíte, anebo s ním navážete rozhovor, a po určité době zjistíte, že se s ním dá docela zajímavě rozmlouvat. Jeho přítomnost vás možná přestane obtěžovat, ale problém je ten, že komunikace s ním vás připraví o mnoho času, a vy si nemůžete dovolit takové plýtvání s ním. Nakonec tudíž stejně stojíte před zásadním dilematem: buď s touto podivnou dámou (nezapomeňme, že filosofie je žena!) budete trávit více času, než by se vám chtělo nebo si umíníte, že kolem ní budete chodit jako by u vás nebyla. Když zvolíte tuto druhou strategii, stará, ale stále krásná a atraktivní dáma vám to ulehčí. Jakmile pochopí, že o ní nemáte zájem, sama se stáhne z vašeho dohledu. Ne, že by váš byt opustila. Nic takového jí není dovoleno, neboť jejím posláním je přebývat u všech lidí a tiše je zvát k rozhovoru s ní. Bude čekat v ústraní a občas se velmi nenápadně ozve s nadějí, že si jí všimnete.

3. Obsahová mnohoznačnost víry bez filosofie
Je-li pravda to, co jsme předložili v metaforické podobě, mělo by nás to přivést k vážnému zamyšlení. Filosofie se zdá být souputníkem každého člověka, je jeho průvodcem, je podobná tajemné postavě, která doprovázela učedníky na cestě do Emauz. Na rozdíl od ní však po svém rozpoznání nezmizí, ale její kontury se stanou ještě zřejmějšími. Jak by tedy bylo možné povolat v nás přítomného hosta z temnoty naší nepozornosti do světla našeho zájmu?

Stačí si uvědomit, co je podstatnou součástí naší víry. Jako křesťané věříme v Boha, který poslal svého Syna na tento svět, aby nás zachránil od věčné záhuby. Kdyby se nás někdo zeptal, zda si myslíme, že Bůh existuje, řada z nás by odpověděla, že jsoucnost Boha je pro nás zcela samozřejmá. Sám jsem se setkal s křesťany, kteří se o existenci Boha vyjadřovali jako o přirozeném prostředí jejich životů. Tvrdili, že tak jako dýchají vzduch a vnímají jeho přítomnost, tak podobně i Bůh je pro ně samozřejmým kontextem jejich existence. Jistě ne všichni křesťané by se o svém vztahu k Bohu vyjadřovali tímto způsobem, neboť přítomnost Boha nevnímají s takovou zřejmostí jako okolní vzduch, který dýchají a který přispívá k udržování jejich života. Kde je tedy rozdíl mezi zmíněnými přístupy? Zdá se, že ve stupni „samozřejmosti“, s níž je existence Boha různými křesťany přijímána. Kdo má silnou a prožitkovou víru, je do Boží přítomnosti jakoby ponořen a pohybuje se v ní jako ryba ve vodě, kdo ve víře teprve roste či v ní kolísá, zpravidla žádný citelný dotyk Boha nepociťuje. Ale to jsme stále jen v rovině víry, zatímco celá věc má ještě jiný rozměr.

Jak bychom odpověděli na následnou otázku: věříme v Boha, protože jsme křesťané anebo jsme křesťané, protože věříme v Boha? V prvním případě by se naše víra v Boha opírala o biblické poselství, jehož součástí je zpráva o existenci Tvůrce a Vykupitele. V druhém případě by naše víra nemusela mít biblický základ, neboť bychom k jejímu poznání mohli dospět jinými cestami a teprve následně bychom se ztotožnili s biblickou zvěstí. Každý z nás asi prošel jinými peripetiemi, než přijal osobní víru v Boha Otce a Ježíše Krista, ale přesto se zdá, že druhá část výše položené otázky by měla vzbudit naši pozornost nezávisle na tom, jak jsme k víře nakonec dospěli.

Zamysleme se nad odpovědí, která říká, že někdo věří v Boha a Jeho dílo jen na základě biblického poselství. Poněvadž se v Bibli píše o stvoření, o Prozřetelnosti, která pečovala o izraelský národ, o narození Krista a o Jeho výkupném díle, proto se někteří lidé stávají věřícími – v určitém momentě svého života uvěří, že poselství Bible je pravdivé. Základním kritériem takové víry je zjevně její pravdivost. Kdyby člověk nedošel k názoru, že předkládané příběhy jsou pravdivé, nevěřil by jim. Problém je ale v tom, že pravdu víry nelze nijak prokázat a právě proto v ní křesťan pouze věří. Nebo je snad možné nad veškerou pochybnost prokázat (dokázat), že Kristus je Bůh, že je věčným Slovem Boha Otce, že vstal z mrtvých apod.? Odpověď nemusíme dlouho hledat – možné to není a tím je jasný i důvod, proč jsme v této záležitosti odkázáni na „pouhou“ víru v pravdivost oněch tvrzení. Co z toho plyne? Přinejmenším toto: víra a pravda nejsou zcela totožné. Jinak by je nešlo nijak rozlišit. Existuje přece pravda, kterou jsme schopni poznávat jinak než pouhou vírou. Například vím, že katedrála svatého Víta stojí v Praze a že pes našeho souseda se jmenuje „Flek“. K tomu žádnou víru nepotřebuji, vím to na základě důvodů, které jsem schopen předložit a o nichž se může přesvědčit každý, kdo by o to měl zájem. V uvedených věcech lze dospět k tomu, čemu se říká evidence či výše zmíněná samozřejmost. Učiníme-li několik potřebných ověření, stane se pro mě a pro kohokoliv jiného zřejmé, že katedrála svatého Víta stojí na pražských Hradčanech a že pes našich sousedů nese jméno „Flek“. Ve věcech víry takový ověřovací proces nemáme k dispozici. V pravdivost jejích obsahů pouze věříme.

4. Filosofické kritérium obsahového zjasnění víry
Tady se ukazuje nejen to, že pravda a víra se ne zcela shodují, ale že někdy mohou stát i proti sobě. Zatímco poznatek nahlížený jako evidentně pravdivý nemůže být mylný, vyznávaná víra může být jak pravdivá tak i mylná. A to je docela nepříjemná komplikace. Vedle křesťanské víry totiž existují i jiné, konkurenční víry. Dnes více než kdykoli jindy víme, že existuje pluralita věr. Například muslimové věří, že existuje jeden Bůh, který za žádných okolností nemůže mít nějakého Syna. Proto ho ani nemůže poslat do světa, aby zjevil, Kým je a aby člověka zachránil z důsledků jeho hříchů. Muslimové tedy mají takovou víru, která je absolutně neslučitelná s tím, v co věří křesťané. Hledat styčné body mezi těmito dvěma vírami je v pokoncilní éře sice příkazem doby, ale vystavujeme se tím riziku, že přehlédneme to nejpodstatnější – popření nejniternějšího jádra křesťanské víry zapsané do samotné povahy víry muslimů. Muslim by se vzdal svého vyznání, kdyby byť jen na chvíli připustil, že Bůh je Jeden a Trojí, že poslal svého Syna z nebe, že Kristus zemřel na kříži, že bude soudit svět podle evangelních požadavků apod. Ekuména v těchto stěžejních bodech křesťanské víry není vůbec možná a kdo se o ni přesto pokouší, pracuje na tom, aby křesťané či muslimové zradili svá kréda.

Pokud si uvědomíme tyto souvislosti, musí nám dojít, že náboženská víra může a fakticky má velmi odlišné ba přímo protikladné obsahy. Z toho plyne další otázka, kterou není dobré si nepoložit: proč jsem křesťanem a ne třeba právě muslimem? Dá se to vysvětlit jenom tím, že jsem se narodil do kulturně-civilizačního okruhu poznamenaného křesťanstvím, ale kdybych se narodil v místech, kde vládne islám, byl bych stejně přesvědčeným muslimem, jako jsem dnes křesťanem? Řada lidí to skutečně takto myslí, ale nedochází jim, jaké má tento postoj následky. Jsme-li v naší víře beze zbytku kulturně-historicky podmíněni, pak leží poslední motiv naší víry ne v nás, nýbrž mimo nás. Nevěříme proto, že jsme se pro víru v Krista či Mohameda rozhodli na základě osobně nahlédnutých důvodů, ale proto, že naše mysli byly zvnějšku formovány prostředím, do něhož jsme se narodili. Nevěříme proto, že jsme kriticky přesvědčeni o pravdivosti věřeného, nýbrž proto, že v našem kulturně-náboženském prostředí se v daných záležitostech myslí, cítí a jedná určitým způsobem, který jsme přijali podobně jako naši genetickou výbavu. Toto „řešení“ je nicméně značně problematické. Neodpovídá totiž na potíž, na níž jsme narazili – na neslučitelnost obsahů různých věr. Nebo nás opravdu může nechat klidnými, když věříme v Krista jako Syna Božího a když vedle nás žijí lidé, kteří tuto naši víru striktně popírají svým vlastním krédem? Nevyvstane v nás za těchto okolností pochybnost, zda různé víry mohou být současně pravdivé? Nepocítíme neklid nad tím, že jsme to možná právě my, kdo se mýlíme? Anebo jsme k pravdivosti naší víry natolik lhostejní, že ji již nevidíme v žádném protikladu ke krédům, které naši víru od základu zneuznávají? Bereme ji už jen jako časem a místem podmíněný folklór, který okrašluje monotónnost našich všedních dní?

Rozhodnutí této aporie se musí opřít o nějaké vnější kritérium, které leží za hranicí každé víry, avšak které k ní strukturně patří. Kromě rozumu se žádné jiné vhodné měřítko nenabízí. Na otázku, zda existuje Bůh, co o Něm můžeme vědět, zda může intervenovat do našeho světa, není-li nesmyslné, aby plodil Syna atd. nečekejme ledajakou racionální odpověď. Například matematika, chemie, fyzika, biologie a podobné exaktní disciplíny nám k tomu nic neřeknou. Není to v jejich kompetenci, jejich předměty jsou odlišné. Pohled do lidských dějin ukazuje, že těmito problémy se kromě teologů zabývali i filosofové. Proto bychom se měli zajímat o to, co o naznačených věcech soudí. Nikdo není schopen apriori a bez patřičného zkoumání vyloučit, že by někdo z filosofů dokázal k nastíněným tématům sdělit něco opravdu podstatného. Bez namáhavého hledání se naše víra bude podobat vábnému ovoci, v jehož nitru však hlodá nehezký červ. Kdo se do něj zakousne, znechuceně ho odloží. Víra by neměla být „červivá“, neměla by v sobě mít kazy, jichž si nejsme vědomi. Nepřátelé křesťanství je totiž dříve nebo později odhalí a vystaví je s radostí k obecnému posměchu. Vlastně to již dávno učinili. Většina našich současníků se na křesťany dívá s posměšnou nadřazeností a v politice jsme svědky tendencí postavit ho dokonce mimo zákon. Patrně není daleko doba, kdy i v našich zemích budeme muset pro víru v Krista riskovat holý život. Nemálo lidí v dějinách bylo pronásledováno a zemřelo jenom proto, že věřili v nějakou mylnou ideologii. I komunisté a nacisté mají své mučedníky. Bylo by smutné, kdyby se oběť naší víry ničím podstatným nelišila od obětí, které tyto svedené lidské bytosti přinesly na oltář různých -ismů, jimž ve svém myšlení nedokázaly nebo nechtěly kriticky nijak čelit. Bez dobré filosofie se to však jen těžko zdaří.

PhDr. Roman Cardal

26. 03. 2021, RC Monitor 6/2021