sv. Atanasia / ne 18. duben 2021

Pochází ze vznešené rodiny na ostrově Egina. O jejím atributu -hvězdě - legenda vypráví, že velmi mladá prožila u přeslice vytržení, při němž do její hrudi vstoupila zářivá hvězda. Atanasia už v mládí toužila ... (pokračování)

Týden ve světě katolickýma očima - 30. 3. 2021

Papež František kritizoval užívání titulu „Spoluvykupitelka“ o Panně Marii. „Ježíš rozšířil Mariino mateřství na celou Církev, když ji, krátce před tím, než zemřel na kříži, svěřil svému milovanému učedníkovi. Od tohoto okamžiku jsme byli všichni shromážděni pod jejím pláštěm, jak to zobrazují některé středověké fresky a obrazy. Dokonce nejstarší latinská antifona – pod ochranu Tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko: Madona, která ‚přikrývá‘, tak jako Matka, které nás Ježíš svěřil, nás všechny. Ale jako matka: ne jako bohyně, ne jako spoluvykupitelka. Jako matka. Je pravda, že křesťanská zbožnost Marii vždy přiznávala nádherné tituly, tak jako děti své mamince. Ale musíme být opatrní: krásné věci, které o ní Církev či svatí říkají, nic neubírá z Kristovy výlučné role při vykoupení. On je jediný Vykupitel.“

Týden ve světě katolickýma očima - 30. 3. 2021

Michael Haynes z pozice obhájců adekvátnosti tohoto titulu komentuje: „Chápání Mariina spoluvykupitelství bylo v Církvi neměnné od časů raných Otců až donedávna, kdy se z něho po Druhém vatikánském koncilu stala sporná otázka kvůli obavám levicově smýšlejícího kněžstva ohledně jeho důsledků pro ekumenismus.“ Hayes následně vypočítává křesťanské světce, kteří se k této nauce hlásili, a pokračuje: „Vedle mnoha nekanonizovaných autorů se k nauce v roce 1908 vyjádřilo též Svaté oficium v odpovědi na otázku ohledně svátku Panny Marie Sedmibolestné: ’úcta k Panně Marii Sedmibolestné může podpořit zbožnost věřících a posílit jejich vděčnost milosrdné Spoluvykupitelce lidského pokolení.‘ O pět let později Svaté oficium přiznalo částečné odpustky modlitbě obracející se na Marii jako na ’Spoluvykupitelku lidského pokolení.‘“ Hayes dále zmiňuje i další papeže, kteří titul užívali.

Inés San Martín připomíná, že termín ’Spoluvykupitelka‘ pochází ze středověku a možnost vyhlásit tuto nauku jako dogma se záporným výsledkem diskutoval Druhý vatikánský koncil. Dále uvádí i názor tehdejšího kardinála Josepha Ratzingera, který prohlásil: „Všechno pochází od Krista. I Maria je vším, čím je, skrze Něj. Slovo ’Spoluvykupitelka‘ by tento původ zatemnilo. Úmysl je sice dobrý, ale není dobře vyjádřen.“

Papež František vydal motu proprio, jímž se z důvodů špatné finanční situace Vatikánu snižují mzdy vatikánským zaměstnancům: a to kuriálním kardinálům o 10 %, vyšším úředníkům o 8 % a všem ostatním kněžím a řeholníkům o 3 %. Snížení mezd se netýká laických zaměstnanců na nižších úrovních. „Oznámení je známkou toho, jak vážné jsou finanční problémy Vatikánu, a s jakou vážností Ekonomický sekretariát k věci přistupuje,“ komentuje magazín The Pillar, a upozorňuje, že „rozhodnutí papeže Františka o plošném krácení mezd zvýší obavy, že Svatý Stolec balancuje na hraně finanční krize.“ Zároveň uvádí, že ačkoliv vatikánský deficit za rok 2019 činil 11 milionů eur, je tato částka podstatně nižší než 70 milionů eur za rok 2018. Deficit za rok 2020 však činil kolem 50 milionů eur, přičemž částka by činila 80 milionů, kdyby odečetly příjmu ze sbírky Svatopetrský halíř, které byly letos poprvé do bilance započítány, uvádí Elise Ann Allenová v magazínu Crux. „Vatikán očekává podobný deficit i v roce 2021, vycházeje z předpokladu, že zejména kvůli koronavirové pandemii budou celkové příjmy v roce 2021 o 30% nižší než v roce 2019,“ píše Allenová.

Magazín The Pillar analyzuje rozhodnutí britského soudu, jímž vyhověl odvolání a zrušil soudní příkaz, který byl dříve na žádost vatikánského prokurátora uvalený na Gianluigiho Torziho a zakazoval mu přístup k bankovním účtům. The Pillar shrnuje, k čemu došlo: „Rozsudek detailně popisuje řadu chyb a neschopnost předložit důkazy na straně vatikánských žalobců. Některé z důkazů, které vatikánští žalobci nepředložili soudu, byly již objeveny médii, ale není jasné, proč je žalobci nebyli schopni či ochotni uplatnit u soudu. Britský soud poznamenává, že vysocí vatikánští představitelé ve Státním sekretariátu, včetně kardinála Pietra Parolina, možná osobně schválili transakci, která byla později vatikánskými žalobci označena za „podvodnou“ a samotným Parolinem za „pochybnou“. Torzi prohlásil, že Fabrizio Tirabassi, laický úředník na Státním sekretariátu, se chvástal, že vydírá vysoké vatikánské preláty včetně kardiála Angela Becciù a arcibiskupa Edgara Pena Parra. Torzi také sdělil soudu, že Tirabazzi hrozil smrtí jemu a jeho rodině, a nabídl mu služby prostitutky na ’oslavu‘ uzavřeného obchodu.“ A následně The Pillar analyzuje detaily a význam události.

Server Vatican News informuje, že film Francesco režiséra Jevgenije Afinějevského je od neděle 28. března streamován na kanálu Discovery+, a obšírně cituje Afinějevského komentáře k filmu. „Na papeži nejvíce obdivuji to, jak umí dávat lidi dohromady,“ cituje server mimo jiné Afiějevského. Na podzim minulého roku film vyvolal skandál, neboť papež František je v něm prezentován jako obhájce registrovaného partnerství homosexuálů; později se ovšem ukázalo, že papežova slova byla Afinějevským částečně zmanipulována.

Nově instalovaný biskup švýcarské diecéze Chur (která zahrnuje i město Zürich) Joseph Bonnemain obhajuje podání svatého přijímání třem protestantským celebritám: prezidentce Švýcarské protestantské reformované církve, předsedovi zürišské církevní rady a členovi zürišské vládní rady. Bonnemain jim osobně podal eucharistii při své instalační mši svaté; ve své obhajobě se odvolává na § 4 kánonu 844. Agentura CNA přináší vyjádření profesora kanonického práva z Catholic University of America F. Bradleyho: „Aby takové jednání bylo dovolené, musí být splněno pět podmínek. Základní podmínkou je nebezpečí smrti nebo krajní nouze. Navíc musí být splněny i všechny čtyři následující podmínky: osoba žádající o svátost nesmí mít možnost obrátit se na představitele své vlastní církve, musí, pokud jde o tuto svátost, projevit katolickou víru, musí žádat o svátost z vlastního popudu a musí být náležitě disponována.“

Další z řady úvah a analýz v různých médiích na téma „Vede německá Synodální cesta ke schismatu?“ publikovala Inés San Martín v magazínu Crux. San Martín přináší především shrnutí celé situace v Německu a přehled komentářů nejrůznějších osob na dané téma.

Regis Martin (profesor dogmatiky na Františkánské univerzitě Steubenville) v magazínu Crisis zveřejnil komentář nazvaný „Cožpak Církev již nebrání poklad víry?“, v němž konstatuje, že žijeme v době, kdy „namísto věrnosti je odměňována zrada“. „Víra není filosofie,“ pokračuje Martin. „Není to něco, nad čím hloubáme, nýbrž Někdo, koho přijímáme, na jehož bedra smíme složit veškerou tíhu toho, co chápeme a čemu důvěřujeme. Jako papež Jan Pavel II, když se ho zeptali, proč nepovolí svěcení žen. ’Nemám pravomoc to udělat,‘ – to je v zásadě jeho odpověď. Tedy ne snad proto, že by nesnášel ženy, nebo si myslel, že jsou méně než muži, jejichž historická privilegia by chtěl zuby nehty bránit. Ale proto, že on i Církev, jejíž učení mají papežové a biskupové za úkol vždy a všude bránit, musí zůstat na straně Krista. Anebo si vezměte jisté biskupy v Německu, kteří se utrhli ze řetězu a zbláznili se do myšlenky církevního žehnání homosexuálním svazkům. Mají zjevně velmi naspěch, aby prosadili dalekosáhlé změny v Katechismu a vytvořili prostor pro to, co se dříve nazývalo sodomií. Biskup mohučský, například. Jeho fixace v tomto směru jej dohnala až k tomu, že že se pokouší lakovat na růžovo skutky ještě předevčírem pokládané za smrtelné hříchy. ’Pokud jde o požadavek čistoty,‘ ptá se, ’co to znamená z perspektivy těch, kdo pociťují přitažlivost ke stejnému pohlaví? Myslím, že málo z nich by tento požadavek pokládalo za taktní a zdvořilý, neboť,‘ jak nás poučuje, ’oni si tento sklon nevybrali‘. Dělá si legraci? Co s tím má co společného možnost výběru? Neslyšel snad nikdy o chtíči? Nebo nikdy nepocítil ani ten nejslabší záchvěv žádostivosti, které je ve světle rozumu a v rámci snahy o lepší vládu nad sebou samým třeba říci ne? Či se snad má vzdorovat pouze heterosexuálnímu pokušení? Proč by čistota při setkání s pokušením měla být potřebná pouze manželským párům? Jsou snad k mravnímu hrdinství povoláni pouze heterosexuálové? Jak urážlivé je, vyjímat celé kategorie lidských bytostí z povolání ke vznešené cestě svatosti a sexuální čistoty!“ A Martin uzavírá: „Pokud důstojní páni sedící na vysokých biskupských stolcích odmítají bránit poklad víry, je možná na čase je sesadit.“

A otec Zuhlsdorf k tomu dodává: „Sesadit je. ’Máte padáka.‘ Skvělá myšlenka. Jak to však chcete provést, to netuším. Musíme se totiž vyrovnat s napomenutím od Pána ohledně farizejů na Mojžíšově stolci. Mohou to být mizerní biskupové, ale stále jsou to biskupové. Mohou to být bezpáteřní zbabělci, kteří se ohnou při prvním náznaku nátlaku, ale stále jsou to biskupové. Mohou otročit moudrosti tohoto světa, ale stále jsou to biskupové.“ A cituje sv. Jana Eudese, který pokládá za známku Božího hněvu, dopouští-li Bůh nehodné kněze. „O jaké míře Božího hněvu pak ale asi svědčí nehodní biskupové?“ ptá se Zuhlsdorf.

Pod titulkem „Zpívejte ’nenávistné‘ žalmy“ nabízí Peter J. Leithart v magazínu First Things obhajobu křesťany často zavrhovaných žalmů, v nichž se na nepřátele svolává Boží soud či prokletí. „Problém je, že proklínání nejsou v Žaltáři zase tak řídká. Nějakých 40 žalmů obsahuje modlitby za soud, a další slibují, že Bůh zničí své nepřátele, aniž by ho o to přímo prosily. Po odstranění proklínání by z Žaltáře zbyly jen cáry, asi jako z evangelií v Jeffersonově vydání. Proklínání nejsou reziduem barbarství, nýbrž vyjadřují fundamentální biblický pohled na Boha a svět. Když v modlitbě prosíme o spravedlnost, prosíme, aby Bůh byl tím, čím vskutku je – Soudcem celé země,“ tvrdí Leithart, a po obšírném výkladu uzavírá: „Proklínací žalmy nás staví nohama na zem, jsou protiváhou našeho sklonu k přespiritualizované, naivně optimistické zbožnosti bez chuti a zápachu. Skrze tyto modlitby bráníme dům a království Boží a účastníme se Božího díla: nastolování spravedlnosti, obhajoby nevinných, pomoci bezmocným. Když zpíváme ’nenávistné‘ žalmy, je to, jako bychom svýma nohama zašlapávali do prachu Satana.“

Lukáš Novák

30. 03. 2021, RCM