sv. Matěj / pá 14. květen 2021

Palestinský rodák, který je představen jako skromný proselyta, jenž byl po nanebevstoupení Páně vyvolen losem do apoštolského sboru na místo zrádného Jidáše. Evangelium hlásal až v Africe. Zemřel asi v 63 roce ... (pokračování)

Týden ve světě katolickýma očima - 11. 4. 2021

Ve věku 93 let zemřel bývalý katolický teolog Hans Küng. Agentura CNA-Deutsch shrnuje jeho dílo: „Küng se ve druhé polovině 20. století postupně stal prominentním kritikem papeže a Církve. V teologii se Küng důsledně a výmluvně pokoušel přizpůsobovat Církev a katolickou nauku svým vlastním představám. V roce 1979, po letech neustálých útoků a konfrontací, konečně dekret Kongergace pro nauku víry schválený papežem sv. Janem Pavlem II. oficiálně konstatoval Küngovo ‚pohrdání učitelským úřadem Církve‘ a to, že se sebejistý kněz navzdory dlouholetému a zdrženlivému úsilí Vatikánu nadále závažně odchyluje od katolické nauky.“ „Hans Küng proto nemůže být považován za katolického teologa, ani jako takový učit,“ píše se ve zmiňovaném dokumentu.

Týden ve světě katolickýma očima - 11. 4. 2021

Küngovi byla následně německou biskupskou konferencí odebrána kanonická mise. Küng se poté stal profesorem na Ekumenickém institutu, než v roce 1996 odešel na odpočinek. Zároveň v devadesátých letech založil projekt a nadaci „Světový étos“, hledající „globální etiku“ jako základní hodnoty společné všem světovým náboženstvím a kulturám.

Podrobnější Küngův životopis a popis jeho problematických věroučných pozic nabízí magazín The Pillar. S katolickou naukou se Küng rozešel, zejména pokud jde o nauku o papežské neomylnosti, nauku o svátostech (celibát, svěcení žen, laická konsekrace) a bioetická témata (antikoncepce, euthanasie) či mariologii; navzdory tomu však nikdy nebyl exkomunikován.

Podle otce Tomáše Petráčka se Küng stal již za svého života „symbolem možné otevřenosti křesťanství vůči jiným náboženstvím a formám náboženské zkušenosti, ale také symbolem umrtveného dialogu a autoritářského jednání uvnitř katolické církve, ačkoliv právě takové jednání už v  církvi po II. vatikánském koncilu nemělo mít místo.“ Petráček pokládá Künga – vedle Edwarda Schillebeeckxe (známého zejména věroučně problematickými názory na vzkříšení Kristatranssubstanciaci) – za „jednoho z největších teologů katolické tradice 20. století“, a tvrdí, že „vatikánské orgány a Küngovi odpůrci kolem něj vytvořili černou legendu“.

Podle kardinála Kaspera se Küng před smrtí smířil s Církví: „Cítil se v míru s Církví a s Františkem,“ prohlásil kardinál, takže šlo o „jistý druh usmíření“.

Papež František se na Zelený čtvrtek překvapivě nezúčastnil oficiální vatikánské liturgie na památku Večeře Páně. Místo toho navštívil soukromý apartmán kardinála Angela Becciù, (který se v září na přímou papežovu žádost vzdal kardinálských privilegií a čelí obvinění z finančních machinací) a celebroval mši svatou společně s ním. V médiích se objevily nejrůznější interpretace tohoto kroku: od implicitní rehabilitace kardinála po potvrzení jeho pádu. Podle Johna Allena jediný možný závěr je, že papež návštěvu ponechává otevřenou různým interpretacím záměrně; JD Flynn naopak pokládá za zřejmé, že šlo o ryzí a projev papežova milosrdenství.

Zákaz individuálních bohoslužeb v bazilice sv. Petra kritizují po kardinálech Raymondu L. BurkoviGerhardu Müllerovi i další kardinálové. Kardinál Walter Brandmüller souhlasí s výše zmíněnými, že vzhledem k formě a obsahu není příslušný přípis Státního sekretariátu závazný, a vyjadřuje domněnku, že se jedná o „pokusný balónek“, jehož cílem je otestovat reakce na chystané změny. „Je-li tomu tak, pak si musíme klást nanejvýš závažnou otázku: je toto způsob, jak má být vykonávána moc klíčů v Kristově Církvi?“ poznamenává kardinál Brandmüller.

Kardinál Sarah, donedávna prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, prosí papeže, aby zákaz odvolal: „Pokorně prosím Svatého otce, aby nařídil stažení norem vydaných nedávno Státním sekretariátem, neboť postrádají spravedlnost i lásku, neodpovídají pravdě zákona a nepodporují, nýbrž ohrožují náležitý způsob celebrace, zbožnou účast na mši svaté a svobodu dětí Božích.“ Kardinálovu prosbu uvozuje podrobný rozklad nového předpisu.

A konečně, kardinál Joseph Zen z Hong-Kongu (známý marnými protesty proti kontroverzní čínsko-vatikánské dohodě) zveřejnil na svém blogu otevřený dopis kardinálu Sarahovi: „Bolest a pobouření zaplavily mé srdce, když jsem se doslechl tu neuvěřitelnou zprávu: oni zakázali soukromé mše ve sv. Petru!? Kdyby nebylo omezení způsobených koronavirem, sedl bych na první letadlo do Říma a klečel před vchodem do nynější papežské rezidence u Svaté Marty tak dlouho, než by Svatý otec tento výnos stáhl. Tohle bývala ta největší posila pro mou víru vždy, když jsem přijel do Říma: přesně v sedm hodin jsem vstoupil do sakristie; přistoupil mladý kněz, pomohl mi obléci liturgická roucha a doprovodil mne k oltáři. Myslím, že nebyly mše, které bych za celý život celebroval s větším zápalem – a někdy i s pláčem, když jsem se modlil za naše živoucí mučedníky v Číně (nyní opuštěné a zatlačené ’Svatým stolcem‘ do lůna schismatické církve). Je na čase omezit přebujelou moc Státního sekretariátu. Ať se spokojí se světskými diplomatickými hrátkami s Otcem lži, a nechá na pokoji zbožný lid Boží!“

JD Flynn informuje o rostoucím problému s obsazováním biskupských stolců ve Spojených státech. Počet katolíků zde rychle klesá, a s tím i ekonomická udržitelnost diecézí a farností; a navíc kněží čím dál tím častěji odmítají biskupské nominace a biskupové ustanovení do jiných diecézí. K tomu pak přistupuje problém diskreditace některých biskupů v souvislosti s kauzami sexuálního zneužívání.

Vatikanista Sandro Magister zprostředkovává sdělení historičky Alexandry von Teuffenbach, která již dříve vynesla na světlo dlouhodobě tutlané zneužívání schönstattských sester zakladatelem Schönstatského hnutí otcem Josephem Kentenichem, o dalším vývoji celé kauzy: „Ač je to neuvěřitelné, navzdory tomu, že Kentenichovy přečiny jsou nyní doloženy stohy dokumentů a svědectví, propagátory jeho blahořečení to nijak neodrazuje. Ba co více: schönstattské sestry pohnaly autorku výzkumu k německému soudu, domáhajíce se stažení její první knihy z prodeje, cenzury těch nejnepříjemnějších svědectví a náhrady škody,“ shrnuje Magister fakta a následně reprodukuje celý dopis von Teuffenbachové.

„Vlna námitek, kterou vyvolal nedávný zákaz žehnání stejnopohlavním svazkům, katolíkům, kteří jej uvítali, strašidelně připomíná vlnu námitek vyvolanou v roce 1968 encyklikou Humanae vitae“, píše Judy Robertsová a cituje názor Gerarda Bradleyho, který předvídá, že stejně jako v případě učení církve o nedovolenosti antikoncepce, „nauka Církve zůstane stejná, ale v terénu nebude uplatňována. Biskupové se naučí pokojně koexistovat s kulturou a katolickou populací bezvýhradně přijímající ’gay‘ vztahy, bez ohledu na to, že kněžím neudělí oprávnění provádět žehnací obřady.“ A Robertsová dále poukazuje na to, že tento vývoj nevíce dopadne na ty, kteří se snaží zůstat Církvi věrni. „Zdá se, že biskupové se starají pouze o ty, kdo mají s naukou Církve problém,“ cituje Robertsová jednu takovou výčitku. Podle dále citovaného Gerarda Bradleyho by velmi pomohlo, kdyby se k výroku Kongregace pro nauku víry jednoznačně přihlásil papež František. To je však prý málo pravděpodobné, neboť o papežově identifikaci s dokumentem a ochotě jej prosazovat v praxi panují pochybnosti (zdezde).

Renomovaný církevní právník Edward Peters na svém blogu In the Light of the Law vysvětluje několik klíčových bodů ohledně pojmu manželství: (1) Jak podle přirozeného práva, tak podle Zjevení může manželství existovat jen mezi jedním mužem a jednou ženou. To je první předpoklad, abychom vůbec hovořili o manželství. (2) Každé platně uzavřené manželství mezi křesťany (katolíky i nekatolíky) je nejen manželstvím podle přirozeného práva, ale též svátostí – bez ohledu na to, zda to to manželé uznávají či ne, nebo zda o tom vůbec vědí. (3) Drtivá většina světové populace vstupuje do manželství podle přirozeného práva a Církev tato manželství s potěšením uznává a přiznává jim přízeň práva: „Cokoliv, co vypadá jako manželství (tak, jak je chápe přirozené právo), je za manželství pokládáno, dokud se neprokáže opak.“ (4) U křesťanů, kteří nejsou katolíky, Církev nepožaduje dodržení „kanonické formy“ uzavření manželství, nebo vůbec jakékoliv náboženské formy obřadu – a to navzdory tomu, že tato manželství jsou jako manželství pokřtěných svátostná. Pokud však katolík nedodrží kanonickou formu uzavření manželství, je jeho domnělé manželství zcela neplatné, tj. nevzniká ani pouhé manželství přirozené.

Peters tuto platnou kanonickou úpravu nepokládá, pokud jde o poslední bod, za šťastnou: „Jelikož k nedodržení kanonické formy dochází obvykle tím, že katolíci podstoupí civilní obřad, a výsledkem je, že vůbec žádné manželství nevznikne, získal termín ’civilní manželství‘ v katolickém prostředí špatný zvuk, který si nezaslouží, a který jde vlastně proti respektu Církve k přirozenému právu a k nesčetným případům platných manželství podle něj uzavřených. To, že tolik katolíků (včetně vysoce postavených kleriků) používá termín ’civilní manželství‘ jako zdvořilý výraz pro státem posvěcený konkubinát, nebo, přinejlepším, pro jakési manželství druhé jakosti, je politováníhodné, leč běžné. Ano: my katolíci už po několik generací mluvíme o ’civilní manželství‘, jako o velkém nafouknutém nic – takže když stát přijde a řekne, že hodlá (v rozporu s přirozeným právem, nemluvě o Zjevení) uznat za manžele osoby stejného pohlaví, mnoho katolíků nad tím mávne rukou, jako by to bylo něco, co se týká ’světa tam venku‘, ale ne nás v Církvi. Máme zkrátka pokušení říci si: co je nám do toho? Ale je nám do toho hodně. To, jak stát nakládá s manželstvím, byť i jen oním ’civilním‘, má veliký dopad na společné dobro, a katolíci mohou do této diskuse vnést podstatné vhledy. Jeden z významných způsobů, jak se ve věci angažovat, by mohl spočívat v tom, že vedoucí představitelé Církve začnou o manželství hovořit přesněji – a to jak o přirozeném, tak o svátostném, ať už uzavřeném občansky anebo církevně.“

Peters zde kriticky reaguje na komentář kardinála Kevina J. Farrella, k nedávnému zákazu žehnání homosexuálním svazkům, v němž kardinál pod termínem „civil union“ zjevně směšuje (Církví uznávané a hájené) přirozené nesvátostné manželství a (přirozenému právu odporující) stejnopohlavní registrované partnerství: „Když Církev hovoří o manželství, má na mysli svátostné manželství. Nemluví o civilních svazcích.“

 

Lukáš Novák



11. 04. 2021, RCM