sv. Matěj / pá 14. květen 2021

Palestinský rodák, který je představen jako skromný proselyta, jenž byl po nanebevstoupení Páně vyvolen losem do apoštolského sboru na místo zrádného Jidáše. Evangelium hlásal až v Africe. Zemřel asi v 63 roce ... (pokračování)

Křesťan a filosofie II.: Je filosofie jen bláhová moudrost tohoto světa?

Křesťan a filosofie II.: Je filosofie jen bláhová moudrost tohoto světa?

1. Vzpurná povaha filosofie
Pobídka křesťanů ke studiu filosofie se zdá být zasahováním do jejich života s Bohem z oblasti, která stojí vůči každé víře v kritickém napětí. Věřící se filosofii mohou vyhýbat z prostého pudu sebezáchovy. Když už jednou uvěřili, což pro ně mnohdy nebylo vůbec snadné, nechtějí nastupovat opačnou cestu, která by je od víry opět oddalovala a vedla by je zpět k jejich původnímu ateistickému postoji. To by prostě nedávalo smysl. A že by studium filosofie něco takového mohla způsobit, není jen čistě teoretickou možností. Leckdo by mohl uvést příklady ze své vlastní zkušenosti. Možná známe v našem okolí někoho, kdo byl kdysi křesťanem, ale poté, co absolvoval pár let na Filosofické fakultě, přestal brát svou dřívější víru vážně. Seznámení s filosofií mu „otevřelo oči“, a on se začal na svět a lidský život dívat nepředsudečným pohledem.

Filosofie měla punc „rebelky“ již od svého zrození. Od svých samotných počátků budila značné podezření. I když ještě byla v kolébce v řecké kolonii Milétu, měla už proti sobě řadu nepřátel. První řecký filosof Thales učil, že existuje určité „x“, z něhož se rodí tento náš svět, o nějž se ve svém bytí opírá a do něhož se jeho jednotlivé složky a nakonec i on sám navrací. Kdyby řekl, že tímto „x“ je třeba Zeus nebo Kronos, většina jeho současníků by tím byla uspokojena. Odpovídalo by to totiž tehdy rozšířené víře, jejíž součástí bylo přesvědčení o božském původu skutečnosti. Jenže Thales přišel s jinou vizí. Oním „x“ pro něj byla voda! To muselo být pro většinu tehdejších lidí nepochopitelné ba šokující prohlášení. Muselo se jim jevit jako nepřijatelné, bezbožné. A bezbožnost je něco, co se nevyplácí. Nejenom proto, že nad bezbožníky visela hrozba obžaloby a následný trest smrti, ale svým smýšlením se vystavovali nebezpečí, že ztratí přízeň bohů. Nic horšího se člověku nemohlo stát.

Thales však nepřišel se svým novým učením jen tak z plezíru. Skrýval se za ním určitý způsob myšlení, který v sobě nesl obrovský potenciál dalšího rozvoje. Tento nadaný badatel, kterého většina lidí zná spíše jako matematika, se nechal inspirovat vlastní zkušeností. Za dlouhá léta svého života si všiml, že voda je nepostradatelnou podmínkou pro vznik a trvání života. Z toho usoudil, že je něčím podstatným a základním. Když si uvědomíme, že zastával tzv. hylozoismus neboli přesvědčení o oživenosti všeho, není těžké pochopit, proč vodu položil do základů veškeré skutečnosti. Můžeme tedy v jeho mysli odhalit přítomnost dvou velmi důležitých momentů – pozornost vůči smyslové zkušenosti se světem a logický způsob její interpretace. Mytická víra starých Řeků tím pádem dostala smrtelnou ránu. Najednou se začala jevit jako nezávazný výmysl, který neodpovídá ani lidské zkušenosti ani základním požadavkům logického myšlení. Je snadné domyslet, jaký odpor Thaletova filosofie vzbuzovala ve strážcích „pokladu mytické víry“. Mýtus hrál totiž v životě Řeků klíčovou úlohu, bez něj si nedokázali představit žádný rozměr své existence. Mýtus prolínal jejich soukromé i veřejné záležitosti. Nelze se tedy divit, když tehdejší konzervativci spatřovali v novém, filosofickém přístupu ke světu přímý útok na tradiční instituce řeckých polis a na zavedený, mnoha léty posvěcený způsob lidského života. Vysvětluje se tím i nejvyšší trestní sazba za tento zločin. Zároveň to dává tušit, že být filosofem a statečným člověkem šlo tehdy ruku v ruce.

Obdobných příkladů se v počátečních fázích vývoje filosofie vyskytlo hned několik. Známý je případ Periklova učitele Anaxagory, který byl kromě jiného zastáncem nebožské podstaty nebeských těles. Třeba Slunce považoval za obyčejný rozpálený kámen. Takový názor nemohl zůstat bez razantní odezvy. Jaké jiné těleso než Slunce mohlo u Řeků budit silnější náboženské pocity? Anaxagoras byl proto obžalován z bezbožnosti a kat již začal přemýšlet, jak silný jed bude odsouzenci namíchán. Perikles však svého učitele včas varoval, čímž mu umožnil útěk z Atén a záchranu života. Chystaný proces s Anaxagorou sice neměl primárně náboženskou příčinu, avšak obžaloba z ateismu v něm mohla být použita jako prostředek likvidace „zločinně“ smýšlejícího jedince. Ještě slavnější je případ Sokratův. I on čelil před soudem obvinění z bezbožnosti. Platónův dialog Euthyfron jasně ukazuje, jak bravurně dokázal odhalovat nekonzistenci řeckého polyteismu. Pro náboženské konzervativce to představovalo útok na nejsvatější dědictví, na němž byl vybudován veškerý život Atéňanů. Z uvedených kauz je zřejmé, že filosofie byla od počátku nevítaným hostem ve světě tradiční víry a její zástupci museli čelit pronásledování. Stejná mentalita je vlastní i některým křesťanům – filosofický přístup k životu se jim zdá neslučitelný s jejich vírou a tak k němu zaujímají nepřátelský postoj.

2. Biblická varování
Nemusí přitom ani dávat průchod svým osobním antipatiím. Jsou to samotné biblické texty, které křesťany před filosofií varují. V listě Kolosanům nabádá svatý Pavel tamější křesťany, aby se filosofii vyhnuli velikou oklikou: „Dejte si pozor, aby vás nikdo nezotročil (tak zvanou) filosofií – je to jen klam a mam. Jsou to samé nauky lidské, které se opírají o prvopočátky světa, ne o Krista“ (Kol, 2, 8). Zdá se, že filosofie, o níž jsme o něco výše hovořili, tato kritéria splňuje. Jedná se o nauku lidskou a zabývá se prvopočátky světa. Jaké silnější varování před filosofií bychom ještě chtěli hledat? Křesťan, který by se citovaným textem nenechal zviklat v přesvědčení o důležitosti studia filosofie, by se musel vyrovnávat s dalším autoritativním odsudkem filosofického zkoumání, který se vyskytuje v 1. listě Korinťanům: „Stojí totiž v Písmu: Způsobím, že k ničemu nebude moudrost moudrých a že vezme za své chytrost chytrých. A kampak se poděli mudrci? Kampak znalci Zákona? Kam světští myslitelé? Neukázal Bůh, jak pošetilá je lidská moudrost? A protože svět pro samou ’moudrost‘ nepoznal v projevech Boží moudrosti Boha, uznal Bůh za dobré, že ty, kdo věří, zachrání ’pošetilým‘ kázáním. Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť ’pošetilá‘ Boží věc je moudřejší než lidé a ’slabá‘ Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1, 19–25). A aby toho nebylo málo, je tu ještě pasáž svědčící o Pavlově kázání na Aeropágu v Aténách. I zde se nalézá zmínka o filosofii. Pavel se na agoře dostal do debaty s místními obyvateli, mezi nimiž se nacházeli i zástupci určitých filosofických směrů: „Rozmlouval v synagoze se židy i bohabojnými muži a na náměstí den co den s těmi, kdo tam právě byli. Přitom se s ním pouštěli do řeči i někteří učení epikurejci a stoikové. Jedni říkali: ’Co chce tenhle mluvka vykládat‘“ Jiní zase: ’Zdá se, že hlásá cizí bohy‘“ (Sk 17, 17–18). Aby se o Pavlem hlásané zvěsti dozvěděli něco bližšího, vzali ho s sebou na Aeropág, kde se odedávna konala soudní jednání a který proto pamatoval mnoho sporů, v nichž zaznívala svědectví a proti–svědectví. I Pavel měl na něm své svědectví přednést. Výsledek jeho snažení je znám. Když začal mluvit o Kristově zmrtvýchvstání, byl zastaven. Filosofická mentalita posluchačů v tom vnímala cosi neslýchaného a Pavlův výklad byl přerušen. Žádná debata, kterou jinak Řekové běžně rádi rozpřádali, se nekonala. Pavlova mise ve svatostánku řecké filosofie skončila neúspěchem. Není to opětovné potvrzení, že filosofie se svou povahou příčí křesťanské evangelní zvěsti?

3. Doslovné chápání ještě není porozumění
Kdybychom uvedené texty interpretovali podle jejich doslovného znění, museli bychom filosofii skutečně vyhostit z našich životů jako škůdce, který ohrožuje samotné základy naší křesťanské víry. Avšak každému věřícímu by mělo být zřejmé, že doslovný výklad Písma není slučitelný se správným chápáním jeho obsahu. Už proto ne, že je sepsáno lidským jazykem a používá běžné výrazové prostředky, které jsou nositeli jak přímo tak i nepřímo sdíleného významu. Když například v Novém zákoně čteme, že Bůh Otec je vinař, který pečuje o révu na své vinici, nechápeme toto sdělení doslovně, nýbrž pouze obrazně. Když nás Kristus vybízí, abychom si vyloupli oko, skrze nějž na nás doléhá pokušení, nenásledujeme této výzvy v tom smyslu, že bychom se skutečně takto drasticky zbavili našeho zraku. Naprosto přirozeně chápeme, že smysl výzvy je jiný než jaký je bezprostřední význam výroku, skrze který je předkládán. Nepotřebují výše zmíněné texty o filosofii a pouze lidské moudrosti také určitou interpretaci, která odhalí jejich pravý, na první pohled nezřejmý význam? Za tímto účelem není potřeba rozvíjet nějakou složitou hermeneutickou teorii. Stačí se podívat do dějin a náš prvotní negativní dojem z filosofie a lidské moudrosti naráží na fakta, s nimiž se musí vyrovnat.

Jedním z podstatných aspektů křesťanského náboženství je jeho dějinnost. Starý i Nový zákon se někdy nazývají „dějinami spásy“ a toto označení je více než patřičné. Součástí křesťanské víry je přesvědčení, že Bůh se lidem zjevoval postupně od dávných abrahámovských počátků. Tento proces vyústil v událost, kterou svatý Pavel nazval „plností času“: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4, 4–5). Tajemství dobroty Boha dostoupilo ve vtělení Krista svého vrcholu. Ale to je jen „jedna strana mince“. Boží působení v lidské historii naráželo stále na překážky a odpor. Dějiny židovského národa jsou toho velmi názorným dokladem. Tento boj mezi silami dobra a zla příchodem Krista neskončil. Naopak výrazně eskaloval. Svatý Pavel jde tak daleko, že mluví o „tajemství nepravosti“, které v pokračujících dějinách odhaluje stále více svou strašlivou podobu. V druhém listě Timotejovi předvídá, že přijdou špatné časy, v nichž Kristovo poselství nebude přijímáno a bude mu tvrdě odporováno. A nemá tím na mysli jen počínání židů, kteří již od počátku pronásledovali vyznavače Kristova učení. Vidí ještě dále do doby, kdy lidé dají přednost rozmanitým naukám, které však budou s křesťanstvím v rozporu: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím“ (2 Tim 4, 3–4). Ta doba nastala docela brzy. Od druhého století začala být křesťanská víra ohrožována různými gnostickými hnutími. Jejich členové se odvolávali na „pravé poznání“ (gnóze), jenž přináší spásu. Představitelé mladé církve museli naléhavě následovat výzvy svatého Pavla, který jim uložil, aby bránili přijaté učení před nepřáteli a aby neváhali odporovat jeho odpůrcům (srov. 1 Tit 1, 9). Tento náročný úkol nebylo možné plnit pouhými odvolávkami na texty Písma. Neboť jejich závazný výklad ze strany rodící se církve se stal předmětem prudkého sporu.

4. Nejen ďábel má svou filosofii
To je důvod, proč se v dějinách Církve najednou vynořili učitelé, kteří se od pohanského filosofického myšlení již nadále nedistancovali, nýbrž začali se jím vážně zabývat. Pochopili, že v něm mohou nalézt cenné zbraně proti šíření názorů, které víru křesťanů podkopávaly. Prohřešili se tím proti výše uvedeným biblickým místům, z nichž zaznívá jasná kritika podezřelých filosofií? Nikoliv. Byli to prozíraví křesťané se smyslem pro správné rozlišování. Pochopili, že Písmo nemluví o „světě“ pouze jako o sféře skutečnosti, která se vzbouřila proti Bohu. „Svět“ je pro Bibli místem, kde dominuje Satan, ale také místem, které Bůh tak miluje, že poslal svého jednorozeného Syna, aby ho získal zpět pod svou vládu. Nepřítel Boha zasel do stvoření „koukol“, ale ten nedokázal zahubit všechnu „pšenici“. Oba druhy těchto rostlin se ženou k nebi vedle sebe, jedny, aby Boha oslavily, druhé, aby Boha svrhly z jeho trůnu. Svět i po pádu do hříchu obsahuje výrazné stopy svého Tvůrce a k nim patří i lidský rozum s jeho schopností fungovat podle přirozených, Bohem stanovených zákonů. Citované biblické texty, v nichž jsme před filosofií a lidskou moudrostí varováni, mají na pozadí pojetí světa, nakolik je zasažen hříchem a zkažeností. Právě v míře, v jakém v něm došlo ke vzpouře proti Bohu a jeho zákonům, představuje to, s čím nemají mít křesťané nic společného. Hřích poškodil lidské myšlení, chtění i cítění, odklonil je od posledního cíle a přiklonil je od Tvůrce ke tvorům. To se nemohlo neprojevit i na poli filosofickém. Existují filosofie, které jaksi z principu odporují všemu, co je pravdivé, dobré a krásné a utvrzují člověka v jeho odboji proti všemu přirozenému i nadpřirozenému. Takové filosofie jsou cílem, na který uvedené biblické texty mířily svou kritikou.

Podíváme-li se však na svět opačnou optikou, která je stejně biblická jako ta první, negativní postoj se mění a musí proměnit v pozitivní. Lidské myšlení je jistě poškozeno hříchem, ne však natolik, aby nebylo schopno odhalit některé důležité pravdy o světě a lidském životě. A jsou to právě určité filosofické cesty, které člověka přivádějí k nahlédnutí pravdy o lidské svobodě, o nepřekročitelném rozdílu mezi dobrem a zlem, o existenci Boha–Tvůrce, o lidské nesmrtelnosti apod. Tyto filosofické pravdy člověka od Boha neodvádějí, ale naopak ho vůči Němu pozitivně disponují. Proto se jich biblické odsudky filosofie nemohou týkat. První církevní učitelé to jasně pochopili a uvědomili si, že je tváří v tvář brutálnímu nepříteli křesťanství (gnóze) nutné z těchto myšlenkových zdrojů bez obav čerpat. Kristův nepřítel, který je vrah a lhář od počátku, nenávidí nejen Boha, ale i Jeho dílo. Přirozená struktura světa a přirozenost člověka je to, co nedokáže snést. Nenávidí přirozený způsob myšlení, cítění a chování. Nenávidí dobrou filosofii, protože vychází z toho, co Bůh daroval člověku a orientuje ho směrem, v němž leží jeho spása. Není tudíž překvapivé, že má eminentní zájem na zničení autentického filosofického uvažování. Každá cesta, která by mohla člověka byť jen upozornit na existenci Boha, musí být zahrazena. Jednou ze strategií Božího Nepřítele by mohlo být i pokušení interpretovat naznačené biblické texty doslovným způsobem. Mělo by to totiž za důsledek lidské pohrdání dobrou filosofií. Je tedy zřejmé, že údajná neslučitelnost křesťanské víry a filosofie nemůže pocházet ani z křesťanské víry ani z filosofie. Takové přesvědčení má bohužel mnohem temnější původ, než si mnozí jeho zastánci připouštějí.

PhDr. Roman Cardal

14. 04. 2021, RC Monitor 7/2021