sv. Matěj / pá 14. květen 2021

Palestinský rodák, který je představen jako skromný proselyta, jenž byl po nanebevstoupení Páně vyvolen losem do apoštolského sboru na místo zrádného Jidáše. Evangelium hlásal až v Africe. Zemřel asi v 63 roce ... (pokračování)

Týden ve světě katolickýma očima - 20. 4. 2021

V den pohřbu zesnulého prince Filipa, vévody z Edinburghu, se v anglikánském vatikánském kostele Všech svatých konala vzpomínková bohoslužba za účasti vatikánského Sekretáře pro vztahy se státy, arcibiskupa Paula Richarda Galaghera, který přednesl homilii, v níž vyzdvihl věrnou službu zesnulého prince královně, jeho vlasti i celému světu.

Týden ve světě katolickýma očima - 20. 4. 2021

Emeritní papež Benedikt XVI. oslavil 16. dubna své 94. narozeniny.

Italský soudce vydal zatykač na Gianluigiho Torziho, který je vyšetřován pro svoji roli ve skandálu s nákupem londýnských nemovitostí. Torzi se nachází v Británii a zatykač mu nebyl doručen. Magazín The Pillar přináší analýzu celého případu a tvrdí, že vyšetřování ukazuje na zapletenost kardinálů Parolina a Becciù do případu: „Pokud vatikánští vyšetřovatelé pokládají investice Státního sekretariátu prostřednictvím Raffaela Mincione za nelegitimní – což se zdá vzhledem k pondělnímu soudnímu příkazu pravděpodobné, mohlo by to Parolina a Becciù vystavit obvinění z finančních deliktů.“

Otec Raymond J. de Souza připomíná, že je tomu již rok, co byl kardinál Pell po více než ročním nespravedlivém věznění očištěn z nařčení ze sexuálního zneužívání nezletilých. De Souza upozorňuje zejména na vydání první části Pellova Deníku z vězení, a uvažuje nad dalšími soubislostmi případu. „Jednou ze zvláštností Pellova procesu byl naprostý zákaz publikovat jakékoliv informace o případu. Utajení případu bylo zamýšleno v kardinálův prospěch. Protože šlo o dva různé procesy, mělo se za to, že publicita vyvolaná prvním procesem by znemožnila ustavení nestranné poroty ve druhém procesu. To sice dává smysl, ale ve výsledku to Pellovi uškodilo. Kdyby byla bývala naprostá beznadějnost pozice obžaloby odhalena veřejnosti v denním zpravodajství, je dosti pravděpodobné, že jak právní autority, tak veřejné mínění by se za něj postavily dříve. Vzhledem k tomu, že motorem Pellova stíhání nebyla spravedlnost, nýbrž veřejný hněv na Církev obecně a kardinála Pella zvláště, otupení hrotu veřejného mínění otevřeným procesem by Pellovi bylo ku prospěchu.“

De Souza se dále pozastavuje nad tím, že po Pellově dramatickém očištění byl patrně potichu uzavřen i jeho kanonický proces. „Ale proč potichu? Proč nedošlo k žádnému veřejnému oznámení? Nejspíš proto, že Pellův případ zřetelně poukázal na nepříjemnost situace, která by nastala, kdyby kanonický proces dospěl k inému závěru než světský proces kriminální. Představte si kněze odsouzeného za stejně absurdní provinění, který by však neměl prostředky pro dovolání k Nejvyššímu soudu. Kdyby kanonické vyšetřování shledalo, že je nevinný, měla by Církev dost kuráže, aby vydala takový rozsudek, se vším, co by to obnášelo? Během celé aféry prakticky všechna oficiální vyjádření Vatikánu hovořila o „respektu“ k australské kriminální justici. Proč? V případě kardinála Pella přece zjevně selhala – k tomu, aby byl nevinný člověk uchráněn 400 dnů v samovazbě, by nemělo být třeba dovolání k Nejvyššímu soudu,“ míní de Souza.

V souvislosti s nedávným odmítnutím žehnání homosexuálním párům Kongregací pro nauku víry uvádí Sandro Magister zajímavé podrobnosti o případu ze 16. století, který zmiňuje Michel de Montaigne – totiž o vážně míněném pokusu několika homosexuálních párů uzavřít kanonickou formou manželství v římském kostele San Giovanni a Porta Latina. Svaté oficium se tehdy do případu nijak nevložilo, účastníci byli odsouzeni za sodomii světským soudem, a poté co vykonali pokání a přijali svátosti, byli popraveni.

V různých médiích se rozběhla diskuse reagující na sílící oblibu tzv. Mimořádné formy římského ritu. („tridentská mše“). Jezuita Thomas Reese (známý prosazováním ukončení snahy o de-legalizaci potratů), kromě toho, že navrhuje různé liturgické reformy, píše: „Po paulinských reformách liturgie se předpokládalo, že ’tridentská‘ neboli latinská mše postupně vymizí. Biskupové dostali pravomoc ve svých diecézích ji zakázat, ale někteří lidé se staré liturgie drželi i za cenu schismatu. Benedikt biskupům tuto pravomoc odebral a rozhodl, že každý kněz může celebrovat tridentskou mši, kdykoliv se mu zlíbí. Je čas vrátit biskupům pravomoc nad tridentskou liturgií v jejich diecézích. Církev musí dát jasně na srozuměnou, že chce, aby nereformovaná liturgie zmizela, a že ji povolí pouze z pastorační vlídnosti ke starším lidem, kteří nechápou potřebu změny. Dětem a mladým lidem by nemělo být dovoleno účastnit se takových mší.“

Na to reaguje otec Zuhlsdorf: „Je vám to jasné? Dětem a mladým – nebude povoleno. Tohle je písnička levičáků. Faktem však je, že počet tradičních latinských mší rapidně roste. Průměrný věk věřících, kteří je navštěvují, je opravdu nízký. Lidé přispívají do sbírky více než na Novus Ordo. Jak se postupně mění demografie Církve v dnešních Spojených státech, návštěvníci tradiční latinské mše budou získávat na významu.“

Reaguje též Phil Lawler v článku „O zakazování tridentské liturgie a prodeje Edselů“ (Edsel je neúspěšná značka amerických aut): „Slyšíme to už léta: ’Tridentský ritus je neatraktivní.‘ ’Mladé lidi odrazuje latina.‘ ’Nikdo o to nestojí.‘ Páni – a proto by ho liberální katolíci nejradši zakázali? Zkuste se optat u nejbližšího dealera nějaké značky aut, jestli by se mu líbilo, kdyby Kongres postavil mimo zákon prodej Edselů. Samozřejmě, že se vám vysměje. Kdyby se obával konkurence Edselu, možná by byl v pokušení zákaz podpořit. Ale on se konkurence nebojí, protože Edsel si popravdě nikdo koupit nechce. Edsel si nikdo nikdy koupit nechtěl. Katolíci ovšem začínají přecházet k Mimořádné formě – a to rok od roku čím dál tím víc. A tento trend je o to zřejmější, že zároveň tolik katolíků, především mladých, odchází z farností, které přijaly liberální přístup k liturgii: kytary a balónky, plstěné vlaječky v presbytáři, žoviální kázání, improvizované eucharistické modlitby. A tak tedy Tom Reese navrhuje zrušit Summorum Pontificum,“ píše Lawler a pokračuje: „Určitě jste si všimli, že otec Tom ve své pastorační vlídnosti navrhuje, aby Mimořádná forma zůstala dostupná ’starším lidem, kteří nechápou potřebu změny.‘ To je ovšem pozoruhodné, a hned z několika důvodů:

  • Už déle než 50 let jsme my, starší katolíci, pod palbou propagandy ve prospěch pokoncilních reforem. Pokud ’stále nechápeme potřebu změny‘, není na čase připustit, že liberální propaganda zkrátka není přesvědčivá?
  • Jak ví každý, kdo někdy navštívil tradiční farnost, katolíci, které nejvíce přitahuje starobylá liturgie, ve skutečnosti nejsou ’starší lidé‘: lavice jsou zaplněné mladými rodinami. Tihle chápou potřebu změny – jen to asi nebude ta změna, která tane na mysli otci Reesovi.
  • Mimochodem, otec Reese sám patří do kategorie ’starších lidí‘. Vkrádá se tedy otázka, zda to náhodou není on, kdo nechápe, co se děje.

Peter Kwasneiwski zase reaguje na článek jezuity Petera Schinellera nazvaný „Tridentská mše: proč se k ní nemohu vrátit“ z roku 2012. Schineller zde popisuje své pocity z tridentské liturgie: „Během celebrace jsem se cítil velmi nepříjemně. Bylo to divné a cizí. Ačkoliv jsem znal tridentskou mši z dětství, působila nepřístupně a odtažitě. Vypadalo to, že v centru pozornosti je kněz, jehož slova většinou nebyla slyšet (ostatně, stejně byla latinsky) a který se jen málokdy otočil k lidu. Sbor zpíval dobře a jeho zpěv přehlušoval kněze, který musel několik minut čekat, než skončí. Nemohl jsem nemyslet na Druhý vatikánský koncil a na všechno, o co se Koncil a následné dokumenty snažily: aktivní účast, důraz na to podstatné, národní jazyk, odstranění nabobtnalých zbytečností a opakování. Bylo to smutné a deprimující. Co se to stalo? Co jen katolíky vede k tomu, aby vyhledávali a navštěvovali tuto starší formu mše? Není tridentská mše úchylka? Co to vypovídá o koncilních reformách?“

Kwasniewski nabízí svůj text „Proč jsem se nemohl vrátit k Novus ordo“, jako protiváhu – neboť si povšiml, že magazín America léta platí on-line vyhledávačům za upřednostňování Schinellerova článku. Kwasniewski popisuje své dojmy z příležitostné návštěvy Novus ordo: „Ale pozor: nemluvím o ’nešvarech‘. Podle norem tu k žádným nešvarům nedošlo. ’Dělalo se to červené a říkalo se to černé‘. Žádné ministrantky, mimořádní vysluhovatelé, žádné trsání na kytaru. Věřící při přijímání klečeli a kněz měl dokonce barokní ornát. Šlo o ducha liturgie, její Gestalt, celkový tvar. Statický a vyprahlý, pro neutuchající záplavu slov od kněze, lektora, lidu. Liturgie se odrážela od povrchu posvátna jako žabka hozená po hladině jezera. Smysl pro tajemství se úplně vytratil, či spíše se vůbec nedostavil. Jen občasný zpěv chorálu dodával liturgii špetku posvátnosti, ale šlo spíš o ’atmosféru‘ vytvářenou stylem hudby než o integrální součást liturgické akce. Spíše než jako organická součást jednoho plynulého pohybu působil chorál v ritu jako cizí vsuvka. Zejména však postrádala mše jednotu. Neodvíjela se organicky, nýbrž plahočila se od jedné nesouvisející položky k další, jako by šlo o sestavu kondičních cviků. Modulární sekvence genericky zbožných textů moji modlitbu téměř zadusila. Nebyl čas se nadechnout, rozjímat, vstřebávat, nechat se povznést z této pozemské říše na práh nebeské otčiny.“ A po několika dalších odstavcích Kwasniewski uzavírá: „Ani náhodou bych nevyměnil prostor k modlitbě, meditaci a vtažení do Krista mého Pána za jakousi trapnou sebe-oslavnou sousedskou veselici, s její svěrací kazajkou ’aktivní účasti‘. Vůbec jsem netušil, čím aktivní účast může být, dokud jsem neobjevil tradiční mši. Ta mě naučila, hlubším způsobem než katecheze, co mše opravdu je a jak do ní mohu vstoupit skrze adoraci, lítost, prosby a díkuvzdání. Poté, co jsem okusil předchuť nebe a zahlédl záblesk andělského klanění, poté, co jsem se spojil se staletími svých předchůdců, na kolenou vzhlížejících k hlavnímu oltáři ustrojenému do pláště tisíciletého ritu, bych se už nikdy, nikdy nemohl vrátit.“

A Společnost katolických vědců (SCS) chystá konferenci na téma „Mimozemšťané, umělá inteligence a mimolidská mysl“, která se bude konat ve Washingtonu, D.C. 4.–6. června.

Lukáš Novák

20. 04. 2021, RCM