sv. Jan (Nepomuk) Neumann / so 19. červen 2021

Pocházel z Prachatic. Teologii studoval v Českých Budějovicích a v Praze. Hájil pravdu proti josefinismu a asi proto nebyl doporučen k svěcení. Láska a touha po službě Bohu jej zavedla do Ameriky, kde byl vysvě... (pokračování)

Týden ve světě katolickýma očima - 6. 5. 2021

U příležitosti 150. výročí prohlášení sv. Josefa Patronem univerzální Církve vložila vatikánská Kongregace pro bohoslužbu a svátosti sedm nových invokací do litanií ke sv. Josefu: Custos Redemptoris (Pěstoune Spasitelův), Serve Christi (Služebníku Kristův), Minister salutis (Služebníku spásy), Fulcimen in difficultatibus (Podporo v nesnázích), Patrone exsulum (Patrone vyhnanců), Patrone afflictium (Patrone trpících), Patrone pauperum (Patrone chudých).

Ve slově „fulcimen“ je však špatně označen přízvuk, jak si všiml otec Zuhlsdorf (přízvuk má být na předposlední slabice, která je dlouhá).

Týden ve světě katolickýma očima - 6. 5. 2021

Papež František vydal motu proprio, v němž změnil právo státu Vatikán a umožnil, aby s papežským souhlasem byli kardinálové a biskupové souzeni civilními vatikánskými soudy. Do té doby byla jediným příslušným tribunálem pro kardinály a biskupy Apoštolská signatura (jejíž soudci jsou pouze kardinálové a biskupové). „Teoreticky jde o epochální změnu, v praxi však může jít o hotové zemětřesení,“ komentuje Ed. Condon, který tuto změnu práva (společně s další úpravou finančních předpisů vydanou předchozího dne) chápe jako papežovu reakci na nekončící sérii finančních skandálů kolem vatikánského Státního sekretariátu (jejichž přehled nabízí i nový článek vatikanisty Sandro Magistera).

V Neapoli došlo v neděli ke zkapalnění krve sv. Januaria. K zázraku (který je lokálně známý a přijímaný, oficiálně schválen Církví však nebyl) obvykle dochází první květnovou sobotu odpoledne, letos se však uskutečnil během druhého dne modliteb ke cti tohoto biskupa a mučedníka ze 3. století. Pokud ke zkapalnění v očekávaném čase někdy nedojde, je to vykládáno jako zlé znamení.

Finský generální prokurátor obvinil ze tří zločinů včetně „hate speech“ poslankyni a bývalou ministryni vnitra Päivi Räsänenovou kvůli tomu, že veřejně citovala a hájila biblická vyjádření ohledně homosexuality a manželství. Hrozí jí až 6 let vězení. „Ze svých názorů neustoupím. Nenechám se zastrašit a nebudu svoji víru skrývat. Čím více křesťanů bude mlčet o kontroverzních tématech, tím více se zúží prostor pro svobodu slova,“ reagovala tato členka Evanglické luterské církve Finska.

Také v Londýně zatkla policie za „pobuřování“ jednasedmdesátiletého metodistického pastora, který na ulici kázal o biblické definici manželství jakožto svazku mezi jedním mužem a jednou ženou.

Kanadský soud podpořil zákon quebeckého regionálního parlamentu z roku 2019 zakazující státním zaměstnancům nosit v zaměstnání náboženské symboly. Biskup Marc Pelchat oznámil, že proti tomuto rozhodnutí bude podáno odvolání.

Francie ztrácí jednu náboženskou budovu každé dva týdny, informuje Solène Tadié. Jde převážně o katolické kostely, a příčinou jsou demolice, požáry (dvě třetiny z nich jde na vrub žhářství), zhroucení z důvodu zchátralosti a přestavby. Situaci částečně vysvětluje fakt, že podle zákona o odluce církve od státu z roku 1905 přešly náboženské budovy do vlastnictví obcí, které však často nemají finance na jejich údržbu. „Bude-li to takto pokračovat, jednoho dne bude naše dědictví zcela zničeno. Přijdeme o všechno,“ cituje Tadié předsedu organizace Observatoire du Patrimoine Religieux („Strážce náboženského dědictví“) Edouarda Lamaze, který na alarmující situaci upozornil.

Blížící se smrt anglikánské církve otevírá příležitosti pro katolíky“, nazval David Larson svůj článek, v němž upozorňuje, že „anglikánská církev se hroutí tak rychle, že se sotva dožije svých pětistých narozenin“. Toto tvrzení dokládá čísly a výroky zástupců anglikánské (resp. episkopální) církve v Anglii, Spojených státech a Kanadě. Podle současných trendů klesne nedělní návštěvnost episkopálních kostelů ve Spojených státech na nulu do třiceti let, anglikánská církev v Kanadě přijde o své členstvo kolem roku 2040 a v Anglii již pouze 2 % populace praktikují anglikánskou víru.

A o jaké příležitosti jde? „Ta první je ta nejzásadnější: obnovit katolicismus jakožto ’Church of England‘ (a církev anglických mluvčích), přinejmenším v kulturním smyslu. Anglická církev byla sice posledních pět set let poněkud mimo, ale předchozích tisíc let bývala katolickou. To je fakt, na němž by katolická církev měla stavět při reevangelizaci anglicky mluvících národů a svém návratu do role jejich církve,“ míní Larson, který dále doporučuje, aby anglofonní katolíci „mnohem lépe zužitkovali anglické liturgické dědictví a tím ukázali, že katolicismus je starobylou součástí anglické kultury, nikoliv čerstvý vetřelec.“ Nemuselo by jít o nic těžšího než o „využití toho nejlepšího z anglikánské liturgie k pozdvižení pokoncilních mší v národním jazyce.“ Též episkopální kostely v Americe prý „vypadají a působí obvykle mnohem více ’katolicky‘ než místa, kde se katolické bohoslužby konají nyní. Katolíci mohou tyto episkopální chrámu koupit a obnovit.“

A poslední příležitostí pro katolíky je, „poučit se z toho, proč tato církev zemřela, a vyhnout se jejím chybám. Pán nám slíbil, že brány pekelné nás nepřemohou, ale nezaručil nám, že Církev vždy vytrvá na všech místech. Círekv v Americe by klidně mohla zaniknout – a pokud se nepoučíme ze zániku církví, jako je ta episkopální, je velmi reálné, že k tomu dojde,“ domnívá se Larson.

Předseda německé biskupské konference Georg Bätzing nepodporuje „žehnací bohoslužby pro ty, kdo se milují“, které se budou 10. května konat po celém Německu a bude se při nich žehnat i homosexuálním párům. Žehnací bohoslužby mají podle Bätzinga svoji vlastní teologickou hodnotu a význam, a „není vhodné používat je jako nástroj církevněpolitických manifestací či protestních akcí“. Bätzing zároveň zdůraznil, že osoby s homosexuální orientací mají „samozřejmě“ své místo v Církvi, „a to i ty, které žijí ve stejnopohlavním partnerství. Jsou u nás vítány. Je součástí pastýřské služby Církve, respektovat všechny tyto lidi v jejich konkrétních situacích a doprovázet je pastorační péčí.“

Německý kardinál Reinhard Marx se vzdal Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (jediného německého spolkového státního vyznamenání), který mu měl být spolkovým prezidentem udělen 30. dubna. Vyhověl tak výzvě zástupce obětí sexuálního zneužívání v církvi Petera Bringmanna-Henseldera, který jej veřejně vyzval, aby vyznamenání odmítl, s poukazem na jeho odpovědnost za liknavé řešení případů v trevírské diecézi v letech 2001–2007, když byl Marx trevírským biskupem.

A kapucín Thomas W. Weinandy (člen vatikánské Mezinárodní teologické komise) přispěl článkem v magazínu The Catholic Thing k diskusi ve Spojených státech ohledně náležitého postoje Církve k politikům, kteří se hlásí ke katolické víře a přitom prosazují agendu, která je v zásadním rozporu s naukou Církve. Zejména se jedná o nového amerického prezidenta Joe Bidena a jeho propotratovou politiku.

Weinandy nejprve shrnuje předchozí fáze diskuse: „14. dubna vyšel v magazínu America článek arcibiskupa Samuela Aquily nazvaný ’Nemá-li Církev žít v eucharistické schizofrenii, musíme být ochotni postavit se katolíkům, kteří jsou zatvrzelí v těžkém hříchu‘. Arcibiskup argumentoval, že eucharistická koherence vyžaduje, aby ti, kdo se účastní Eucharistie, včetně katolických politiků, byli ve společenství s Církví. To jest, musí se řídit základní věroukou a mravní naukou Církve. Během několika hodin od publikace Aquilova článku mu kardinál Blase Cupich napsal dopis, ve kterém článek kritizoval. Kardinálova reakce naprosto nebyla relevantní ve vztahu k tomu, co arcibiskup Aquila napsal, umožnila mu však zkonstruovat kritiku a vyjádřit nelibost. Dopis nicméně posloužil dobrému cíli, neboť dal arcibiskupovi příležitost sepsat ’vysvětlení‘, vylučující jakékoliv nedorozumění ohledně toho, co chtěl říci. Arcibiskup tak mohl svoji pozici rozvinout s ještě větší pregnancí.“

A Weinandy pokračuje: „Někteří biskupové argumentují, že politikům by se neměla Eucharistie odpírat, neboť by se tím Eucharistie politizovala. Odpírat podání svatého přijímání katolickým politikům, kteří odporují nauce Církv, však neznamená politizaci Eucharistie. K politizace Eucharistie se dopouští katolický politik, když přistoupí ke svatému přijímání, ačkoliv si je dobře vědom, že je to v rozporu s učením Církve. Ti, kdo jsou objektivně ve stavu těžkého hříchu, nebo kdo odporují fundamentální dogmatické či mravní nauce Církve či prosazují nauky opačné, mají zakázáno přijímat Ježíšovo tělo a krev, neboť se toho učinili nehodnými. Katoličtí politici tak tím, že přistupují ke svatému přijímání, používají – a tím zneužívají – Eucharistii pro na pohled politické účely: aby se mohli prezentovat jako ’zbožní‘ katolíci.“

„V tom je však trojí ironie,“ upozorňuje Weinandy. „Za prvé, ti, kdo jsou opravdu zbožnými katolíky, se za takové nemusí označovat – každému je to totiž zřejmé. Každý vidí, že věří a vyznávají, či dokonce prosazují, vše, co Církev učí. Takoví katolíci nemají potřebu svoji zbožnost vytrubovat do světa. Za druhé, když politik odporující nauce Církve prohlašuje, že je zbožným katolíkem, je ihned patrné, že tu něco smrdí. Katoličtí politikové vynášejí svoji zbožnost právě proto, že na jejich chování je něco podezřelého. Navzdory zdání, snaží se nám namluvit, tu není žádný problém. Nevadí, že propagují potraty, stejnopohlavní svazky atd., přesto jsou ’zbožnými‘ katolíky. A jak dávají najevo svoji zbožnost? Chodí k přijímání! Ironie je v tom, že dělají právě to, co by zbožný katolík nikdy neudělal. Právě tímto ’zbožným‘ úkonem dosvědčují, že jim autentická katolická zbožnost chybí.

Třetí ironií je, že tato šaráda sotva někoho ošálí – leda snad onoho sebeklamem trpícího politika. Věrní katolíci vědí, že existuje nesmiřitelný rozpor mezi názory, které takoví politici zastávají, a jejich přijímáním Eucharistie. A vidí, že tím, kdo politizuje Eucharistii, je tento nauce Církve odporující katolický politik.“

Lukáš Novák

06. 05. 2021, RCM