sv. Jan (Nepomuk) Neumann / so 19. červen 2021

Pocházel z Prachatic. Teologii studoval v Českých Budějovicích a v Praze. Hájil pravdu proti josefinismu a asi proto nebyl doporučen k svěcení. Láska a touha po službě Bohu jej zavedla do Ameriky, kde byl vysvě... (pokračování)

Týden ve světě katolickýma očima - 1. 6. 2021

Papež františek jmenoval prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti arcibiskupa Arthura Rocheho, bývalého sekretáře Kongregace a před rokem 2012 biskupa Leedsu. Novým sekretářem a podsekretářem Kongregace jmenoval biskupa Vittora Francesca Violu, OFM, biskupa tortonského, a Aurelia Garcíu Marciase, který byl jmenován titulárním biskupem Rotdonu. Michael Haynes referuje o obavách tradicionalistických kruhů, že nový prefekt Kongregace je odpůrcem mimořádné formy římského ritu a že svoboda jeho celebrace, kterou přineslo motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum, je ohrožena. Obavy, že papež František chystá revokaci či významné omezení Summorum pontificum, se objevily už dříve.

Týden ve světě katolickýma očima - 1. 6. 2021

Při audienci udělené členům Italské basketbalové federace papež František prohlásil, že basketbal je „sport, který člověka pozvedá k nebi: Je to sport, který hledí vzhůru, ke koši, a je proto skutečnou výzvou těm, kdo žijí s očima stále sklopenýma k zemi.“

Magazín The Pillar informuje, že navzdory rozhodnutí papeže Františka v motu proprio Una migliore organizzazione z prosince 2020 vatikánský Státní sekretariát stále nepředal kontrolu nad finančními záležitostmi Ekonomickému sekretariátu. „Spolupráce je nulová,“ cituje The Pillar nejmenovaného představitele Ekonomického sekretariátu. „Je to horší, než za kardinála Pella. Vyvíjíme veškeré úsilí, a odpovědí jsou vytáčky, obstrukce, anebo není odpověď žádná.“

Britský premiér Boris Johnson uzavřel ve Westminsterské katedrále katolický sňatek s Carrie Symondsovou. Podle mluvčího katedrály jsou oba manželé místními farníky a pokřtěnými katolíky. Předchozí dvě Johnsonova civilní manželství nebyla platná, neboť pro něj jako pro katolicky pokřtěného byla závazná katolická kanonická forma. Boris Johnson se však podle vlastního vyjádření nepokládá za praktikujícího katolíka. Není také jasné, zda je podle britských zákonů katolická víra slučitelná s úřadem premiéra.

Kardinál Gerhard Müller, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, prohlásil za svatokrádež žehnání homosexuálním svazkům, které více než 100 katolických kněží provedlo 10. května v Německu v reakci na vyjádření Kongregace pro nauku víry, která je označila za nepřípustné. „Skandál v Německu se netýká jen jednotlivců a jejich svědomí. Ani nesvědčí o jejich starosti o časnou a věčnou blaženost. Ne: to, čeho jsme svědky, je heretické odmítnutí katolické víry, pokud jde o svátost manželství, a odmítnutí antropologické pravdy, že rozdíl mezi mužem a ženou vyjadřuje Boží vůli pro stvoření. V pozadí je antikatolicismus, který již delší dobu charakterizuje německou kulturu, a nepřátelství vůči papeži jakožto Petrovu nástupci,“ píše kardinál Müller a pokračuje nezvykle ostrou kritikou německé církve a zvláště biskupů.

Denverský arcibiskup Samuel J. Aquila zveřejnil otevřený dopis zejména německým biskupům, v němž s ohledem na německou Synodální cestu kritizuje snahu biskupů uzurpovat si autoritu, která jim nenáleží – zejména pokud jde o radikální reformy navržené v tzv. Fundamentálním textu, který je prozatímním výstupem prvního ze čtyř „fór“ Synodální cesty. Arcibiskup nabízí detailní teologickou argumentaci a kritiku záměrů formulovaných Fórem, pokud jde o témata demokratizace Církve, svěcení žen, změna role učitelského úřadu atd., a vyjadřuje názor, že uvedené pozice vycházejí z „neudržitelného chápání povahy Církve“. Agentura CNA přináší rozhovor s arcibiskupem Aquilou na toto téma.

Americkou konzervativní blogosférou hýbe diskuse, kterou vyvolal rozsáhlý, silně osobně laděný a emocionálně nabitý esej nazvaný „Proti zmrzačenému náboženství“, který na svém blogu na Substacku zveřejnil přední konzervativní publicista a zakladatel portálu OnePeterFive Steve Skojec. Skojec zde otevřeně popisuje vlastní hlubokou krizi víry a její dlouhodobé příčiny, mezi něž patří jednak to, co vnímá jako úpadek pokoncilní Církve, duchovní manipulace a zneužívání, jehož byl po několik let obětí ze strany „katolické sekty“ Legionářů Krista (ještě v době, než vyšly najevo zločiny jejího zakladatele Marciala Maciela), ale také zklamání z prostředí tradičního katolicismu, které jako poslední kapkou vyvrcholilo odmítnutím svátostí jeho dětem ze strany faráře.

„Myslel jsem, že jsem našel své místo,“ píše Skojec, „ale postupně jsem si uvědomil, že jestliže pokoncilní Církev, ve které jsem vyrostl, není skutečným katolicismem, tradicionalismus jím není rovněž. Je to spíš jakási ideologická maska, lépe ztvárňující pravý katolicismus. V určitých ohledech jde o jakýsi dlouhodobý „larp“, v němž účastníci naživo přehrávají to, jak si myslí, že katolicismus vypadal „za starých dobrých časů“, přičemž neustále shazují jakoukoliv podobu katolicismu (nebo katolíky, kteří ji praktikují), která není tradicionalismem.“

A Skojec pokračuje: „Bez dnešní Církve, která tradiční katolický étos bude nejen trpět, nýbrž skutečně žít, zůstane tradicionalismus něčím na úrovni sběratelství filmů pro pamětníky nebo živého přehrávání americké občanské války: rekonstrukcí vytrženu z dobového a místního kontextu, jejíž existenci v současnosti lze ospravedlnit pouze jako nostalgickou úchylku. Kontext, který by mu zaručoval místo v srdci Církve – což je to jediné místo, kam patří – je pryč. Nemůže existovat jako „libůstka“ a zároveň být tím, čím dříve byl: něčím esenciálním. A tak se tradicionalismus ideologizuje, ačkoliv si stále udržuje skutečné poklady minulosti, z nichž mohou dnešní věřící žít. Je to verze katolicismu, která žije v trvalém napětí a občasném otevřeném odporu vůči jediné instituci, která může katolicismu dávat život – totiž právě té Katolické církvi, která jej opustila. Je to vzorové zmrzačené náboženství. A to je problém.“

A Skojec uzavírá: „Mám-li být upřímný, tak když pohlédnu na Katolickou církev, mám podobný pocit zvláštní odcizenosti jako člověk, který jde kolem domu, kde dříve bydlel, a vidí před ním stát cizí auto a na zahradě cizí věci. Býval to domov, ale už není. Člověk tu zná každý kout, ale už nesmí dovnitř. Je to pastvina zamořená vlky v rouše beránčím. A není tu žádný pastýř.“

Na Skojecův text reagoval Rod Dreher, známý svojí knihou Benediktova cesta, který v roce 2010 konvertoval od katolictví k pravoslaví, v reakci na sexuální skandály v Katolické církvi, které sám jako novinář pomáhal odhalit. Dreher čte Skojecovy zkušenosti jako potvrzení svého vlastního rozhodnutí: „A pak přišel den, kdy jsem procitnul a zjistil, že již nevěřím, že moje spása závisí na zachování společenství s těmito lidmi. A to podstatné, co se snažím vysvětlit katolickým konzervativcům, je, že nešlo o výsledek logické úvahy. Všechny sylogismy, které mě držely u katolické víry, mohly dál platit, ale já už jsem je nedokázal jako pravdivé vnímat. Proto říkám lidem – katolíkům, pravoslavným, protestantům: nikdy se neodvažujte myslet si, že vaše víra je neotřesitelná, a nikdy se neodvažujete pokládat intelektuální konverzi za dostatečnou.“

Deherovi i Skojecovi pak odpovídá analytický tomista Edward Feser textem nazvaným „Neopouštěj svoji Matku“ a argumentuje, že emocionální důvody nemohou racionálně ospravedlnit opuštění Církve: „Nevím nic o lidech, které Skojec obviňuje z duchovního zneužívání. Ani nezpochybňuji Dreherovu upřímnost. Zpochybňuji však Dreherův úsudek, který je zjevně pochybený, a rozhodně nejde o příklad, jímž by se měl Skojec či kdokoli jiný řídit. Jak sám připouští, Dreherovo rozhodnutí opustit Církev motivovaly emoce, nikoliv rozum. Zdá se, že ani netvrdí, že by měl odpověď na argumenty, které ho kdysi přesvědčily o pravdivosti katolicismu. Místo toho mluví o tom, jak mu zlomily srdce zlé skutky zneužívačů, pokrytectví a korupce hierarchie, a sebeklam dobromyslných bratrů katolíků. Říká, že k tomu, aby byl člověk dobrým křesťanem, nestačí mít dobré argumenty a řídit se literou zákona. Říká, že konverze k pravoslaví mu přinesla osvobození vedoucí ke zdravější spiritualitě.“

„Nic proti tomu,“ pokračuje Feser, „ale problém je, že z toho zkrátka nijak nevyplývá, že jsou nároky Katolické církve na pravdu mylné – a Dreher to ví. Připouští i to, že přesně stejné neduhy, na které narazil jako katolík, mohou postihnout, a zajisté postihují, jakékoliv jiné hnutí, organizaci či církev, včetně pravoslaví. V zásadě tudíž připouští, že nemá naprosto žádné rozumné důvody pro to, co učinil, nýbrž vedla ho emocionální reakce na situaci, v níž se nacházel. Podobně jako všichni, kdo jednají proti rozumu, se Dreher pokouší racionalizovat své jednání pomocí klišé o tom, že jsme i emocionální a nejen rozumové bytosti, jak dodržování pravidel a sestrojování dokonalých argumentů nestačí a tak dále. To ovšem jenom kalí vodu. Na samotného Drehera by podobná rétorika těžko udělala dojem, kdyby přišla ze strany někoho, s kým nesouhlasí. Kdyby někdo odmítl tradiční křesťanství jako takové na základě nějaké špatné zkušenosti či emocionální krize a začal vykládat o tom, že jsme bytosti citu a že pravidla nestačí a tak dále, Dreher by to jistě nebral jako dobrý důvod k pochybnostem o pravdivosti křesťanství. Řekl by, že má s takovým člověkem soucit a že ho nesoudí, ale že se prostě mýlí.“

Feser dále poukazuje na dva aspekty, které Skojec i Dreher nedostatečně zohledňují. Za prvé upozorňuje, že Boží prozřetelnost se projevuje v měřítku desetiletí a staletí, a již existovaly mnohem delší období krize a úpadku Církve než je to současné, po kterých nezůstala téměř žádná památka. Navíc, utrpení a mučednictví je nutnou součástí života Církve. A za druhé, vztah k Církvi má osobní povahu, neboť Církev je osobou: „Když katolík opouští Církev, protože je pohoršen herezí, sexuálním zneužíváním apod., je to, jako kdyby utíkal do bezpečí v okamžiku, kdy někdo útočí na jeho matku, aby se jemu samému náhodou něco nestalo. Opouští Svatou Matku Církev, Nevěstu Kristovu, a nechává ji na pospas heretikům a úchylům, místo aby jí přispěchal na pomoc a trpěl spolu s ní pod jejich útokem. Je to věc osobní věrnosti či zrady,“ uzavírá Feser.

A Sibyl Niemann popisuje svoji pozitivní zkušenost s vytvořením „katolického ghetta“ – společenství katolických rodin záměrně sestěhovaných do blízkého sousedství, umožňující zdravé spontánní sociální vazby a zejména vytvářející neformální sociální zázemí pro křesťanskou výchovu dětí.

Lukáš Novák

01. 06. 2021, RCM