sv. Eusebius / po 2. srpen 2021

Pocházel ze Sardinie a studoval v Římě. Ve Vercelli se stal r. 345 prvním biskupem. Osvědčil se ve výchově duchovenstva. Trval na pravověrnosti a byl proto ve vyhnanství a týrán od ariánů. Trpěl příkoří v Pales... (pokračování)

Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat

Domnívám se, že se všichni probouzíme za duchovně pochmurného jitra a přemýšlíme, jaký to má smysl. Ve srovnání s lepšími dřívějšími dny, kdy se zdálo, že Kristus po celém Západě vítězí a církvi se daří evangelizovat svět, nám připadá, že jsme úplně neplodní. Každý den se nám teď celý život jeví každý krok jako krok zpátky a každé vítězství jen jako milost utrpení.

Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat

Někdy se zdá, že každá nová naděje jedna po druhé Krista opouští a prchá. Spisovatelé nám rádi připomínají, že před svítáním je vždycky největší tma, ale máme nějaká důvod svítání vůbec očekávat?

Pokud vám tato slova připadají beznadějná, pak chci zdůraznit, že představují naši nejpochmurnější náladu. Srdce obdařené milostí i v nejhorších chvílích připouští rozdíl mezi lidským očekáváním a křesťanskou nadějí. Víra pro nás – stejně jako pro pisatele Nového zákona – znamená věřit v Kristovo učení, poslouchat jeho přikázání a spoléhat na jeho zaslíbení. Potřebujeme tedy pochopit, že tyto temné myšlenky nepramení ani tak z nedostatku víry, jako spíš z lidské únavy. Lidsky řečeno je přece naším údělem prožívat dlouhodobou a vyčerpávající zkušenost, kdy se katolíkům kolektivně nedaří zvrátit to, že hlavní proud okolní společnosti hromadně opouští Krista.

Realita křesťanského života se však nemění a musíme připouštět zásadní změnu, kterou popsal sv. Pavel: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Ga 2,20). Nemělo by nás tedy překvapovat, že Pavel toto vyjádření své víry uvádí prohlášením: „Jsem ukřižován spolu s Kristem.“ Navíc tuto sklíčenost znal i sám náš Pán. Potil krev. Když ho křižovali, zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46; Mk 15,34)

Nesmíme také zapomínat, že poprvé se tento nejkrajnější nářek v Bibli objevuje ve zvolání žalmisty (Ž 22,2), který sice netrpěl takovou temnotou jako Kristus, nicméně procházel hustší mlhou než my a měl mnohem menší důvod k naději.

Kontrapunkty
Jak reagovat? Prvním kontrapunktem je vzpomenout si, že v tomto trápení nad tím, co se nám jeví jako neustálé selhávání křesťanů, máme podíl na utrpeních Kristových. Musíme si denně připomínat, že žádný služebník není větší než jeho pán a že žádný posel není větší než ten, který ho poslal (J 13,16). Sám náš Pán vysvětloval: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (J 15,20) a první a nejpůsobivější pronásledování má vskutku za cíl zneškodnit nepřátele, zbavit je vlivu a neposkytnout jim ani uspokojení z toho, že jsou mučedníky.

Naše dnešní utrpení je určitě osobité: V podstatě jde o to, že jsme „anulováni“, až příliš často dokonce i ve svých vlastních rodinách. Ano, je to velice těžké. Ano, může to vyvolávat a také vyvolává frustraci a pocit zdrcující marnosti, o nichž zde mluvím. A přece to vždy bude specifické utrpení křesťanů a pokládám za důležité upozornit na to, že především mylným výkladem své vlastní minulosti padáme do pasti představ, že tu jde o něco nového a že to je nový kříž jen pro naši dobu. Dokonce bych si troufl tvrdit, že pro člověka, který to se svým křesťanstvím myslí vážně, je postavení menšiny trápené zdánlivou marností navzdory kulturním změnám normální.

Abychom tomu mohli porozumět, potřebujeme prozkoumat druhou stránku historie. Můžeme si vybrat jakékoli období dějin církve a vedle nesporných úspěchů tam najdeme také následující tři rysy: Kdykoli církev věrně plnila své poslání, narážela na problémy se světskou mocí; opravdoví křesťané prožívali frustraci velice často; a kdykoli se církev projevovala v dané kultuře jako dominantní nebo se snažila na tomto dominantním postavení lpět, nutně potřebovala reformu. Zhruba jediné, co s jistou nešťastnou hořkostí můžeme konstatovat, je to, že církev a křesťanství byly v západní kultuře v určité době přes mnohé nezdary na vzestupu, z jehož odkazu většina z nás těží. Ale i tak to byl velice nedokonalý a vratký rozmach a již od něj uplynulo víc než pět set let.

Každopádně by se zdálo, že ti, kdo berou křesťanství opravdu hodně vážně, měli vždy jednoznačně menšinové postavení. Když své pozorování této smutné skutečnosti spojíme s varováním Ježíše Krista, nebyla by chyba domnívat se, že to máme vnímat jako normu. Nejenže nás náš Pán varoval, abychom neměli rádi „přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách“ (Mt 23,6), ale také zdůrazňoval pravý opak: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně“ (Mt 5,11). Odkud se tedy bere domněnka, že by situace měla být jiná?

Ještě trochu historie
Mohl bych procházet každým obdobím západních dějin a tuto tezi na nich ilustrovat. Určitě například v prvních stoletích křesťanských dějin věřící trpěli ve srovnání s jejich zisky neúměrně (jak bychom mohli říct), což nám teď může připadat jako velice romantické, ale ve skutečném životě to asi tak romantické nebylo. V průběhu staletí po pádu Říma sdílela pravá víra a praxe kulturní prostor s pohanskými klamy všeho druhu, dokonce i poté, co se vláda stala v určitém smyslu oficiálně křesťanskou. I později, v „křesťanském období“, docházelo k neustálým hádkám mezi papeži a králi, k častým otřesům na univerzitách, pozoruhodným výkyvům duchovního zdraví náboženských komunit, mnoha projevům všeobecné teologické a duchovní nevědomosti a opakovaným výzvám k reformě a obnově.

Ve skutečnosti je těžké najít nějakého světce ze starých dobrých časů, který by nebyl zděšen výrazně světským způsobem života většiny katolických panovníků, šlechty, obyčejných lidí a samozřejmě papežů, biskupů, kněží a mnichů – zkrátka frustrující světskostí společensky vlivné katolické církve. Z historie bychom tedy mohli vyvodit toto poučení: Kdykoli církev v kultuře nějakým způsobem dominuje nebo sice nedominuje, ale je stále ještě mocná, její představitelé jsou v podobné míře světští a zkažení. Její vliv je zevnitř i zvenčí neustále využíván k světským účelům.

Zhruba mezi roky 1100 a 1600 se určitě podílela na každém politickém zápase, často s jednoznačně světským motivy. Biskupové, kteří byli většinou vybíráni z mladších synů šlechty, byli běžně známi spíš svými světskými zájmy než svou zbožností. Vzdělání běžných kněží bylo velice často terčem posměchu. Vezměte si jakéhokoli světce, třeba i ze starých zlatých časů, a na jeho cestě najdete obrovské překážky. Takže i v křesťanském období se sv. František musel zříci svého dědictví, zatímco sv. Tomáše Akvinského rodina lákala, aby opustil své povolání, když do jeho pokoje pozvali prostitutku.

Když církev vstoupila do raně moderního období, její sociálněpolitický vliv již prudce klesal. V různých oblastech měla církev stále ještě veliké bohatství a moc (a v Německu je církev nesmírně bohatá i dnes), avšak zbožné duše povolané k novému apoštolství se ze strany svých vlastních nadřízených setkávaly s počátečním odporem. Počátkem osmnáctého století práci sv. Ludvíka z Montfortu často mařila mocná jansenistická skupina ve francouzské církvi, a když se sv. Alfons z Liguori snažil založit kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele, vystupoval proti němu prefekt kongregace Propaganda Fide (předchůdce Kongregace pro evangelizaci národů). Navíc se proti jeho vedení vzbouřili i jeho první následovníci a přinutili ho začít znovu.

O trvalém poklesu vlivu víry i církve po celé moderní období není třeba se zmiňovat. Chci zde jen ve velice hrubých črtech ilustrovat, že v každém jednotlivém období svých dějin církev shledávala, že to byla „nejlepší doba [a] byla to nejhorší doba“, jak Dickens výstižně charakterizoval období francouzské revoluce. Byla to nejhorší doba k tomu, aby se člověk nedal zviklat, a nejlepší doba pro zahájení reformy; a nejlepší i nejhorší dobu prožíváme i teď. Nejlepší proto, že žijeme, pohybujeme se a jsme v Ježíši Kristu, a nejhorší proto, že o tento úžasný zázrak stojí tak málokteří.

Zaměření na Krista
Jde mi o to, abychom se zbavili iluze, že Kristus a církev byli v tomto světě někdy vítězní. Koncem takzvaného křesťanského období nám výborný příklad dává sv. Thomas More: Dosáhl výšin slávy a vlivu na dvoře anglického krále Jindřicha VIII., který z Říma obdržel titul „obránce víry“. Během dvaceti let však Jindřich zrušil kláštery, zmocnil se církve v Anglii a sv. Thomase spolu s mnoha dalšími nechal pro jejich víru popravit. Kněží byli pod hrozbou smrti zahnáni do ilegality; katoličtí laici přišli o své bohatství a postavení.

V podstatě doufám, že si žádný dobrý katolík nikdy nemyslel, že se svět nakonec napraví. V tomto slzavém údolí je mlha trvalá – ve skutečnosti tak trvalá, že teď vidíme jenom jako skrz tmavé sklo. Proto náš Pán svým učedníkům na konci vysvětloval, že jim pošle Ducha svatého, a pak to také udělal. Během svého posledního rozhovoru s nimi jim také objasnil, proč je varoval předem:

To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést. (...) To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. (J 16,1.33)

Také jim sliboval, že „kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 10,22; 24,13; Mk 13,13). A přece položil znepokojivou otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (Lk 18,8).

Je důležité pochopit, že křesťanská víra se nakonec scvrkává na neotřesitelnou jistotu, že Ježíš Kristus učiní poslední prvními:

„Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ Tak budou poslední první a první poslední. (Mt 20,13–16)

To je skvělá základní naděje a přesvědčení všech, kdo i teď žijí v Božím království a pro něj. Je to naděje pro nás, kterým bude trvat celý život, než se úplně odvrátíme od svých hříchů. A musí to být naše naděje i pro bezpočet dalších, kteří částečně proto, že připojili své utrpení ke Kristovým, budou na poslední chvíli, možná až v okamžiku smrti, přivedeni k němu domů – právě skrze to, čeho pro ně bylo nejtěžší dosáhnout, díky pouhé prosbě o slitování.

Takže ano, je to opravdu těžké, zvlášť v rodinách:

Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni. (Lk 12,51–53)

Naším úkolem však není a nikdy nebylo vypadat úspěšně. Naším úkolem je být věrní a ostatní nechat na něm. Absolutní důvěra v Krista se často jeví jako přesahující naše možnosti, ale opakované skutky důvěry nad naše možnosti nejsou, zvlášť uprostřed utrpení. Přesně to znamená mít křesťanskou víru. A proto se ta ranní mlha, kdykoli se objeví, může a musí rozplynout pouhým skutkem víry.

I když totiž jeho království není z tohoto světa, náš Pán nám i teď a tady, v tomto ponurém světě nezapomenutých ztrát a oslepujících slz ukládá jednu poslední povinnost. Jde o to, abychom se neustále rozhodovali vybrat si tu lepší část, soustředili se na samotného Krista a opakovaně si v srdci potvrzovali, co přesně nám říká:

„Vzchopte se, já jsem přemohl svět.“

Jeff Mirus
Přeložila Alena Švecová


08. 07. 2021, Catholic Culture / RC Monitor 13/2021