sv. Evarist / út 27. říjen 2020

Pocházel z Betléma a podle svědectví sv. Ireneje a prvokřesťanského historika Eusebia byl čtvrtým Petrovým nástupcem. Jeho pontifikát podle některých údajů trval přes 9 let, počítá-li se s pravděpodobným předán... (pokračování)

Čas, který jsem strávil ve vězení

Na vězeních je mnoho dobrého. Jsem si však jistý, že někdy může být vězení peklem na zemi. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl v bezpečí a bylo se mnou dobře zacházeno. Velký dojem na mě dělala profesionalita dozorců, víra vězňů a přítomnost smyslu pro morálku dokonce i na těch nejtemnějších místech.

Čas, který jsem strávil ve vězení

Třináct měsíců jsem strávil na samotce, deset ve vězení Melbourne Assessment a tři ve vězení Barwon. Vězeňským oděvem v Melbourne byla zelená tepláková souprava, ale v Barwonu jsem dostal zářivě červené kardinálské barvy. Navzdory své nevině a nesouvislostem v obžalobě podané státním zástupcem jsem byl v prosinci 2018 odsouzen za sexuální zločiny, které jsem měl spáchat na dětech. Nakonec (v dubnu letošního roku) australský nejvyšší soud jednomyslným rozhodnutím mé odsouzení zrušil. Mezitím jsem nastoupil svůj šestiletý trest.

V Melbourne jsem obýval celu číslo jedenáct v bloku 8 na pátém patře. Cela byla asi sedm či osm metrů dlouhá a přibližně tři metry široká, byla v ní jenom postel napevno přimontovaná k podlaze, ne příliš silná matrace a dvě přikrývky. Nalevo od vchodu byly nízké police s rychlovarnou konvicí, televizorem a místem, kde se dalo jíst. Naproti přes úzkou uličku bylo umyvadlo s teplou a studenou vodou a sprcha. Na rozdíl od mnoha luxusních hotelů byla na zdi nad postelí pořádná lampička na čtení. Jelikož mi pár měsíců před nástupem do vězení operovali kolena, chodil jsem zpočátku o holi a dostal jsem vysoké polohovací křeslo, což bylo požehnání. Zdravotní předpisy vyžadují, aby každý vězeň denně strávil hodinu venku a mně v Melbourne povolili dvě a půl hodiny. Nikde v bloku 8 nebyla průhledná okna, takže z cely jsem mohl rozeznat, zda je noc či den, ale nic víc. Nikdy jsem nepotkal žádného z jedenácti dalších vězňů.

Ale slyšel jsem je. Blok 8 má dvanáct malých cel podél vnější stěny a „hluční“ vězni jsou umísťováni na jeden konec chodby. Já jsem byl v cele na konci zvaném „Toorak“, pojmenovaném podle melbournského předměstí, který byl naprosto stejný jako hlučný oddíl, ale obvykle bez rachotících a křičících vězňů, kteří tak dávající najevo úzkost a hněv, a jsou zničeni drogami, především metamfetaminem. Divil jsem se, že tak dlouho vydrží tlouct pěstí, ale dozorce mi vysvětlil, že kopají nohama jako koně. Někteří svou celu vyplavili nebo ji zaneřádili. Občas byla povolána četa se psy nebo někomu museli dát uklidňující injekci. První noc jsem měl pocit, že slyším plakat nějakou ženu. Další vězeň zase volal svou matku.

Byl jsem izolován kvůli mé vlastní ochraně, jelikož ti, kdo byli odsouzeni za pohlavní zneužívání dětí, především kněží, bývají ve věznicích terčem fyzických útoků a týrání. Já jsem toto zacházení zažil pouze jednou, když jsem byl v jednom ze dvou cvičišť oddělených od sebe vysokou zdí, v níž byl otvor ve výši hlavy. Když jsem procházel kolem, někdo na mě tímto otvorem přes drátěný plot plivl a začal mi nadávat. Překvapilo mě to, proto jsem se vrátil k otvoru, abych se útočníkovi postavil a pokáral ho. Ztratil se mi z dohledu, ale stále mi nadával, častoval mě výrazy jako „černý pavouk“ a dalšími nelichotivými slovy. Poté, co jsem ho pokáral, jsem už mlčel, ale později jsem si stěžoval, že nebudu chodit cvičit, pokud tento člověk bude ve vedlejší části cvičiště. Následujícího dne mi velitel bloku řekl, že onen mladý útočník byl přestěhován, protože provedl jinému vězni „něco ještě horšího“.

Při několika příležitostech během doby, kdy jsme byli od 16:30 do 7:15 zamčeni v celách, mi ostatní vězni spílali a nadávali. Jednou večer jsem zaslechl hlasitou hádku o tom, zda jsem vinen. Ten, kdo se mě tehdy zastával, řekl, že je připraven bránit člověka, za kterého se veřejně postavili dva premiéři. V názoru na mou vinu či nevinu se vězni dělili stejně jako většina australské společnosti, zatímco média byla až na několik zářných výjimek ostře nepřátelská. Jeden člověk, který strávil ve vězení desítky let, mi napsal, že jsem první odsouzený kněz, o kterém slyšel, že má podporu mezi vězni. A na bloku 3 v Barwonu se mnou spoluvězni jednali laskavě a přátelsky. Většina dozorců v obou věznicích uznávala, že jsem nevinný.

Antipatie vězňů vůči pachatelům pohlavního zneužívání mladistvých je v anglojazyčném světě zajímavým příkladem přirozeného zákona vycházejícího z temnoty. Všichni jsme v pokušení opovrhovat těmi, které považujeme za horší, než jsme my sami. Dokonce i vrazi opovrhují těmi, kdo ubližují mladistvým. Ač to zní ironicky, toto opovržení není úplně zlé, protože je vyjádřením víry v existenci správného a nesprávného jednání, dobra a zla, která se ve vězení často překvapivě objevuje.

Mnohokrát jsem v bloku 8 ráno slýchal muslimské modlitební zpěvy. Jindy byli muslimové poněkud laxní a nezpívali, ale pravděpodobně se modlili potichu. Výrazy, které ve vězení zaznívaly, byly hrubé a často se opakovaly, ale zřídka jsem zaslechl klení nebo rouhání. Vězeň, se kterým jsem o tom hovořil, se domníval, že tato skutečnost je spíše známkou víry než projevem Boží nepřítomnosti. Mám podezření, že muslimští vězni rouhání netolerují.

Psali mi vězni z mnoha vězení, někteří pravidelně. Jeden z nich byl muž, který postavil oltář ve věznici Pentridge, kde jsem v roce 1996 sloužil vánoční mši, než byla tato věznice zavřena. Jiný mi jen sděloval, že je ztracený a jakoby tápe v temnotě. Ptal se, zda bych mu mohl poradit nějakou knihu. Doporučil jsem mu, aby si přečetl Lukášovo evangelium a začal číst 1. list Janův. Další byl muž hluboké víry a ctitel Padre Pia z Pietrelciny. Ve snu se mu zdálo, že mě propouštějí. Ukázalo se však, že to bylo předčasné. Další mi napsal, že mezi starými kriminálníky panuje shoda, že jsem nevinný a že mi obvinění „přišili“ – a dodal, že je zvláštní, že kriminálníci poznají pravdu a soudci nikoli.

Stejně jako je tomu u většiny kněží, i mě má práce přivedla do kontaktu s velkým spektrem lidí, takže mě vězňové nepřekvapovali. Příjemným překvapením byli dozorci. Někteří byli přátelští, jeden či dva měli sklon být nepřátelští, ale všichni se chovali profesionálně. Kdyby dozorci zarytě mlčeli jako strážci, kteří celé měsíce hlídali kardinála Thuana zavřeného na samotce ve Vietnamu, bylo by to mnohem těžší. Sestra Mary O’Shannassy, která již pětadvacet let slouží jako katolická kaplanka v Melbourne a odvádí skvělou práci – jeden muž odsouzený za vraždu mi řekl, že z ní má trochu strach! –, uznala, že blok 8 má dobrý personál a je řádně spravován.

Poté, co bylo zamítnuto mé odvolání u vrchního soudu státu Victoria, zvažoval jsem, že se už k australskému nejvyššímu soudu neodvolám, neboť jsem se domníval, že když soudci prostě budou držet při sobě, není nutné, abych se účastnil této nákladné šarády. Ředitel věznice v Melbourne, muž vyšší než já a skvělý charakter, na mě naléhal, abych vytrval. Povzbuzoval mě a já jsem mu za to vděčný.

7. dubna ráno státní televize oznámila rozhodnutí nejvyššího soudu v mém případě. Sledoval jsem Channel 7, kde překvapený mladý reportér informoval Austrálii o mém osvobození a poté ztichl, zcela zmatený jednohlasným rozhodnutím sedmi porotců. Tři vězňové z našeho bloku mi blahopřáli a brzy nato jsem byl propuštěn do světa, který byl uzavřen v karanténě kvůli epidemii koronaviru. Moje cesta byla bizarní. Z Barwonu do karmelitánského kláštera v Melbourne mě sledovaly dvě helikoptéry s novináři a následujícího dne mě celých 800 kilometrů do Sydney doprovázela dvě reportérská auta.

Pro mnohé je čas strávený ve vězení příležitostí k přemýšlení a úvahám o základních pravdách. Život ve vězení mě připravil o všechny výmluvy, že mám příliš mnoho práce, než abych se mohl modlit, a můj pravidelný modlitební rozvrh mě velmi posiloval. Od prvního večera jsem se modlil breviář (přestože bylo liturgické mezidobí) a každý týden jsem přijímal eucharistii. Pětkrát jsem měl příležitost účastnit se mše, i když jsem nemohl celebrovat – což mě trápilo obzvláště o Vánocích a Velikonocích.

Podpírala mě moje katolická víra, hlavně pochopení, že moje utrpení nemusí být zbytečné, ale že se může spojit s utrpením našeho Pána. Nikdy jsem se necítil opuštěný, neboť jsem věděl, že náš Pán je se mnou – přestože jsem nerozuměl tomu, co po většinu oněch třinácti měsíců dělal. Po mnoho let jsem hovořil o utrpení a tvrdil, že dokonce i Boží Syn procházel na této zemi zkouškami. A nyní mě tato skutečnost utěšovala. Modlil jsem se za přátele i nepřátele, za mé příznivce a rodinu, za oběti pohlavního zneužívání a za své spoluvězně a dozorce.

George kardinál Pell

(emeritní prefekt vatikánského Ekonomického sekretariátu)

16. 07. 2020, First Things