sv. Antonín M. Klaret / so 24. říjen 2020

Pocházel ze Sallentu v Barcelonské provincii. V rodné Katalánii se stal tkalcem, farářem, apoštolským misionářem a založil kongregaci misionářů Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Roku 1850 se stal arcibiskupem v... (pokračování)

Před sto lety Benedikt XV. odsoudil velkou válku jako zbytečný masakr

Před sto lety Benedikt XV. odsoudil velkou válku jako zbytečný masakr

První veřejný projev papeže Benedikta XV. poté, co byl 3. září v konkláve zvolen nástupcem Pia X., znamenal začátek jeho mise na ukončení nepřátelství, kdy se snažil přesvědčit válčící mocnosti, aby řešily problémy prostřednictvím dialogu a vyjednávání. V tomto duchu se nesly jeho první čtyři veřejné projevy v době války.

8. září 1914 Benedikt XV. „zopakoval výzvu svého předchůdce, který žádal lid, aby se modlil za ukončení války“, a zároveň naléhal na mocnosti, aby složily zbraně. Ale jeho výzvy nebyly vyslyšeny. Další pokus o apel na morálku učinil 1. listopadu 1914 v encyklice „Ad Beatissimi“. V ní Benedikt XV. odsoudil obecnou kulturní barbarizaci tehdejší doby: „Nedostatek vzájemné lásky mezi lidmi“, to, že se materiální blahobyt „stal jediným cílem lidského jednání“, a národnostní nenávist, jež vedla k až vypuknutí války. Podle papeže toto vše mělo kořeny v kultuře pozitivismu, která podporovala nenávist, pudy a boj o přežití.

Tváří v tvář těmto skutečnostem je nutno vrátit se k „principům křesťanství“, aby podněcování nenávisti mohlo být nahrazeno „bratrskou láskou“. Proto vyzýval katolíky k humanitárnímu jednání. Dále pak vyzýval válčící strany, aby ukončily násilí a našly „jiné způsoby, jak zajistit respektování práva“. Ani tato jeho výzva nebyla vyslyšena. Třetí pokus přesvědčit strany, aby složily zbraně, byl učiněn o Vánocích: „Benedikt XV. požádal o čtyřiadvacetihodinové příměří, aby bylo možno připomenout si „Knížete pokoje“. Ale Rusové a Francouzi odmítli. 10. ledna 1915 Della Chiesa publikoval svou modlitbu za mír, ale belgické a francouzské duchovenstvo překroutilo její význam, aby odpovídal jejich vlastním vlasteneckým a politickým zájmům.

Výzvy Benedikta XV., kterými chtěl mocnosti přesvědčit, aby složily zbraně, zcela selhaly. Kromě toho patová situace v zákopové válce naznačovala, že tento konflikt nebude krátký. Od toho okamžiku si papež a Svatý stolec stanovili nový cíl: snižovat utrpení lidí. Proto se Benedikt XV. snažil zabránit Itálii zapojit se do válečného konfliktu. I tento další pokus však byl odsouzen k nezdaru.

Navzdory tomu diplomatické úsilí Vatikánu pokračovalo: nabízelo zprostředkovat separátní mírovou dohodu mezi Německem a Francií. Poté, co i tato diplomatická iniciativa selhala, se papež rozhodl učinit 28. července 1915 další mírovou výzvu: vydal apoštolskou exhortaci u příležitosti prvního výročí vypuknutí válečného konfliktu a žádal válčící strany, aby složily zbraně a zahájily jednání. Benedikt XV. vystoupil proti nacionalistickým excesům a prohlásil: „Národy neumírají. Pokud nejsou uznávána práva národů, pak ponížení a útlak, které to vyvolá, ponesou do budoucna jho vložené na tyto národy a budou dláždit cestu pomstě a předávat smutné dědictví nenávisti a odplaty z generace na generaci.“ Prozíravá a prorocká slova.

I tato výzva zůstala nevyslyšena, neboť konflikt se rozrůstal a zhoršoval. Benedikt XV. si uvědomil, že je marné pokračovat v těchto výzvách a soustředil se na humanitární podporu a především na pomoc obětem největší krutosti první světové války: genocidy arménských křesťanů.

Svatý stolec během války mimo jiné nabízel humanitární pomoc všem trpícím. 2. prosince 1914 Svatý stolec zveřejnil ve vatikánském listu L'Osservatore Romano dekret, kterým byly zahájeny četné humanitární iniciativy, počínaje materiální a duchovní pomocí válečným zajatcům. Návštěvy místních biskupů a duchovních v zajateckých táborech měly obrovský význam: Vatikán byl soustavně informován o podmínkách zajatců. Mírové akce Benedikta XV. zahrnovaly i jednání, při kterých žádal o repatriaci zajatců nebo o zlepšení jejich životních podmínek. K tomu patřily i návrhy na léčbu a výměnu nemocných a zraněných zajatců. Papeži se podařilo zastavit deportace Belgičanů německou armádou, zejména díky jednáním, která vedl Giuseppe Aversa, nuncius v Mnichově.

Na konci války Opera dei Prigionieri – organizace založená ve Vatikánu na jaře roku 1915 – roztřídila 600 000 balíků dopisů, včetně listin týkajících se 170 000 případů pátrání po pohřešovaných osobách, 40 000 žádostí o repatriaci nemocných válečných zajatců a 50 000 dopisů, které si vyměnili zajatci se svými rodinami. Důležitá pomoc byla nabízena lidem žijícím přímo ve válečné zóně nebo v přilehlých zemích, jako byla Litva, Černá Hora, Polsko, Sýrie a Libanon.

Úsilí Benedikta XV. vyvrcholilo jeho „mírovou nótou“. Na jaře a v létě roku 1917 se objevil záblesk naděje, neboť byly provedeny pokusy o navázání kontaktu mezi válčícími stranami a konaly se různé mezinárodní mírové kongresy. Benedikt XV. to považoval za vhodný okamžik pro diplomatické jednání.

Dokument byl rozdělen do tří částí: v první části byl předložen retrospektivní pohled a připomenuty papežovy předchozí výzvy k míru; druhá vyzývala vlády, aby se dohodly na určitých zásadách a v nich specifikovaných bodech; v třetí části byla představena závěrečná výzva mocnostem, aby prostřednictvím vyjednávání ukončily tento „zbytečný masakr“.

Benedikt XV. předložil témata, na jejichž základě se mělo diskutovat o sedmi bodech: svoboda moří; omezení počtu zbraní; mezinárodní arbitráž; stažení Německa z Francie; nezávislost Belgie; Anglie měla navrátit Německu jeho kolonie; reciproční vzdání se válečných náhrad; smír ohledně vzájemných územních nároků (Arménie, Polsko, Rumunsko, Srbsko a Černá Hora); všeobecný závazek dodržovat morální právo a spravedlnost. Jednalo se o první konkrétní návrhy na jednání od vypuknutí války.

Nejméně tři body předložené v papežově mírovém plánu z roku 1917 byly dále rozvíjeny nástupci Benedikta XV. Omezení počtu zbraní: Papežské magisterium dvacátého století je plné výzev k vzájemnému odzbrojení. Pokus o mezinárodní arbitráž byl proveden s malým úspěchem v roce 1919 prostřednictvím Společnosti národů.

Papežové soustavně nabízeli pomoc Organizaci spojených národů. Vzájemné zřeknutí se válečných náhrad souvisí s trváním papežů na tom, aby byla vedena spravedlivá válka, nikoli válka pro pomstu a ponížení protivníků, ale s respektem k právům poražených. Nespravedlivá válka by položila základy pro novou válku, neboť pokořená strana bude usilovat o odplatu.

Tato papežská iniciativa z mnoha důvodů selhala. K těmto důvodům patřily změny rovnováhy v rámci Německa a jeho přesvědčení o vítězství, skutečnost, že se konflikt rozrostl a vstoupily do něj Spojené státy, a stupňování vzájemné nenávisti. Všechny mocnosti zapojené do konfliktu měly námitky k některému z bodů v „mírové nótě“. Kladná odpověď přišla pouze od rakouského císaře Karla I. Versailleská smlouva, podepsaná na konci první světové války, znamenala mír pro vítěznou stranu. „Nebyl to mír, který lidé očekávali; nebyl to mír, který si slibovali, aby už nebyli znovu zataženi do takovýchto jatek,“ stálo v komentáři k Versailleské smlouvě, který byl otištěn v L'Osservatore Romano. Podle Vatikánu byl na vině „hlas imperialismu, hegemonických ambicí, komerčního sobectví a silného nacionalismu vítězů“, zatímco „hlas lidskosti byl slabý a zůstal nevyslyšen“.

18. 09. 2014, La Stampa