sv. Růžena Limská / st 23. srpen 2017

Pocházela z Peru. Od dětství žila ctnostným životem a s touhou po pokání. Na kř... (pokračování)

Vatikán: aktualizována charta zdravotní péče

Vatikán vydal aktualizovanou verzi své charty pro zdravotnické pracovníky, odstranil otazníky u moderních etických otázek například ohledně eutanazie a vzniku lidsko-zvířecích chimér a nabízí jasný soubor pokynů. V posledních 20 letech „to jsou dvě okolnosti, dvě záležitosti“, které si vynutily vytvoření nové charty zdravotní péče, řekl agentuře CNA profesor Antonio Gioacchino Spagnolo.

Vatikán: aktualizována charta zdravotní péče

První z nich je „vědecký pokrok. Za uplynulých 20 let došlo k značnému vědeckému pokroku v oblasti počátku života, ve fázi konce života, v kontextu života.“

Ale současně s vědeckým pokrokem církevní magisterium vytvořilo několik textů zabývajících se novými a aktuálními problémy, které nabízejí autoritativní pokyny, jakým způsobem jednat.

Charta, řekl, „zahrnuje jakousi sbírku různých přístupů, rozličných vyjádření, jež se týkají pokroku v oblasti biomedicíny.“ Spagnolo, ředitel Institutu bioetiky a lékařských humanitních oborů na lékařské fakultě Katolické univerzity Nejsvětějšího srdce v Římě, mluvil počátkem února 2017 s novináři při prezentaci nové charty a sehrál klíčovou roli při tvorbě tohoto nového textu.

První vydání charty bylo zveřejněno v roce 1994, ale v cdůsledku rozsáhlého vědeckého pokroku a různých úprav v učitelskému úřadu Církve Svatý stolec v pondělí představil novou verzi charty pro zdravotnické pracovníky.

Datum vydání se shoduje s každoročním Světovým dnem nemocných, který se slaví v Lurdech. Aktualizovaná charta zahrnuje všechny dokumenty magisteria zveřejněné od roku 1994 a bude zaslána biskupským konferencím na celém světě. Charta je na zhruba 150 stranách včetně rejstříku strukturována obdobně jako staré vydání a dělí se na tři části: Plození, život a smrt.

Sekce o plození pokrývá vše od antikoncepce, umělého oplodnění a použití embryí pro vědecké použití, včetně jejich zmrazování, až po novější témata, jako je mísení lidských a zvířecích pohlavních buněk, vývoj lidských embryí ve zvířecích nebo umělých dělohách, klonování, nepohlavní rozmnožování a partenogeneze.

V části „Život“ se probírají „všemožná zdravotní témata, která nějakým způsobem souvisejí se životem,“ včetně očkování, preventivní péče, testování na drogy, transplantací, potratů, anencefalických embryí, genové terapie a regenerativní medicíny.

Sociální část charty se zabývá tématy konkrétně spojenými s chudobou, jako je přístup k lékům a dostupnost nových technologií v rozvojových zemích nebo v zemích, které jsou politicky a ekonomicky nestabilní. Nový text se věnuje i vzácným a „opomíjeným“ nemocem.

Spagnolo ve svém prohlášení pro agenturu CNA okomentoval nedávné případy, které nová, aktualizovaná charta bude zahrnovat, včetně vytváření lidsko-prasečích „chimér“ a případ postarší ženy s demencí, kterou její rodina držela během eutanazie. První případ se týká nedávného špičkového vědeckého výzkumného projektu, který vyvrcholil vytvořením chiméry čili organismu složeného ze dvou různých druhů.

Zatímco projekt původně začal experimentem na potkanech a myších, na konci ledna vyvrcholil smíšením lidských a prasečích buněk. Je to první oznámený případ, kdy lidské kmenové buňky začaly růst uvnitř jiného druhu. Při tomto experimentu, který byl popsán ve vědeckém časopise „Cell“, výzkumní pracovníci z různých ústavů včetně Stanfordova a Salkova institutu v Kalifornii vložili do prasečích embryí několik dní staré lidské kmenové buňky a sledovali jejich vývoj po dobu 28 dní, aby zjistili, zda se budou vytvářet další lidské buňky.

Lidské buňky se uvnitř řady embryí začaly vyvíjet do specializovaných tkáňových prekurzorů, nicméně počet úspěšně vytvořených lidských buněk byl celkově nízký, většinou se lidské buňky vytvořit nepodařilo. Spagnolo k tomuto případu řekl, že tento druh „hybridizace mezi lidskými a zvířecími buňkami“ byl proveden hlavně kvůli získání dalších vědeckých informací. „Je důležité“, že byl tento výzkum proveden, řekl, ale upozornil, že nemůžeme být „lhostejní“ k tomu, jak budou tyto informace využity. Pokud se nějaký vědec rozhodne smísit lidské buňky s buňkami jiných druhů s cílem vytvořit jakousi hybridní bytost, „pak samozřejmě půjde o něco, co nelze akceptovat, protože to znamená, že bude vytváření života použito jako nástroj k dosažení vlastních cílů.“ Pokud se to však provádí kvůli jiným účelům, než je vytváření alternativních bytostí, například k pěstování lidských orgánů pro transplantace, Spagnolo uvedl, že by to bylo přijatelné.

Jedna věc, která již byla navržena, řekl, je možnost xenogenních štěpů, tj. štěpů tkáně nebo orgánů od dárce, který je jiného druhu než příjemce.

Je tím myšleno, řekl Spagnolo, „naočkování“ prasat lidskými buňkami, což umožní orgánům prasete přijímat lidské antigeny, „takže když budou játra nebo srdce prasete transplantována člověku, nedojde k jejich odmítnutí, jak by se to normálně stalo s orgány jiného druhu“. Spagnolo řekl, že použití hybridních buněk pro transplantaci orgánů nebo tkáně „je přijatelné, protože přenesení lidských buněk do prasete neznamená vytváření života“.

Spíše to umožňuje, aby prase „získalo genetickou výbavu podobnou, jako mají lidské bytosti, a jeho orgány by se pak mohly využít k pomoci lidem,“ řekl a zdůraznil skutečnost, že do lidského těla nejsou vkládány prasečí buňky, ale naopak.

Aby tedy bylo možno učinit správné informované rozhodnutí, je třeba v prvé řadě vidět, „jaký druh experimentů“ se provádí, na základě toho rozhodnout, „zda je to přijatelné, či nikoli“, potom zkoumat, co „má vědec v úmyslu vytvořit, jaké jsou cíle, kterých hodlá dosáhnout“. Poté Spagnolo přešel k dalšímu citlivému případu, který se objevil nedávno, kdy ženu starší 80 let drželi její příbuzní, když jí lékařka prováděla eutanazii. Řekl, že to je druh nebezpečných situací, které „předběžná prohlášení pacienta“ nebo jeho vůle ohledně konce života vytvářejí v zemích, kde byla legalizována eutanazie nebo asistovaná sebevražda. Žena, která žila v Nizozemsku, trpěla demencí a údajně dříve vyjádřila touhu pro eutanazii, až „nastane vhodná chvíle“, ale v poslední době nic takového neříkala. Když žena začala projevovat „strach a hněv“ a občas se potulovala po chodbách jejího pečovatelského domu, lékařka v domově rozhodla, že tento stav ženy znamená, že nastala vhodná chvíle, a do kávy jí dala uspávací látku, aby jí pak mohla vpravit smrtící injekci. S ženou o tom vůbec nehovořila. Ta se probudila v okamžiku, kdy se jí lékařka snažila dát injekci. Když se začala bránit, její rodinní příslušníci byli požádáni, aby ji drželi, než jí bude podána injekce.

„Když medicína již nedělá to, co by měla“, protože někdo během života vyjádří touhu pro asistované sebevraždě, „pak toto předběžné prohlášení zcela mění vztah mezi lékařem a pacientem“, řekl Spagnolo. Poukázal na návrh zákona, který se v současné době projednává v Itálii a který by účinně legalizoval eutanazii a asistovanou sebevraždu, vyžaduje po lékařích, aby jednali v souladu s předběžným prohlášením svých pacientů, a zakazuje jim výhradu svědomí.

Tento návrh zákona, jakož i případ ženy v Nizozemsku ilustruje „komplikace s předběžným prohlášením,“ řekl Spagnolo a vysvětlil, že pokud někdo učiní předběžné prohlášení a později se rozhodne opačně, využije se „skutečnost, že to dříve řekl, a provede se to tak, že pacienta omámí“.

Zatímco vztah lékaře a pacienta je vždy klíčovým prvkem diskuse, Spagnolo poznamenal, že různé studie prokazují, že se liší chování lékaře k pacientům podle toho, zda pacient učinil či neučinil předběžné prohlášení – a to konkrétně o eutanazii. „Těmto rozdílům je třeba se vyhnout. Lékař by měl vždy jednat stejným způsobem, ať je pacientem kdokoli,“ řekl.

Takže s novou chartou získají všichni zdravotničtí pracovníci referenční bod pro některé z těchto svízelných scénářů, uvedl. „Vědí, že některé věci je třeba udělat, jsou povinné. Jiné však představují pouhé možnosti.“ V tomto smyslu je „velmi důležitá vůle pacienta, nikoli v perspektivě „předjímání“ smrti, ale kvůli tomu, aby bylo zřejmé, zda přijímat a podporovat určité zákroky, která lékař může provést, ale které pacient možná považuje za nevhodné“.



15. 02. 2017, CNA